Publikováno Od Robert Hruban

Thunové v Kvasicích: šlechtický rod, který dal městečku tvář

Kvasice leží na jihovýchodní Moravě, jen několik kilometrů od Kroměříže, a málokdo by při pohledu na zámek obklopený anglickým parkem tušil, kolik vrstev šlechtické správy se za jeho zdmi skrývá. Po více než sto let – od poloviny 19. století do konce druhé světové války – patřilo toto panství rodu Thun-Hohensteinů, jednomu z nejstarších aristokratických rodů habsburské monarchie. Jejich přítomnost zanechala v Kvasicích stopy, které jsou v krajině i v paměti místních lidí čitelné dodnes.

Zámek v Kvasicích (zdroj: https://www.liveinzlin.cz/orp/kromeriz/).
Zámek v Kvasicích (zdroj: https://www.liveinzlin.cz/orp/kromeriz/).

Rod Thun-Hohenstein: od Tyrolska do srdce Moravy

Thun-Hohensteinové pocházejí z Jižního Tyrolska, kde se jejich jméno připomíná od 11. století. Název rodu odkazuje na panství Thun v údolí Val di Non, dnešní italský region Trentino-Jižní Tyrolsko. Do Čech pronikl rod v době třicetileté války: Kryštof Šimon Thun přišel jako přívrženec habsburské strany a těžil z pobělohorských konfiskací. V roce 1628 koupil v severních Čechách mimo jiné panství Klášterec nad Ohří; přídomek „Hohenstein“ odkazuje ke starším rodovým majetkům v Tyrolsku. Roku 1629 byl rod povýšen do říšského hraběcího stavu. V následujících staletích se Thunové etablovali jako jedna z nejvýznamnějších aristokratických rodin habsburské monarchie – dávali biskupy, arcibiskupy i ministry, a jejich děčínská linie patřila k elitě české šlechty.

Na Moravu, konkrétně do Kvasic, se Thun-Hohensteinové dostali sňatkem. Kvasické panství před nimi vlastnili Lambergové, kteří je drželi od roku 1763, kdy ho získali vymřením původních vlastníků, pánů z Rottalu, po meči. Jan Nepomuk hrabě Lamberg (1764–1828) patřil k nejvýznamnějším lambergovským majitelům: v roce 1790 nechal kolem zámku založit park, který se postupem času proměnil v rozlehlou anglickou zahradu. Jeho jediný syn Eduard Karel Lamberg (1799–1825) však zahynul mladý – při lovu kachen u Veselí nad Moravou se utopil v řece Moravě. Kvasické panství zdědila jeho tehdy několikaměsíční dcera Leopoldina, která se 15. září 1845 provdala za hraběte Bedřicha (Friedricha) Františka z Thun-Hohensteinu, syna Františka Antonína I. z Thun-Hohensteinu. Kvasice tak přešly do správy nové rodiny a sňatek se stal vstupní branou, jíž Thun-Hohensteinové vkročili na moravskou půdu.

Leopoldina Thunová: umělecká duše kvasického panství

Hraběnka Leopoldina z Thun-Hohensteinu, rozená Lambergová (9. dubna 1825, Brno – 10. dubna 1902, Praha), byla formální majitelkou kvasického panství celých sedmapadesát let – od dětství, kdy panství zdědila po otci Eduardovi, až do své smrti. Po úmrtí manžela Bedřicha v roce 1881 vedla Kvasice sama dalších více než dvacet let. Byla to osobnost formátu přesahujícího dobový průměr šlechtičen. Leopoldina byla umělecky vzdělána a svůj zájem o kulturu aktivně přenášela i na své děti. Za její správy získával zámecký komplex stále výraznější kulturní ráz. Nechala udržovat a rozšiřovat anglický park, jehož základy položil ještě její dědeček Jan Nepomuk Lamberg kolem roku 1790, a za správy Thun-Hohensteinů převzali péči o tuto zelenou plochu zahradníci přímo zaměstnaní rodinným hospodářstvím. Park se rozrůstal k řece Moravě a jeho charakter – volně řešená krajinná zahrada s romantickými zákoutími a starými vzrostlými stromy – přetrvával bez zásadních změn až do moderní doby.

Svého otce hraběte Eduarda Lamberga Leopoldina prakticky nepoznala – Eduard zahynul krátce po jejím narození, roku 1825, nešťastnou nehodou na lovu kachen u Veselí nad Moravou, kde se utopil. Na jeho paměť nechala Leopoldina později pod starým černým ořešákem v parku – zasazeným ještě při zakládání zahrady – postavit dřevěnou kapličku. Když Eva Proskowetzová, rodačka z Kvasic, zjistila při návštěvě v roce 2002, že strom ztrácí na síle, obstarala pro obec dvě nové sazenice liliovníku tulipánokvětého – stromu, který také zdobil park v dobách Thun-Hohensteinů. Samotný ořešák, jehož úctyhodný obvod kmene měří 672 centimetrů a výška dosahovala 25 metrů, se stal v roce 2017 Stromem roku a o rok později reprezentoval Českou republiku v anketě Evropský strom roku. V srpnu 2024 bohužel tento přes dvě stě let starý unikát zanikl.

Ořešák v Kvasicích, 14. 7. 2020.
Ořešák v Kvasicích, 14. 7. 2020.

Leopoldina zemřela v Praze 10. dubna 1902. Její synové mezitím vyrostli ve výrazné postavy monarchie.

Zástupci rodu v Kvasicích: Bedřich, František Antonín a Jaroslav

Za dobu, kdy Thun-Hohensteinové spravovali kvasické panství, prošla tato rodina třemi generacemi. Prvním byl hrabě Bedřich Thun, manžel Leopoldiny, který sňatkem z roku 1845 přivedl rodové jméno na Moravu – přestože hlavní správkyní panství se po jeho smrti stala právě Leopoldina. Jejich potomci pak reprezentují klíčové postavy druhé a třetí generace.

Nejstarší syn hraběte Bedřicha a Leopoldiny, František Antonín z Thun-Hohensteinu (2. září 1847, Děčín – 1. listopadu 1916, Děčín), byl jednou z nejvýznamnějších politických postav habsburské monarchie na přelomu 19. a 20. století. Dvakrát zastával úřad českého místodržitele (1889–1896 a 1911–1915) a v letech 1898–1899 byl krátce předsedou vlády Předlitavska a ministrem vnitra. Dne 21. června 1911 jej císař František Josef I. povýšil do knížecího stavu. František Antonín byl ale svou kariérou spjat především s Čechami a děčínským zámkem – správa Kvasic ležela na bedrech matky a posléze mladšího bratra.

Jaroslav z Thun-Hohensteinu (23. května 1864, Děčín – 5. března 1929, Děčín) byl nejmladší syn Leopoldiny a po matčině smrti v roce 1902 převzal přímou správu kvasického panství. Na Moravu se skutečně přestěhoval, stal se starostou Kvasic a zasedal jako poslanec Moravského zemského sněmu. Věnoval se hospodářství: v roce 1906 prodal každé chalupě v nedaleké obci Karolín (součásti kvasického panství) laciněji část panských pozemků (každému číslu 30 arů za 200 zlatých), čímž místním drobným rolníkům výrazně pomohl. Tento krok byl v tehdejší společnosti poměrně neobvyklý a v kronikách regionu je připomínán jako projev vstřícnosti vrchnosti vůči poddaným. Po smrti staršího bratra Františka Antonína v roce 1916, který neměl mužské potomky, zdědil Jaroslav i knížecí titul a přesídlil do Děčína. Kvasice poté spravoval jeho syn Arnošt (Ernst) Thun-Hohenstein (9. ledna 1905, Kvasice – 3. října 1985, Feldafing), ženatý s Marií Wiederspergerovou z Medlešic – poslední člen rodu, který na panství hospodařil až do konce druhé světové války.

Osud Arnoštovy rodiny byl dramatický: v roce 1938 mobilizoval s československou armádou a v roce 1939 podepsal šlechtickou deklaraci o sounáležitosti s českým národem. V roce 1943 však přijal německé občanství, což po válce znamenalo konfiskaci majetku, násilí a dlouhodobý pobyt v internačním táboře v Kroměříži. Roku 1948 rodina žila krátce v Brně a po varování českých přátel odešla těsně před únorovým pučem do Rakouska. Arnošt tam řadu let působil jako tajemník arcivévody Otty von Habsburga.

Zajímavou epizodou rodové genealogie je Friedrich Ernst Peter Paul Maria hrabě Thun-Hohenstein, syn Arnoštův, narozený 30. června 1942 přímo na kvasickém zámku. Jako dospělý se stal jedním z nejznámějších rakouských herců německojazyčného prostoru – pod jménem Friedrich von Thun hraje ve filmu, televizi i divadle dodnes. Tato náhoda – zrodit se uprostřed války na zámku, který rodina brzy nato natrvalo opustí – dodává příběhu Thun-Hohensteinů v Kvasicích symbolický rozměr. V srpnu 1968 sledoval okupaci Československa přímo v Praze na Václavském náměstí, kam přijel na natáčení filmu.

Zámek v Kvasicích (zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zámek_Kvasice,_nám._Antoše_Dohnala_21,_Kvasice.JPG).
Zámek v Kvasicích (zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zámek_Kvasice,_nám._Antoše_Dohnala_21,_Kvasice.JPG).

Dobové kulisy: mezi revolucí, průmyslem a světovou válkou

Panování Thun-Hohensteinů v Kvasicích se odehrávalo v době hlubokých proměn celé střední Evropy. Sňatek Leopoldiny a Bedřicha Thuna v roce 1845 předcházel revolučnímu roku 1848, jehož vlny se přehnaly i přes habsburskou monarchii. Thunové – jako většina konzervativní aristokracie – stáli na straně vídeňského dvora, a právě tato loajalita jim umožňovala udržovat si vliv i v turbulentních časech. František Antonín, který nastoupil na čelné funkce v 80. letech, musel navigovat mezi českou a německou politikou v Čechách, mezi Vídní a zemskými sněmy. Jeho krátká vláda z roku 1898 přišla v době vrcholícího česko-německého napětí a skončila nezdarem: jazykové nařízení, které vydal jeho předchůdce Kazimír Badeni a jež favorizovalo češtinu ve veřejné správě, vyvolalo německé nepokoje a celá vládní kombinace se zhroutila.

Na Moravě samotné probíhala v druhé polovině 19. století industrializace. Rozvíjely se dopravní sítě, železnice propojovaly dříve izolované regiony, a Kroměříž s okolím – dosud převážně zemědělský kraj – se začala otevírat průmyslovým impulsům. Kvasice přitom zůstávaly malým hanáckým městečkem, kde dominovalo polní hospodářství a řemesla. Zámecké panství bylo největším hospodářským subjektem v lokalitě a jeho správa přímo ovlivňovala životy desítek rodin. Za Jaroslavovy správy dosahoval vliv panství až k drobným rolníkům, jimž byl umožněn odkup pozemků v obci Karolín.

První světová válka zasáhla rodinu Thun-Hohensteinů osobní tragédií. Jaroslav byl blízkým přítelem a švagrem arcivévody Františka Ferdinanda d’Este – 6. června 1887 se v Praze oženil s Marií Pií Chotkovou (1863–1935), starší sestrou Žofie Chotkové, jež se později stala manželkou arcivévody. Právě Marie Pia údajně budoucí milence blíže seznámila. Atentát v Sarajevu v červnu 1914 zasáhl Jaroslava přímo: po zavraždění Františka Ferdinanda se stal poručníkem jeho nezletilých dětí, takzvaných Hohenbergů. Tato role – starat se o sirotky muže, jehož vražda spustila světovou válku – mu dala výjimečné místo v dějinách epochy a zanechala hlubokou stopu i v kvasické paměti.

Pohled na městečko Kvasice od Kalvárie.
Pohled na městečko Kvasice od Kalvárie.

Lovy, honitby a bažantnice: zámecký lov na kvasickém panství

Šlechtická kultura 19. a počátku 20. století se neodvíjela jen od správy polností a politiky – stejně důležitý byl lov. Pro aristokracii habsburské monarchie představovalo honování kombinaci sportu, společenského rituálu a demonstrace hospodářské moci. Kvasické panství k tomuto světu plně patřilo.

V areálu zámku a přilehlých pozemků existovala bažantnice, jíž procházela cesta z parku přes hospodářský dvůr k oranžerii. Bažantnice – tedy obhospodařovaný revír záměrně osazený bažanty pro účely lovu – patřila k standardní výbavě panských sídel a svědčí o tom, že kvasické hospodářství bylo vedeno na tehdejší úrovni. Lesy v okolí zámku nabízely dostatečné podmínky pro pravidelné lovy drobné i větší zvěře.

Nejvýznamnější loveckou kapitolou kvasického panství je přítomnost arcivévody Františka Ferdinanda d’Este. Jako švagr Jaroslava Thun-Hohensteina navštěvoval arcivévoda Kvasice opakovaně a zdejší lesy mu poskytovaly příležitost k honům, pro něž byl pověstný. František Ferdinand byl vášnivý lovec – v loveckém deníku, který si po celý život vedl, zaznamenal statisíce kusů ulovené zvěře. Kvasice tak patřily k zastávkám na jeho lovecké mapě Moravy. Přítomnost předpokládaného dědice habsburského trůnu v malém hanáckém městečku musela být pro místní výjimečnou událostí. Zámek se v těchto chvílích proměnil v centrum pozornosti celého okolí, hosté a doprovod arcivévody přicházeli a odcházeli, a po lovech se slavilo.

Obora v okolí kvasického panství sloužila ke chovu zvěře v ohrazeném prostoru a jejímu řízenému lovu. Tento způsob chovu – kombinující ekonomický zájem s loveckou zábavou šlechty – byl v 19. století na moravských panstvích běžný. Z dostupných pramenů a záznamů lesní správy vyplývá, že lovecké aktivity byly součástí každoroční rutiny panského hospodářství a připomínaly se ještě v meziválečném období, kdy Arnošt Thun spravoval statky po Jaroslavově přesídlení do Čech.

Lesnictví na kvasickém panství bylo důležitým ekonomickým odvětvím; historické záznamy z oblasti Středomoravských Karpat (kam kvasické lesy spadaly) dokládají například cílevědomou výsadbu modřínu opadavého. Kvasické panství nakupovalo ve velkém modřínová semena již počátkem 19. století (roku 1800 a 1806 z bavorského zdroje). V zimě roku 1920 postihly lesy kvasického velkostatku rozsáhlé polomy ze sněhových závěsů, při kterých bylo poničeno přes 6 000 m³ dřeva. To ukazuje na rozsah a význam zdejšího lesního fondu.

Návštěva následníka císařského trůnu Františka Ferdinanda d´Este (dole uprostřed) v nedalekých Kvasicích v roce 1903, odsud pak zavítal i na Komínky, zdroj: https://www.malovanykraj.cz/109-archiv/2024-2/1434-zizlavsky-borek-moravsky-vesuv-mel-pred-120-lety-chrlit-dym-a-popel
Návštěva následníka císařského trůnu Františka Ferdinanda d´Este (dole uprostřed) v nedalekých Kvasicích v roce 1903, odsud pak zavítal i na Komínky, zdroj: https://www.malovanykraj.cz/109-archiv/2024-2/1434-zizlavsky-borek-moravsky-vesuv-mel-pred-120-lety-chrlit-dym-a-popel

Kulturní a společenský otisk Thun-Hohensteinů v Kvasicích

Thun-Hohensteinové nejsou v Kvasicích připomínáni jen jako vlastníci půdy, ale i jako mecenáši a organizátoři kulturního života. Hraběnka Leopoldina, jak bylo zmíněno, pěstovala zájem o umění a výchovu. V roce 1892 zavítal na kvasický zámek malíř Ferdinand Engelmüller – tehdy ještě ne příliš proslulý, ale brzy se prosadivší jako jeden z předních českých realistů a pozdějších krajinářů. Jaroslav Thun ho hostil na zámku, což dokládá, že kvasické sídlo bylo otevřeno kulturním návštěvám a udržovalo kontakty s pražskými uměleckými kruhy.

Zámecká knihovna, která za Lambergů i Thun-Hohensteinů obsahovala rozsáhlou sbírku, patřila k interiérovým pokladům budovy. Rodový archiv Thun-Hohensteinů z Kvasic je dnes uložen v Moravském zemském archivu v Brně (MZA Brno, fond G 154) a představuje cenný pramen pro badatele o dějinách panství i regionu. Archiv dokládá jak správní agendu panství, tak osobní korespondenci a kulturní aktivity rodiny.

Jaroslav Thun coby prezident Moravské kulturní rady přesahoval roli pouhého hospodáře. Tato funkce ho stavěla do role patrona regionálního kulturního dění, i když podrobnosti jeho konkrétních aktivit v tomto postavení nejsou v obecně dostupných pramenech podrobně zmapovány. Jisté je, že svou veřejnou angažovaností přesahoval tradiční model šlechtice starající se výhradně o vlastní statky.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Nepomuckého v Kvasicích, vysvěcený v roce 1740, stojí v těsném sousedství zámku a byl po staletí propojen se šlechtickými rody, jež Kvasice vlastnily. Thun-Hohensteinové tuto vazbu aktivně udržovali – hudební sbírka z farního kostela, jejíž historií se zabývala akademická práce Masarykovy univerzity, dokládá, že i v sakrálním prostoru se odrážela přítomnost mecenášsky naladěné šlechty. Otázka přímého mecenášství Thun-Hohensteinů vůči farnímu chrámu je předmětem archivního bádání, nicméně provázanost panské správy a farního života v 19. a na počátku 20. století byla pravidlem. Kromě něj se v obci nachází i starší hřbitovní kostel, rovněž zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie.

V roce 1906 prodal Jaroslav Thun-Hohenstein každé chalupě v karolínské obci levněji část panských pozemků. Tento počin měl konkrétní hospodářský dopad – umožnil drobným hospodářům rozšířit vlastní políčka a snížit závislost na panské půdě. V době, kdy se venkovská Morava teprve začínala zbavovat zbytků patrimoniální závislosti, šlo o krok, který byl vnímán pozitivně. Kronikáři ho zaznamenali jako doklad toho, že Jaroslav Thun byl dobrým hospodářem s citem pro potřeby obyvatelstva.

 

Pikantnosti, drby a střípky ze šlechtické kroniky

Každé panství, kde po generace sídlí šlechtická rodina s vazbami na panovnický dvůr, shromažďuje kolem sebe vrstvu příběhů – někdy ověřených, jindy jen ústně tradovaných. Kvasice nejsou výjimkou.

Nejpikantnější epizodou zůstává vztah Jaroslava Thun-Hohensteina s arcivévodou Františkem Ferdinandem d’Este. Arcivévoda byl notoricky znám svou výbušnou povahou, tvrdohlavostí a záštiplností vůči dvorskému protokolu – a přesto do Kvasic jezdil rád. Zdejší lesy a pohostinství švagra mu zřejmě poskytovaly klid, který mu ve Vídni scházel. Místní tradice si pamatuje příjezdy arcivévodovy družiny jako výjimečné události: zvuky loveckých rohů, koně, celý rytmus městečka se proměnil. Že šlo o muže, jehož vražda přinesla světový požár, si tehdy samozřejmě nikdo nedokázal představit.

Leopoldina Thunová, rozená Lambergová, si záhy po smrti otce nechala – jak bylo zmíněno – pod starým ořešákem v parku postavit kapličku. Dřevěná kaple se stala místem, které měšťané a vesničané navštěvovali s úctou, a přirozené propojení šlechtické zbožnosti a přístupu veřejnosti do parku bylo pro Kvasice neobvyklou sociální otevřeností. Zatímco mnozí šlechtici striktně oddělovali soukromý prostor zámku a parku od okolní obce, Thun-Hohensteinové zřejmě nevytvářeli neprostupné bariéry.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Pro téma Thun-Hohensteinů v Kvasicích nebyla dohledána přímá videa na YouTube. K dispozici jsou záznamy obecnějšího charakteru:

Zdroje a literatura

Archivní prameny:

  • MZA Brno, fond G 154 – Rodinný archiv Thun-Hohensteinů Kvasice (inventář zpracován ve Státním archivu v Brně)

Odborné práce:

Webové zdroje institucí a archivů:

Encyklopedické zdroje (orientační):

Knižní literatura (doporučeno k dohledání):

  • Kvasice – městečko v proměnách staletí (kolektivní publikace vydaná obcí Kvasice, 2021) – komplexní přehled místní historie, dostupné přes obec Kvasice

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *