Publikováno Od Robert Hruban

Salomon Mayer Rothschild: bankéř, který přivezl na Moravu páru, ocel a uhlí

Salomon Mayer Rothschild patří mezi postavy, bez nichž by východní Morava a Ostravsko v 19. století vypadaly jinak. Vídeňský bankéř, druhý syn zakladatele rothschildovské dynastie, propojil rakouské finance s technikou, prosadil první parostrojní železnici v habsburské monarchii a koupil hutě, které proměnily Vítkovice z polní vsi v jedno z průmyslových center střední Evropy. Jeho stopa vede od bankovních domů ve Frankfurtu a Vídni přes koleje Severní dráhy císaře Ferdinanda až k vysokým pecím u Ostravice – a právě proto patří jeho příběh i na Moravské Karpaty.

Salomon Mayer Rothschild, zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/Salomon_Meyer_Rothschild_Litho.JPG
Salomon Mayer Rothschild, zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/Salomon_Meyer_Rothschild_Litho.JPG

Frankfurt, Vídeň a začátky Rothschildova bankovního domu

Salomon Mayer Rothschild se narodil 9. září 1774 ve Frankfurtu nad Mohanem, ve čtvrti, která tehdy ještě nesla podobu uzavřené židovské uličky. Byl druhým synem Mayera Amschela Rothschilda, zakladatele dynastie, a Gutle Schnapperové. V rodině, kde se obchod s mincemi, směnkami a státními dluhy stával rodinnou disciplínou, prošel Salomon klasickou Rothschildovou školou: učil se jazyky, počty, vyjednávání a hlavně trpělivost. Otec záhy rozdělil syny mezi evropská finanční centra, aby vytvořili síť, která se uměla domluvit přes hranice rychleji než vlády. Salomonovi připadla Vídeň.

Do rakouského hlavního města se přesunul kolem roku 1820, když do té doby spravoval rothschildovské zájmy v Habsburské monarchii spíše na dálku. V témže roce založil ve Vídni banku S M von Rothschild, která se brzy stala jedním z hlavních finančních partnerů státu. Za přízeň zaplatil službami: rakouská státní pokladna byla po napoleonských válkách v rozkladu, monarchie potřebovala rychlé peníze a Rothschildové uměli zorganizovat půjčky, které jiní bankéři nezvládli. Vídeňský dům proto rychle zapustil kořeny ve světě úvěrů, dluhopisů a později i průmyslu.

Klíčem k jeho úspěchu byly osobní vazby. Salomon udržoval blízký vztah s knížetem Klemensem Metternichem, kancléřem habsburské monarchie, a tento vztah se promítl do politiky i do byznysu. Metternich potřeboval finance pro stabilitu Evropy po Vídeňském kongresu, Rothschild dodával kapitál i diplomatickou diskrétnost. Z této symbiózy vzešla také Salomonova vzestupná společenská dráha, která postupně bourala tehdejší stavovské a náboženské bariéry. Získal dědičný titul barona (Freiherr) a později i formální občanství, což byly v dobové monarchii činy nejen ekonomické, ale i hluboce symbolické.

V soukromí žil Salomon spořádaným, ale poněkud uzavřeným životem. Manželkou se mu stala Caroline Sternová, s níž měl dva potomky, kteří později ovlivnili evropský byznys: syna Anselma Salomona, jenž po otci převzal vídeňskou banku a stal se zakladatelem rakouské Creditanstalt, a dceru Betty, která se v souladu s rodinnou strategií provdala za vlastního strýce Jamese Mayera de Rothschild, šéfa pařížské větve. Endogamní sňatky drželi Rothschildové cíleně proto, aby kapitál nikdy neopustil rodinu. Z dnešního pohledu jde o spornou praxi, dobově však šlo o promyšlenou ochranu privátního impéria.

V revolučním roce 1848, kdy se Vídní přehnaly nepokoje a Metternich padl, ztratil Salomon nejen politického spojence, ale i pocit bezpečí. Vrátil se do Paříže, kde měl rozsáhlé rodinné zázemí, a vídeňské obchody přenechal synu Anselmovi. Zemřel 28. července 1855 v Paříži a v Rakousku po něm zůstala síť bank, akciových společností, dolů a hutí, která držela vliv ještě dlouho do 20. století.

Bankéř, který kupoval státy i koleje

Salomon Rothschild nebyl bankéřem v dnešním slova smyslu. Neprovozoval velkou síť poboček, neměl marketing, nepřijímal vklady drobných střadatelů. Pohyboval se ve vrstvě, kde se obchodovalo se státními dluhopisy, koncesemi, monopoly a privilegii. Půjčoval Rakousku, Itálii, papežskému státu i jihoněmeckým zemím. Hospodařil se solí, měďnatými rudami a salinami v Hallu i v Benátsku, investoval do první koněspřežky mezi Gmundenem a Českými Budějovicemi a sledoval, kde přechází obchod z koňské síly na páru.

Právě na pomezí financí a techniky vznikl jeho nejslavnější projekt – Severní dráha císaře Ferdinanda (KFNB). Salomon ho dlouho zvažoval, posílal lidi do Anglie, kde už parostrojní železnice vyhrávala nad koňskou trakcí, a teprve poté, co se přesvědčil, že se investice vrátí, přistoupil k jejímu prosazení. V roce 1832 dostal koncesi propojit Vídeň s Bochnií v Haliči, později s celým severovýchodním Moravsko-Slezským pruhem. Šlo o privátní akciovou společnost, která pracovala v rámci státní koncese, ale o své peníze a o své riziko.

Kombinace politické přízně, kapitálu a technické zvědavosti tu vytvořila nový průmyslový druh: bankéře, který si sám staví infrastrukturu pro svůj byznys. Rothschild totiž věděl, že železnice neporoste sama. Potřebovala ocel, uhlí, lokomotivy, vozy, mosty, viadukty, dílny, dopravní řád a rezervní kolejnice. Z Vídně se proto začala síť rozvětvovat nejen geograficky, ale i odvětvově: kdo měl kolej, brzy potřeboval i hutě a doly. To je v Rothschildově příběhu zcela klíčové – a to je také důvod, proč se jeho vliv nezastavil u finanční dohody, ale skončil u vysoké pece v Ostravě.

Dobová mapka železnic KFNB, zdroj: (neznámý)
Dobová mapka železnic KFNB, zdroj: (neznámý)

Severní dráha císaře Ferdinanda a stavba kolejí na Moravě

Severní dráha císaře Ferdinanda byla první parostrojní železnicí v Rakouském císařství a první páteřní železnicí na území dnešní Moravy. Stavba začala v roce 1837 a první úsek z Floridsdorfu do Deutsch-Wagramu se otevřel téhož roku. O rok později se trať dostala do samotné Vídně, v roce 1839 dorazila přes Břeclav až do Brna a první vlak z Vídně přijel do Břeclavi 6. června 1839. Tím okamžikem se Morava stala součástí kontinentální parostrojní sítě – a změnila se její ekonomická geografie.

Dráha pokračovala dál na sever. V roce 1841 spojila Přerov a Olomouc, v roce 1842 dosáhla Lipníku nad Bečvou a v roce 1847 byla dokončena až do Ostravy a Bohumína. To znamenalo zásadní zlom: koleje překonaly Moravskou bránu, nížinu mezi Moravou a Slezskem, kterou už staletí využívaly jantarové, solné i obchodní cesty. Z přirozené přírodní spojnice mezi severem a jihem se stala dráha pro vlaky, a moravské Karpaty získaly novou tepnu.

Dopady na region byly přímé i nepřímé. Trh s obilím a moukou se začal posouvat od povozu k vagonu, dříví z Beskyd a Hostýnských vrchů zamířilo dál a rychleji než po vorech, dělnické mzdy se začaly měnit podle železniční vzdálenosti od Vídně. V malých nádražních městech vznikaly nové dílny, hostince, sklady, ale i banky. Trasa Přerov–Lipník–Hranice–Ostrava se stala páteří, na kterou se postupně napojovaly lokální dráhy, mimo jiné odbočka do Olomouce a později do severní části Slezska. Východní Morava se z polohy „kraje za horou“ posunula do polohy „kraje na trase“.

Provoz dráhy byl od počátku náročný. Lokomotivy se musely dovážet z Anglie, později se vyráběly i ve Vídeňském Novém Městě, koleje, hřeby, kotle, výhybky a podvozky polykaly ohromné množství kovu. Železárny v rakouských zemích sice existovaly, ale jejich technologie byla zastaralá. Pro Rothschilda to bylo vlastně logické zadání: pokud chce mít železnici výnosnou, potřebuje vlastní hutě, které mu budou dodávat kolejnice za rozumnou cenu a včas. Tady se příběh železnice začíná protínat s příběhem Vítkovic.

Průmyslové Ostravsko.
Průmyslové Ostravsko.

Spolupráce s inženýrem Aloisem Negrellim

Kolem stavby Severní dráhy se točila celá generace inženýrů, kteří později určovali tvář středoevropské infrastruktury. Mezi nimi i Alois Negrelli, rodák z tyrolského Primiera, jeden z nejvýznamnějších rakouských stavitelů železnic své doby. Negrelli se v rakouském železničářském světě pohyboval od přelomu 30. a 40. let 19. století; pracoval na trasách v severních Čechách, na výstavbě Severní státní dráhy a později na slavném pražském viaduktu, který dnes nese jeho jméno. Severní dráha císaře Ferdinanda byla v té době hlavní školou rakouského železničního inženýrství a jejím provozem prošla řada techniků, kteří se s Rothschildem a jeho ředitelstvím setkali. Vztah mezi finančníkem a inženýrem nebyl vztahem dvou rovných partnerů – Rothschild byl majitel a velký zákazník, Negrelli zástupce inženýrské obce, která monarchii koleje fyzicky stavěla – ale dohromady reprezentovali dvě tváře téhož modernizačního proudu. Bez kapitálu by inženýr nedoručil projekt do reality, bez inženýra by bankéř neměl koleje.

Vlastní technické vedení stavby Ferdinandky se v různých etapách měnilo. Začátky stavby vedly osobnosti jako Hermenegild Francesconi, který se na rakouské železniční scéně proslavil jako jeden z prvních zkušených inženýrů, později pak technický dohled posiloval Carl Ghega, který získal slávu stavbou Semmeringské dráhy. Negrelli do tohoto proudu zapadl jako jeden z klíčových inženýrů, který přecházel mezi soukromými drahami a státními projekty a tím přenášel know-how. Pro východní Moravu má jeho jméno spíš symbolický význam: připomíná, že koleje, po nichž jezdíme dodnes, jsou výsledkem soustředěného úsilí inženýrů, jejichž jednotlivé kariéry se s rothschildovským kapitálem prolínaly.

Vítkovické železárny v druhé polovině 19. století, zdroj: https://www.hlucinskavlastiveda.cz/historie/moderni-dejiny/rothschildove-kupuji-silherovice
Vítkovické železárny v druhé polovině 19. století, zdroj: https://www.hlucinskavlastiveda.cz/historie/moderni-dejiny/rothschildove-kupuji-silherovice

Vítkovické železárny a ostravský průmysl

Vítkovice byly v 19. století malou vsí na Ostravsku, mezi řekou Ostravicí a okrajem Slezské Ostravy. Až do konce 20. let 19. století se tu netěžilo a nepodnikalo nijak velkoryse, byť okolí už dávno znalo uhelné sloje. Zakladatelský impuls k železárnám přišel zvenčí. V roce 1828 vznikl plán postavit moderní hutní podnik podle koncepce Franze Xavera Riepla, profesora vídeňské polytechniky, a podporu mu poskytl olomoucký arcibiskup, arcivévoda Rudolf Habsburský. Pod jeho jménem dostala huť dobové označení „Rudolfshütte“ – Rudolfova huť. První provoz se rozjel v září 1830, byť vysoká pec v té době ještě nestála a surové železo se muselo dovážet z Frýdlantu. Rolovací mlýn, soustružna, zámečnická dílna a kotlárna ale vznikaly velmi rychle – byl to typický příklad rakouského předbřeznového „technologického startupu“.

Do Vítkovic se Rothschild zapojil postupně. Od roku 1835 ovládl tzv. Vítkovické těžířstvo, sdružení, jehož prostřednictvím se plánovala koordinace hutí a okolních dolů. V roce 1836 byla v podniku konečně dostavěna první vysoká pec a zapálena – a co bylo zásadní: jako první v habsburské monarchii vyráběla železo pomocí koksu, nikoli dřevěného uhlí. To byla revoluce. Dřevěné uhlí znamenalo závislost na lese, na milířích, na uhlířích, koks naopak otevíral cestu k masové výrobě, postavené na ostravském černém uhlí. V Karpatech, kde se po staletí pracovalo s dřevěným uhlím v hamrech a malých železárnách, šlo o tichý, ale zásadní zlom v ekonomii regionu.

Klíčový obrat v majetkové struktuře přišel ve čtyřicátých letech. V roce 1840 olomoucké arcibiskupství podnik prodalo a vlastnictví prošlo přes finanční dům Geymüller, který ovšem brzy zkrachoval. Salomon Mayer Rothschild využil situace a v roce 1843 se stal jediným vlastníkem vítkovických železáren. Kupní smlouva byla podepsána v Olomouci a v Paříži, což samo o sobě vypovídá o tehdejším propojení moravské a evropské finanční sítě. Od té chvíle Vítkovice přestaly být regionálním projektem a staly se součástí mezinárodního průmyslového impéria.

Pod Rothschildovým vlivem podnik rostl tempem, jaké do té doby ostravský region neviděl. V polovině 40. let už ve Vítkovicích pracovaly dvě vysoké pece a vznikaly specializované provozy: dílny na opravu strojů, mostárna, kotlárna či výrobna železničních kol a výhybek pro dráhu. Byla zde postavena nová tovární hala pojmenovaná po Salomonově synovi „Anselmova slévárna“. Modernizace pokračovala i vertikálně: Rothschildovi a později jejich partneři ovládli okolní uhelné doly a vápencové lomy, takže celý hodnotový řetězec – od horníka v dole přes hutníka u vysoké pece až po dělníka u válce s ocelovou kolejnicí – ležel v rukou jedné firmy. To byl moderní, kapitalistický integrovaný podnik, jaký svět dosud znal jen v Anglii a Belgii.

Vítkovické železárny dostaly s Rothschildy jasný úkol: zásobovat železnici. Kolejnice pro Severní dráhu císaře Ferdinanda i pro další tratě monarchie odjížděly z Vítkovic ve velkém. Tím se vytvořil dokonalý průmyslový kruh: ostravské uhlí v koksárně tavilo místní železnou rudu, ze které se válcovaly kolejnice pro dráhu, která pak vozila zboží, dělníky i další uhlí dál do říše. Tento kruh si Salomon Rothschild patrně sám pro sebe nikdy nepojmenoval, ale fungoval přesně podle jeho logiky: kapitál, který ovládl počátek i konec procesu, vydělává nejvíc.

V roce 1873, tedy dlouho po Salomonově smrti, se vlastníci podniku přeskupili a vznikla akciová společnost Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT), v níž rothschildovský kapitál spojil síly s židovskou rodinou Gutmannů, bratrů Wilhelma a Davida. VHHT se v rakouské monarchii stalo největším producentem železa a oceli a před první světovou válkou patřilo mezi špičku v celé Evropě. Salomonova vize – železárna postavená kolem železnice a uhlí – se naplnila v měřítku, jaké si v 30. letech 19. století asi sám neuměl představit.

Ostrava, Vítkovické železárny, 1930, zdroj: https://www.hlucinskavlastiveda.cz/historie/moderni-dejiny/rothschildove-kupuji-silherovice
Ostrava, Vítkovické železárny, 1930, zdroj: https://www.hlucinskavlastiveda.cz/historie/moderni-dejiny/rothschildove-kupuji-silherovice

Uhelné doly a vznik průmyslové Ostravy

Vlastní hutě by Rothschildovi nestačily, pokud by si nepojistili dodávky paliva. Ostravsko mělo to štěstí – nebo neštěstí, podle pohledu –, že leží nad jedním z nejbohatších černouhelných ložisek střední Evropy. Pravidelná těžba uhlí na Karvinsku začala už v devadesátých letech 18. století, na Polské (dnešní Slezské) Ostravě se těžilo od konce 18. století zásluhou hrabat Wilczků, ale skutečný průmyslový rozmach uhelných dolů přišel až s druhou polovinou 19. století, tedy se železnicí a hutěmi.

Do Ostravska se Rothschildové dostali primárně přes Vítkovice. Postupně získávali doly, koksovny a obytné kolonie, často ve společných projektech s Gutmanny. Spolu vlastnili či ovládali dlouhou řadu jam: nejstarší byly napojené přímo na vítkovický komplex, postupně se přidaly důl Hlubina (který Salomon Rothschild založil v roce 1852 přímo vedle vysokých pecí), doly v okolí Petřkovic (například starý štolový důl přejmenovaný na důl Anselm) a další provozy v ostravsko-karvinské pánvi. Vznikla tak struktura, která propojila tři velké aktéry ostravského uhelného průmyslu: Rothschildy, Gutmanny a šlechtické rody Wilczků a Larisch-Mönnichů. Vítkovice se staly průmyslovým srdcem regionu, ale jeho cévní systém kolem nich rozvíjeli i další.

Dopad na krajinu Ostravska byl drastický a viditelný. Tam, kde dřív byla louka u Ostravice, vyrůstala v polovině 19. století kolonie dělnických domků, tovární komíny a haldy hlušiny. Vítkovice z vesnice s několika sty obyvateli rostly za sedmdesát let v desetitisícové průmyslové město; v začátku 20. století už šlo o jeden z nejdůležitějších průmyslových uzlů Rakouska-Uherska. Nedaleko historického jádra Vítkovic dodnes stojí takzvaný Rothschildův zámeček, postavený jako reprezentační sídlo a později jako rezidence ředitelů. Zajímavé přitom je, že sám Salomon ve Vítkovicích pravděpodobně nikdy nebyl – impérium, které zde vystavěl, řídil z Vídně a Paříže.

Vztah k jihovýchodní Moravě, Valašsku a Slovácku

Rothschildův přímý vliv na Moravské Karpaty byl primárně koncentrován na ose Vídeň – Břeclav – Přerov – Ostrava. Přesto byl jeho otisk v jihovýchodní části Moravy znatelný, byť spíše nepřímo. Severní dráha přivedla parní vlaky do Břeclavi, odkud se v dalších desetiletích větvily lokální tratě dál do Slovácka, Hodonína, Strážnice, do Bzence a Veselí nad Moravou. Vítkovická ocel se zase skrze pozdější odbočky a Severní státní dráhu dostávala do Olomouce, Hranic, Vsetína i dál do podhůří Beskyd. Bez kolejnic z Vítkovic by se těžko stavěla Vlárská dráha přes Bílé Karpaty nebo později spojení do Trenčína a Žiliny.

Na Valašsku, Slovácku a v Hostýnských a Vsetínských vrších se nicméně Rothschild jako vlastník neuchytil. Tady se mu vyhnula velká panství i lesy – rozlehlé hukvaldské panství historicky patřilo olomouckému arcibiskupství, Těšínsko a Frýdecko ovládali přímo Habsburkové (jakožto Těšínská komora), na Vsetínsku a v Rožnově pod Radhoštěm hospodařila belgická společnost Société civile de Wsetin à Bruxelles a později podnikatelská rodina Thonetů, pro kterou bylo zdejší bukové dřevo klíčové k výrobě proslulého ohýbaného nábytku. Vizovicko drželi Stillfriedové a Buchlovsko Berchtoldové. Salomonův svět byl víc městský a průmyslový než venkovský a šlechtický. Vztah k jihovýchodní Moravě tak byl spíš v nepřímém dopadu: trh s dřevem, vlnou, lihem, kořalkou a obilím se po otevření Severní dráhy přesunul od pomalých povozů k železnici, místní hospodáři a obchodníci začali kalkulovat ceny v tarifech, ne v dnech jízdy. Ostravské uhlí postupně vytlačovalo dřevo i z parních strojů na pilách na horní Bečvě a v okolí Vsetína.

Na Ostravsku byl Rothschildův vliv naopak strukturální. Zatímco šlechtické rody jako Wilczkové a Larisch-Mönnichové dlouho ovládaly samotné dolování, Rothschild a jeho dědicové formovali způsob, jakým se v regionu žije: budovali dělnické kolonie, obchodní domy, sociální zařízení a kulturní zázemí. Vítkovice se proto staly typickým „Rothschildovým městem“ podle vídeňského vzoru, kde podnik nezaměstnával jen lidi, ale zajišťoval i jejich bydlení, školy, kostely i nemocnice. Na konci 19. století existovala kolem vítkovické huti komunita, jejíž ekonomika i identita byly úplně srostlé s tímto jediným podnikem. Pro východní Moravu to byl model, který se v menším měřítku opakoval i jinde – třeba v Bohumíně u Železáren a drátoven nebo v hutích na Třinecku.

Bohatství Rothschildů jim umožnilo přetvářet krajinu podle svých představ – typickým příkladem jsou Šilheřovice, které za jejich éry doznaly četných změn – přestavba zámku, úprava parku, osázení Černého lesa, výstavba hospodářských budov, hájenek, cest, výsadba alejí, zdroj: https://www.hlucinskavlastiveda.cz/historie/moderni-dejiny/rothschildove-kupuji-silherovice

Co po Salomonovi zůstalo na Moravě

Salomon Mayer Rothschild zemřel v Paříži v létě 1855, pouhých osm let poté, co Severní dráha dorazila do Ostravy a Bohumína. Rakousko-uherskou industrializaci tedy zažil v jejím prvním rozmachu, ale klíčové dekády Vítkovic – velkou modernizaci po roce 1860, vznik akciové společnosti VHHT v roce 1873, expanzi do dolů, ocelářské boomy přelomu století – už nemohl řídit. Jeho dílo nicméně mělo dost setrvačnosti, aby fungovalo i po jeho smrti. Vídeňská banka přešla na syna Anselma Salomona, podíly v dolech a hutích na rakouskou linii rodu, evropské obchodní vazby na pařížskou a londýnskou větev.

Vítkovice mezitím rostly v pozoruhodném tempu. V 70. letech 19. století jim šéfoval Paul Kupelwieser, ředitel s tahem na branku, kterého rothschildovsko-gutmannovský kapitál vybavil prostředky na novou generaci pecí a válcoven. Před první světovou válkou patřily vítkovické železárny k absolutní špičce kontinentu, výrobou kolejnic, ocelových konstrukcí, lodních pancířů, kotlů, lokomotivních dílů a později i zbraní. Rothschildové Vítkovice ovládali až do roku 1939, kdy je v ohrožení nacistické okupace prodali britské finanční skupině; po druhé světové válce byly znárodněny a stát z nich udělal podnik s názvem „Vítkovické železárny Klementa Gottwalda“. Rothschildův přímý kapitál se z Moravy ztratil, jeho otisk v urbanismu, dělnické kultuře a hospodářské síti regionu však zůstal dodnes.

Když dnes turista prochází Dolní oblastí Vítkovic, přejde vlastně po několika vrstvách Rothschildovy dědictví: stojí na koksovně, jejíž základní logika sahá do 30. let 19. století, vidí pec, jejíž první předchůdkyně byla zapálena v roce 1836, prochází kolem zámečku, postaveného v roce 1847 jako reprezentační sídlo Rothschildových direktorů. Severní dráha pak dál vozí lidi po stejné trase, kterou v 19. století prosadil vídeňský bankéř s konexemi v Paříži, Frankfurtu a Londýně. Na Moravské Karpaty se tedy Salomon Mayer Rothschild nedostal s loveckými psy ani s šlechtickou kočárovou družinou, ale s lokomotivou, kolejnicí a koksovým plynem. To je také jeho hlavní moravský odkaz.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Zdroje a literatura

Poznámka ke zdrojům: U konkrétních letopočtů spojených s vítkovickými železárnami se v literatuře drobně liší údaje, kdy přesně Rothschild získal podnik do plného vlastnictví. Většina českých i zahraničních zdrojů uvádí rok 1843, kdy byla podepsána kupní smlouva v Olomouci a v Paříži; některé starší texty zmiňují rok 1842 jako rok rozhodnutí o převodu. V článku je proto použito spolehlivější datum 1843.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *