Velká Morava bývá v učebnicích zkracována na pár jmen a letopočtů, ale ve skutečnosti šlo o první stát, který na území dnešní Moravy a přilehlého Slezska propojil řemesla, mocenská centra, dálkový obchod a vlastní písemnou kulturu. Mezi řekou Moravou a Bílými Karpatami stála hradiska, která se velikostí blížila tehdejším evropským městům, a v jejich stínu vznikala vrstva specializovaných řemeslníků, písařů a duchovních. Tento text shrnuje, co o Velké Moravě dnes víme z archeologie a písemných pramenů, kde stála její mocenská srdce a jak její odkaz tvaruje krajinu jihovýchodní a střední Moravy dodnes.
Co byla Velká Morava a proč o ní mluvíme
Velká Morava byl raně středověký stát, který se na území dnešní Moravy, jihozápadního Slovenska a přilehlých částí Slezska a Dolních Rakous zformoval v 9. století. Z pohledu dnešního čtenáře nešlo o stát v moderním slova smyslu, ale o ranou formu knížecí říše: panovník vládl z opevněných center, kontroloval okolní území skrze síť hradisek a družiníků a vybíral od poddaných naturální dávky a služby. Pod vládou jedné dynastie, Mojmírovců, se v průběhu několika desetiletí podařilo spojit dříve samostatná slovanská knížectví do politicky a kulturně provázaného celku, který Frankové i Byzantinci vnímali jako rovnocenného partnera i protivníka.
Označení „Velká Moravaˮ pochází ze spisu byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta z poloviny 10. století. Řecké slovo megalé v jeho podání spíš než velikost zdůrazňuje vzdálenost nebo „tu vnějšíˮ Moravu, tedy Moravu na druhé straně Dunaje z byzantského pohledu. Současná historiografie s pojmem pracuje jako s ustáleným termínem, byť si je vědoma jeho relativnosti: státní útvar Mojmírovců se v průběhu 9. století několikrát rozšiřoval i smršťoval a jeho hranice nebyly nikdy přesně vyznačené ve smyslu mapy. Šlo spíš o pásmo vlivu, kde se centrální moc projevovala silněji v okolí hradisek a slábla směrem do hor a hraničních lesů.
Pro region jihovýchodní a střední Moravy, tedy oblast dnešního Slovácka, Hané a podhůří Bílých Karpat a Chřibů, znamenala Velká Morava první historicky doložené období, kdy se zdejší krajina dostala do středu evropského dění. Hradiska v Mikulčicích, Starém Městě u Uherského Hradiště, na Pohansku u Břeclavi nebo na Olomoucku patřila k nejvyspělejším sídlištním aglomeracím tehdejší střední Evropy. Z archeologického hlediska je Velká Morava zároveň nejlépe prozkoumaným raně středověkým státem v českých zemích – právě díky soustavné práci moravských archeologů od poloviny 20. století známe její podobu lépe než řadu pozdějších přemyslovských center.
Slované na Moravě před rokem 800
Kořeny Velké Moravy sahají do 6. století, kdy se na území dnešní Moravy a Slezska usazovaly slovanské skupiny postupující ze severu a východu. Jejich příchod předznamenal rozpad antického řádu ve středním Podunají a stáhnutí germánských kmenů na západ. Slované obsadili krajinu po menších kolektivech, zakládali nevelké zemědělské osady v úrodných nivách a stranili se kopcovitějších poloh. Archeologové tento časový horizont znají jako pražský kulturní okruh – charakteristická je pro něj jednoduchá hrnčina dělaná v ruce a žárový pohřební ritus.
V průběhu 7. století se Slované na Moravě, podobně jako jejich sousedé v Čechách a Panonii, dostali do silového pole avarského kaganátu. Avaři ovládali Karpatskou kotlinu z dnešního Maďarska a okolní Slovany zatěžovali tributem i vojenskou službou. Reakcí na avarský tlak byla podle franckých kronik tzv. Sámova říše v 1. polovině 7. století – volné spojenectví Slovanů kolem kupce Sáma, namířené proti Avarům i franckému králi Dagobertovi I. Přesné územní vymezení Sámovy říše neznáme, podle většiny historiků ale zahrnovala i Moravu a tvořila tak jakousi politickou předehru pozdějších Mojmírovců.
Po Sámově smrti se větší politický celek rozpadl a moravští Slované se vrátili k drobnějším knížectvím organizovaným okolo opevněných hradisek. Zlom přišel až s vojenskými výpravami Karla Velikého a jeho syna Pipina koncem 8. století, kdy frankové rozbili avarský kaganát v Panonii. Z geopolitického hlediska to znamenalo dvě věci: zmizel hlavní mocenský konkurent na jihu a otevřel se prostor pro vznik nových slovanských knížectví na sever od Dunaje. Přesně do této mezery, mezi rok 800 a první desetiletí 9. století, vstupují Mojmírovci.
Mojmírovci: dynastie, která spojila Moravany a Nitravany
O počátcích vládnoucí dynastie nemáme přímé prameny – první spolehlivá zpráva pochází z franckých letopisů a hovoří o knížeti Mojmírovi I., který kolem roku 833 vyhnal nitranského knížete Pribinu a ovládl jeho území. Tento akt bývá pokládán za zakládající moment Velkomoravské říše: spojení moravského knížectví v Pomoraví s nitranským knížectvím na západním Slovensku vytvořilo dostatečně velký a hospodářsky soběstačný celek, který obstál v sousedství Východofrancké říše.
Mojmír I. vládl jako Frankům formálně poddaný kníže, ale s rostoucí samostatností. Jeho synovec a nástupce Rastislav, který se ujal vlády v polovině 30. let 9. století (přesný rok není v pramenech jednoznačný, hovoří se o roku 846), proměnil Velkou Moravu v sebevědomého politického hráče. Vystavěl síť mohutných opevnění, snažil se vymanit z církevní závislosti na bavorském Pasově a navázal vlastní diplomatické kontakty s papežem v Římě i s císařem v Konstantinopoli. Právě Rastislavovo poselstvo do Byzance v roce 862 vedlo k vyslání Konstantina a Metoděje na Moravu – krok, který měl pro střední Evropu kulturní následky daleko přesahující život jedné dynastie.
Politický vrchol říše spadá do vlády Svatopluka I., Rastislavova synovce. Svatopluk se zmocnil vlády po dramatickém převratu, kdy předal svého strýce Frankům a sám se nechal ve Východofrancké říši uvěznit. Po nečekaném návratu na Moravu kolem roku 871 zorganizoval velké povstání, vyhnal franckou posádku a v následujících dvou desetiletích rozšířil Velkou Moravu o Čechy, Lužici, část Panonie, Slezska a oblasti horního Potisí. Svatopluk vládl s pevnou rukou, opíral se o početnou družinu a o církevní správu, kterou se po dlouhých sporech podařilo formálně oddělit od franckého episkopátu zřízením moravsko-panonské arcidiecéze v čele s Metodějem.
Po Svatoplukově smrti, kterou prameny kladou k roku 894, převzal vládu jeho syn Mojmír II. Říše už čelila vážným vnitřním sporům: mladší Svatoplukův syn Svatopluk II. spravoval nitranské knížectví a bratrské spory oslabily centrální moc. K tomu se přidal vnější tlak Maďarů, kteří se v 90. letech 9. století usadili v Pannonské kotlině a začali pravidelně vpadávat na Moravu. Mojmír II. dokázal ještě obnovit moravsko-panonskou církevní provincii a udržet část říše, ale prostor pro samostatnou politiku se rychle zužoval. Velká Morava jako státní útvar mizí z písemných pramenů na počátku 10. století; klíčovou roli sehrála porážka bavorského vojska Maďary u Bratislavy v roce 907, která definitivně ukončila franckou mocenskou přítomnost ve středním Podunají a zároveň znamenala faktický konec moravské říše.
Cyril a Metoděj: misie, která změnila kulturu
Byzantská misie, kterou Rastislav přivítal v roce 863, neměla být jen náboženskou záležitostí. Moravský kníže žádal v Konstantinopoli o učitele, který by Slovanům vykládal víru v jazyce, jemuž rozumějí, ale stejně tak hledal politickou protiváhu k bavorské církvi a tím i k franckému vlivu. Císař Michael III. mu poslal dvojici bratří ze Soluně, Konstantina (později jako mnich přejmenovaného na Cyrila) a Metoděje. Oba pocházeli z bohaté byzantské rodiny, znali slovanské nářečí používané v okolí Soluně a měli vynikající teologické i právnické vzdělání.
Konstantin před cestou na Moravu sestavil zvláštní písmo – hlaholici –, které vycházelo z malé řecké minuskule, ale bylo přizpůsobené hláskovému systému slovanštiny. S jeho pomocí přeložili oba bratři do staroslověnštiny vybrané biblické texty, liturgické knihy a později i právnické sbírky. Slovanština se tak v římském prostředí zařadila mezi výjimečně uznané liturgické jazyky vedle tradiční trojice hebrejštiny, řečtiny a latiny. Byl to ve své době nezvyklý a politicky citlivý počin. Bavorské duchovenstvo ho vnímalo jako vpád do své pastorační oblasti a jako zpochybnění obvyklého postavení latiny v západní církvi.
Konflikt s franckou církví se táhl několik let a vyřešilo ho až cestování bratří do Říma. Papež Hadrián II. v Římě schválil slovanské bohoslužebné knihy a Metoděj byl následně ustanoven biskupem, respektive arcibiskupem pro oblast Panonie a Moravy. Konstantin už do Říma vstoupil nemocný a v roce 869 zde zemřel; před smrtí přijal mnišské jméno Cyril a byl pohřben v bazilice San Clemente. Metoděj se vrátil přes Panonii na Moravu, kde se po dlouhých sporech a krátkém věznění v Bavorsku stal arcibiskupem moravsko-panonské provincie. Až do své smrti v roce 885 vedl rozsáhlou překladatelskou a organizační práci, kterou po něm dokončili jeho žáci, mezi nimi Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.
Po Metodějově smrti nastala dramatická změna. Svatopluk I. se přiklonil na stranu latinské strany a žáky soluňských bratří vyhnal. Většina z nich našla útočiště v Bulharsku, kde se v tamních literárních školách později prosadila cyrilice – druhé významné slovanské písmo, jednodušší a tvarově bližší řeckému písmu. Z bulharského centra se cyrilometodějská tradice rozšířila do Srbska, Kyjevské Rusi a dalších slovanských zemí; staroslověnština se stala jejich liturgickým a literárním jazykem na několik staletí. Na Moravě hlaholské písmo brzy vymizelo, ale vzpomínka na misii zůstala živá: cyrilometodějský odkaz uchovala středověká legendistika a po vzniku Olomoucké arcidiecéze v 18. století se z něj stal jeden ze symbolů moravské kulturní identity.
Mocenská centra: hradiska v Mikulčicích, ve Starém Městě a na Pohansku
Velkomoravský stát se nedal řídit z jednoho místa. Panovník se pohyboval mezi sítí mohutných hradisek, která plnila současně funkci vojenské pevnosti, sídla aristokracie, řemeslnické dílny, tržiště a církevního střediska. Tři z nich vystupují z dosavadních výzkumů jako klíčová: Mikulčice na Hodonínsku, Staré Město a Uherské Hradiště v dolním Pomoraví a Pohansko u Břeclavi. Spolu s nitranským hradem na západním Slovensku tvořila páteřní osu říše, kolem níž se odvíjelo politické i hospodářské dění.
Mikulčice: srdce moravské říše
Mikulčice ležely na ostrově obklopeném rameny řeky Moravy, v dnešním lužním lese mezi Hodonínem a Břeclaví. Archeologický výzkum zde probíhá od 50. let 20. století a odkryl zatím dvanáct kostelů, knížecí palác, mohutné valové opevnění a tisíce hrobů. Hlavní hradisko mělo plochu kolem deseti hektarů, s předhradími a sídlištní aglomerací v okolí se rozkládalo na ploše přibližně padesáti hektarů. Pro 9. století šlo o jedno z největších sídel ve střední Evropě, srovnatelné s tehdejšími franckými falcemi.
Mikulčická hradiska se odlišují od ostatních velkomoravských center mimořádnou koncentrací sakrálních staveb. Vedle baziliky s trojlodím, která svou velikostí připomíná raně středověké biskupské kostely, zde stálo několik menších kostelů knížecího nebo soukromého typu. Hroby v jejich okolí obsahovaly bohatý šperk, zlaté a stříbrné gombíky, ostruhy s plastickou výzdobou a meče franského typu. Část badatelů Mikulčice spojuje s jedním z hlavních sídel Mojmírovců a v diskusích se objevují i v souvislosti s hledáním legendárního Veligradu – jistota však chybí, protože hradisko nikdy nebylo přímo pojmenováno v dobových textech.
Staré Město a Uherské Hradiště: aglomerace v ohybu Moravy
Druhou velkou aglomeraci tvořila spojená sídliště ve Starém Městě, Uherském Hradišti a Sadech. Jejich poloha v ohybu řeky Moravy a u brodu na jantarové stezce z nich dělala přirozený dopravní uzel. Archeologové zde odkryli několik kostelních staveb, mezi nimi i významný církevní komplex na Sadské výšině s baptisteriem, který bývá interpretován jako možná katedrála nebo metropolitní kostel moravsko-panonské arcidiecéze. Vlastní obytná zástavba se rozkládala na velké ploše a byla rozčleněna do několika dvorců a řemeslnických okrsků.
Staroměstská aglomerace bývá v některých starších pracích také označována jako pravděpodobné sídlo Veligradu. Pro tuto interpretaci hovoří mimo jiné rozsah pohřebišť (na lokalitě „Na Valáchˮ a v Sadech bylo zkoumáno přes dva tisíce hrobů), bohatství šperků a koncentrace sakrálních staveb. Spor o lokalizaci hlavního moravského města zůstává otevřený – současná archeologie přistupuje k otázce opatrně a zdůrazňuje spíše polycentrický charakter moravské říše: panovník nesídlil trvale na jednom místě, ale pohyboval se mezi několika centry, jak to bylo ve frankově světě i jinde v raně středověké Evropě běžné.
Pohansko u Břeclavi a další hradiska
Pohansko u Břeclavi leží v lužním lese na pravém břehu Dyje. Hlavní opevněná plocha měří přibližně 28 hektarů, s předhradími celý areál dosahuje až 55 hektarů. Hradba měřila kolem dvou kilometrů a tvořila ji kombinace hliněného valu, dřevěné konstrukce a kamenného líce. Uvnitř archeologové odkryli rozsáhlý velmožský dvorec s halovou stavbou a kostelem, dále několik řemeslnických areálů a velké pohřebiště. Pohansko bylo zkoumáno systematicky brněnskými archeology od roku 1959 a patří k nejlépe prozkoumaným raně středověkým hradiskům v Evropě.
Kromě těchto tří „velkýchˮ stála ve velkomoravském období další významná hradiska: Olomouc s jádrem na Předhradí a Václavském návrší, Brno-Líšeň (Staré Zámky), Hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, Tasov, Strachotín-Petrova Louka, Zelená Hora u Vyškova, Znojmo-Hradiště nebo Rajhrad u Brna. Na západním Slovensku byla klíčová Nitra a Bratislavský hrad. Hradiska tvořila pravidelnou síť: většinou byla od sebe vzdálena tak, aby je bylo možné překonat za jeden či dva dny pochodu, a ležela na strategických bodech – brodech, soutocích nebo na vyvýšeninách u dálkových cest.
Krajina, řeky a lesy v 9. století
Velkomoravská hradiska nestála v krajině náhodně. Většina velkých center se rozkládala v nivách velkých řek – Moravy, Dyje, Bečvy, Hané a Olšavy. Niva nabízela úrodnou půdu, snadný přístup k vodě, ryby, vodní ptáky a hlavně dopravu po vodě, která byla v raném středověku rychlejší a levnější než po souši. Současně ale nesla rizika: každoroční záplavy nutily obyvatele stavět na vyvýšených místech, na pískových dunách nebo na uměle navršených terasách. Dnes víme z geomorfologických analýz, že tehdejší řečiště se výrazně lišila od dnešních: Morava i Dyje meandrovaly v širokém pásu, vytvářely ramena, slepá ramena a tůně. Mikulčické hradisko leželo na ostrově, který současné koryto řeky Moravy jen z malé části kopíruje.
Lesy pokrývaly v 9. století podstatně větší plochu než dnes, ale představovat si je jako neproniknutelnou divočinu by byla chyba. Lužní lesy v nivách byly prosvětlené, prostoupené pastvinami a sady plodonosných stromů. Doubravy a smíšené lesy na svazích Bílých Karpat, Chřibů, Hostýnských vrchů a Beskyd sloužily jako zdroj stavebního dříví, palivového dřeva, žaludů pro vepře a výsadu pro lov. Archeobotanické a pylové analýzy dokládají, že v okolí velkomoravských center rostl lidský tlak na krajinu: přibývalo polí, pastvin a sídelních ploch a les se postupně otevíral hospodářskému využití.
Horské oblasti dnešního Valašska, Těšínska a Slezských Beskyd zůstávaly v této době z větší části mimo přímou velkomoravskou kontrolu. Sídelní jádra tu byla ojedinělá, vázaná na nižší polohy podhůří. Karpatské hřebeny tvořily přirozenou hranici mezi moravskou a vislanskou (později přemyslovskou a krakovskou) sférou vlivu. Řeky tekoucí z hor – Bečva, Olše, Ostravice – sloužily zároveň jako komunikační koridory a jako zdroje surovin: zlato z Beskyd a Jeseníků se pravděpodobně rýžovalo i v 9. století, ačkoli přímé archeologické doklady jsou skromné. Železná ruda se těžila v okolí Moravské brány a v Drahanské vrchovině, kde byly nalezeny stopy raně středověkého hutnictví.
Velkomoravští obyvatelé krajinu aktivně proměňovali. Kolem hradisek vznikaly rozsáhlé pole-úhorové hospodářské areály, ohraničené příkopy a ploty. Z lesů se stahovalo dříví na stavbu opevnění, kostelů, mostů a obytných staveb, což výrazně zatěžovalo okolní lesy. V říčních nivách se budovaly hatě, jezy a pravděpodobně i menší přístavy pro lodě. Krajina jihovýchodní Moravy už tedy v 9. století nebyla „panenskáˮ; byla to kulturní krajina raně středověkého státu, intenzivně obhospodařovaná, ale stále s vysokým podílem lesa a mokřadů.
Vesnice, hradisko a specializace řemesel
Většina obyvatel Velké Moravy žila ve vesnicích – malých zemědělských osadách o několika dvorcích, rozesetých v okolí hradisek a podél vodních toků. Typický dvorec tvořil polozahloubený dům se stěnami z proutí omazaného hlínou, kamennou nebo hliněnou pecí v rohu, hospodářskými přístavky, jámou na obilí a často ohradou pro dobytek. Domácnost se živila především zemědělstvím: pěstovala pšenici, žito, ječmen, proso, luštěniny a len, chovala skot, prasata, ovce a drůbež. Přebytky zemědělské produkce odváděla v naturální podobě hradiskové elitě – ve formě obilí, plátna, sýrů, vepřů, medu a vosku.
Hradisko bylo proti vesnici úplně jiný svět. Vedle paláce knížete a obydlí jeho družiny se zde koncentrovala specializovaná řemesla: kováři vyrábějící meče, kopí, srpy a podkovy; klenotníci pracující se zlatem, stříbrem, granátem a sklem; tkalci tkající jemné látky; hrnčíři vytáčející keramiku na pomalém kruhu; kostoviči vyřezávající rukojeti, hřebeny a hrací kameny ze zvířecích kostí. Mikulčické a staroměstské nálezy ukazují, že velkomoravští klenotníci dosahovali úrovně srovnatelné s nejlepšími dílnami franckého světa. Filigránové gombíky, granulované náušnice a stříbrná pozlacená kování zbraní patří k nejjemnější raně středověké šperkařské produkci.
Vztah města a venkova nebyl jednosměrný. Vesnice dodávala do hradiska potraviny a suroviny, hradisko zpětně vesnici poskytovalo bezpečí, soudní autoritu, kovové nářadí a luxusní zboží pro místní elity. Mezi vesnicí a hradiskem stála vrstva drobných velmožů, kteří sídlili na opevněných dvorcích a kontrolovali okolní vesnice jménem knížete. Tato hierarchická síť byla zárodkem pozdější přemyslovské hradské soustavy a v některých případech (Olomouc, Brno, Znojmo, Hradec u Opavy) se velkomoravská centra plynule proměnila v raně přemyslovská hradiska.
Dálkový obchod hrál pro velkomoravskou ekonomiku zásadní roli. Mezi nálezy v Mikulčicích, Pohansku a Starém Městě jsou kovářské polotovary z Karpat, soli z Halštatu, hedvábí z Byzance, mince ze středního Východu, sklo z Porýní, jantar z Pobaltí. Sůl, klíčová surovina pro konzervaci masa, se do moravského prostoru mohla dostávat z alpských solných oblastí přes Podunají a navazující severojižní obchodní trasy. Otroci mohli patřit k důležitým položkám dálkového obchodu; ve střední Evropě je tento obchod dobře doložen zejména pro 10. století a přemyslovské Čechy, ale jeho kořeny mohou sahat už do velkomoravského prostředí. Velká Morava tak nebyla periferií, ale aktivním účastníkem středoevropské obchodní sítě.
Náboženství: od pohanství ke staroslověnské liturgii
Před příchodem křesťanství se Slované na Moravě hlásili k pohanskému kultu, jehož přesné kontury se z archeologických pramenů rekonstruují obtížně. Žárová pohřebiště ze 6.–8. století (například v Břeclavi-Pohansku nebo v Mušově) prozrazují víru v posmrtný život, ale jména a podoby moravských bohů písemné prameny neznají. Lze předpokládat, že šlo o variantu obecně slovanského panteonu se Svarogem, Perunem a dalšími – přímé doklady ovšem chybí, takže o moravském předkřesťanském kultu mluvíme spíš v obecných pojmech.
Křesťanství pronikalo na Moravu už před cyrilometodějskou misií. Bavorští misionáři z Pasova a Salcburku křtili moravské velmože v 1. polovině 9. století, jak dokládá zpráva o vysvěcení Pribinova kostela v Nitře biskupem Adalramem kolem roku 828. Mojmír I. byl pravděpodobně už pokřtěným knížetem; alespoň tak ho prezentují francké letopisy. Staré bavorské misie ale měly omezený dosah: kněží mluvili latinsky a německy, slovanský venkov jejich kázání prakticky nerozuměl, a tak křesťanství zůstávalo náboženstvím elity.
Byzantská misie z roku 863 změnila pravidla hry. Konstantin a Metoděj nepřišli s hotovou liturgií v cizím jazyce, ale s textem přeloženým do staroslověnštiny – jazyka, kterému lidé v okolí Mikulčic a Nitry rozuměli téměř bez tlumočení. Bohoslužba ve srozumitelné řeči, čtení evangelia ve slovanštině, kázání místním kněžím – to vše dramaticky zrychlilo christianizaci. Archeologicky je tento posun viditelný v nárůstu kostrových pohřbů orientovaných hlavou k západu, v ústupu rituálních milodarů a v koncentraci pohřebišť kolem kostelů. V průběhu 2. poloviny 9. století křesťanství výrazně pronikalo za prostředí elit, i když míra jeho přijetí na venkově zůstává obtížně měřitelná.
Zánik velkomoravského státu znamenal i zásadní oslabení staroslověnské liturgie. Žáci Cyrila a Metoděje odešli do Bulharska, latinská strana převzala iniciativu a církevní správa se znovu napojila na bavorské a později pražské diecéze. Slovanská bohoslužba ale zcela nezmizela: v podunajském prostoru mohla přežívat v omezených formách i po zániku Velké Moravy a v Čechách se k ní v 11. století výrazně hlásil Sázavský klášter. V latinském prostředí navíc přežívala paměť soluňských bratří ve svátcích, legendách a církevních kultech. Nejsilnějším pojítkem zůstal kult svatých Cyrila a Metoděje, který v 19. století obnovil olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka a který dal Moravě i Slovensku jeden z nejviditelnějších symbolů kulturní identity.
Konec říše a maďarský zlom
Důvody zániku Velké Moravy nejsou jednoznačné a v odborné literatuře se vedou diskuse, které se výrazně proměňují s každou novou archeologickou sezonou. Tradiční pohled, formulovaný v 19. století, kladl důraz na maďarský vpád: po vítězství Maďarů u Bratislavy v roce 907 měla říše rychle padnout pod jejich nájezdy. Tento obraz však poslední dvě desetiletí výzkumu zpochybňují. Hradiska nevykazují stopy plošného násilného zničení, mnohá pokračovala v omezené formě života i v 10. století. Pohřebiště v Mikulčicích, Pohansku i Starém Městě plynule pokračují, byť s chudší výbavou.
Dnes se kombinuje několik faktorů. Vnitřní spory mezi Svatoplukovými syny oslabovaly centrální moc právě v okamžiku, kdy bylo potřeba čelit vnějším hrozbám. Maďarský tlak narušoval dálkové obchodní cesty, na kterých velkomoravská elita stála. Výkyvy klimatu a možné povodňové epizody na přelomu 9. a 10. století mohly oslabovat zemědělskou základnu zejména v říčních nivách. Část elit pravděpodobně přešla na stranu Maďarů nebo Přemyslovců a centra ztrácela politický význam. Velká Morava neskončila v jednom dramatickém okamžiku – spíše se postupně rozplynula. Některé části byly začleněny do uherského státu, jiné do přemyslovských Čech, severní okraj se napojil na vznikající polský stát Piastovců.
Pro region jihovýchodní Moravy znamenal zánik říše posun mocenského těžiště na sever. Olomouc, Brno a Znojmo se v 11.–12. století stávají centry přemyslovských údělných knížectví; nížina kolem Mikulčic a Starého Města naopak přechází z role centra do role pohraničí mezi Moravou a Uhrami. Některá staroslovanská hradiska zaniklá v 10. století už nikdy nebyla obnovena a postupně zarostla lužním lesem – právě tato proměna paradoxně pomohla zachovat archeologické situace v relativně neporušeném stavu, protože pozdější zástavba je nezasáhla.
Velká Morava v paměti regionu
Konec říše neznamenal konec moravské identity. Naopak: vzpomínka na vlastní raně středověkou „zlatou dobuˮ se opakovaně vracela jako kulturní zdroj. Kosmas ve své kronice z přelomu 11. a 12. století popisuje Moravany jako svébytný národ s vlastními tradicemi. Ve 14. století se velkomoravská a cyrilometodějská tradice znovu objevovala v úvahách o starobylosti církevní organizace ve střední Evropě. Národní obrození v 19. století objevilo Velkou Moravu znovu – tentokrát jako důkaz, že Slované ve střední Evropě měli svůj vlastní stát dávno před rokem 1000.
Archeologický výzkum velkomoravských center se rozeběhl po 2. světové válce a stal se jedním z nejpřesvědčivějších badatelských projektů české vědy. V Mikulčicích pracoval dlouhá desetiletí tým Josefa Poulíka a Vilémy Hrubého, ve Starém Městě Vilém Hrubý a Luděk Galuška, na Pohansku Bořivoj Dostál, Pavel Kouřil a Jiří Macháček. Výsledky jejich práce dnes zpřístupňuje Slovanské hradiště Mikulčice-Valy, Památník Velké Moravy ve Starém Městě a Archeologický park Pohansko u Břeclavi. Mikulčicko-kopčanský areál usiluje o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO – jako první pokus o zařazení čistě slovanské raně středověké lokality.
V paměti regionu jihovýchodní Moravy zůstává Velká Morava silně přítomná. Slovácko, Hanácké Slovácko a Dolňácko dnes uchovávají silnou regionální identitu, do níž se velkomoravské dědictví promítá spíše prostřednictvím místní paměti, poutních míst, muzeí a archeologických lokalit než přímou návazností lidových zvyků. Místní jména typu Veligrad, Hradiště, Kostelec, Mikulčice, Modrá nebo Sady odkazují k středověké minulosti přímo. Cyrilometodějská pouť na Velehradě, byť se Velehrad jako klášter zformoval až v cisterciáckém období v 13. století, navazuje na představu Velehradu jako sídla Metodějova arcibiskupství a každoročně přivádí desetitisíce poutníků z Moravy i Slovenska.
Kulturní odkaz Velké Moravy přesahuje hranice regionu i státu. Cyrilometodějská kulturní stezka, kterou Rada Evropy zařadila mezi své kulturní cesty, propojuje Soluň, Řím, Velehrad, Mikulčice, Bratislavu, Nitru a Devín a každý rok ji navštěvují turisté z celého slovanského světa. Hlaholice se stala uměleckým motivem moderního designu i šperkařství, staroslověnské texty se zpívají ve sborech od Olomouce po Sofii. V rovině politické symboliky se na velkomoravské dědictví odvolávaly samostatné Československo i samostatné Slovensko po roce 1993; obě kultury chápou Velkou Moravu jako součást svých zakládajících narativů, byť každá s jiným důrazem.
Pokud dnes projedete krajinu mezi Břeclaví, Uherským Hradištěm a Hodonínem, najdete spíš tiché louky a lužní lesy než pozůstatky dřevěných hradeb. Mohutné zemní valy v Mikulčicích, půdorysy basilik vyznačené v terénu na Pohansku, kostnice ve Starém Městě nebo replika hradiska ve Skanzenu Modrá ale stále pracují s návštěvníkovou představivostí. Velká Morava není ve své moravské podobě monumentální zřícenina – je to vrstva v krajině, kterou je třeba umět číst. Pro region jihovýchodní a střední Moravy zůstává prvním státem, který se zde zrodil, a kontextem, ve kterém se zformovaly některé základní rysy zdejší kultury: písmo, křesťanská obec, dálkový obchod a vědomí vlastní jinakosti uprostřed Evropy.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Velká Morava a současný archeologický výzkum v Mikulčicích – přednáška Archeologického ústavu AV ČR Brno.
- Tajemství Velké Moravy (ČT – Historie.cs) – diskusní pořad České televize věnovaný velkomoravské problematice.
- Pohansko: palác velkomoravských velmožů – populárně-naučné video k velmožskému dvorci a archeologickému výzkumu na Pohansku.
- Cyril a Metoděj – tvůrci slovanského písma – populárně-naučný dokument o cyrilometodějské misii.
- Objevování Mikulčic – trailer dokumentu – upoutávka na dokument věnovaný výzkumu slovanského hradiště v Mikulčicích.
- Staré Město u Uherského Hradiště – archeologické nálezy (TVS) – reportáž regionální Televize Slovácko.
Zdroje a literatura
- Galuška, L.: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.–10. století. Moravské zemské muzeum, Brno 2004.
- Galuška, L.: Hledání původu. Od avarských bronzů ke zlatu Velké Moravy. Moravské zemské muzeum, Brno 2013.
- Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., II. Libri, Praha 2002, 2006.
- Třeštík, D.: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001.
- Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.
- Poulík, J.: Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských. Academia, Praha 1975.
- Hrubý, V.: Staré Město – velkomoravský Velehrad. ČSAV, Praha 1965.
- Macháček, J.: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirtschaftliches System. Habelt, Bonn 2007.
- Kouřil, P. (ed.): Velká Morava a počátky křesťanství. Archeologický ústav AV ČR, Brno 2014.
- Kalhous, D.: Náčelnictví, nebo stát? Velká Morava v evropském kontextu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014.
- Vavřínek, V.: Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Vyšehrad, Praha 2013.
- Havlík, L. E.: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 2013.
- Profantová, N. – Profant, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, Praha 2004.
- Sláma, J.: Střední Čechy v raném středověku. Univerzita Karlova, Praha 1986–1988.
- Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N.: Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Paseka, Praha 1999.
- Časopis Archeologické rozhledy (Archeologický ústav AV ČR Praha) – ročníky věnované velkomoravské problematice.
- Časopis Přehled výzkumů (Archeologický ústav AV ČR Brno) – průběžné zprávy z výzkumů Mikulčic, Pohanska a Starého Města.
- Webové prezentace: Slovanské hradiště Mikulčice-Valy, Pohansko u Břeclavi – Masarykova univerzita, Slovácké muzeum – Památník Velké Moravy, Archeologický ústav AV ČR Brno, Cyrilometodějská kulturní stezka.