Jan z Rottalu: muž s přezdívkou „zlý Rotál“

Málokterý šlechtic 17. století zanechal na jihovýchodní Moravě tak hlubokou stopu jako Jan Antonín hrabě z Rottalu. Byl to muž mocný, bezohledný a velmi schopný – a zároveň postava, jíž poddaní na Valašsku, Slovácku i Hané přezdívali prostě a výstižně: zlý Rotál. Jeho jméno se váže k největšímu krveprolití třicetileté války v těchto končinách, k budování zámků, které dodnes stojí, i k rodu, jenž přišel ze Štýrska a za půl století ovládl ohromné kusy Moravy.

Štýrský rod, který zakotvil na Moravě

Rod Rottalů (německy Rottal nebo také Rotthal) nepocházel z Čech ani z Moravy. Jeho kořeny vedou do Štýrska, jedné z alpských korunních zemí habsburské monarchie. První písemná zmínka o příslušníkovi rodu pochází z počátku 15. století, kdy byl jistý Thoman Rottaler doložen jako městský soudce ve Štýrském Hradci (Grazu). Rod si poměrně brzy vydobyl pevnou pozici v zemské správě: od roku 1536 mu náležel v dědičném držení prestižní úřad zemského nejvyššího komorníka nad stříbry ve Štýrsku, tedy funkce spojená s dozorem nad těžbou a zpracováním drahých kovů, což byla tehdy strategická a velmi lukrativní záležitost.

Na Moravu přicházejí Rottalové na přelomu prvního a druhého desetiletí 17. století. Jako první učinil tento krok Jan Jakub z Rottalu, otec Jana Antonína. V roce 1610 byl na moravském zemském sněmu po předložení důkazů o šlechtickém původu přijat za obyvatele Moravského markrabství a o rok později (1611) koupil panství Napajedla i s přilehlými vesnicemi Topolnou, Spytihněví, Vrbkou, Lubnou a Kostelany. Šlo o prozíravý tah: Napajedla ležela na řece Moravě, na obchodní tepně spojující střední Moravu se Slovenskem, a tvořila hospodářsky slibný základ. Jan Jakub byl sice svou vírou nekatolík, avšak do protihabsburského stavovského povstání se nezapojil. Naopak si nechal od kardinála a olomouckého biskupa Františka z Ditrichštejna písemně potvrdit, že během povstání zachoval věrnost císaři. Tato opatrnost se rodině vyplatila: po bitvě na Bílé hoře přišly vlny konfiskací, ale Napajedla zůstala Rottalům.

Jan Jakub zemřel pravděpodobně již v roce 1617 (některé starší prameny uvádějí rok 1624). Správu majetku dočasně převzala vdova a matka Jana Antonína, Marie Felicie z Thurzu, jež pocházela z významného uherského rodu – byla dcerou palatína Juraje VII. Turza, jednoho z nejmocnějších uherských magnátů. Toto příbuzenství dávalo jejímu synovi nejen prestižní zázemí, ale i skvělou orientaci v uhersko-rakouském prostoru, jíž později hojně využíval v diplomatické i vojenské kariéře.

Kolem roku 1624 převzal majetky do vlastní správy Jan Antonín. Zásadní pro jeho počáteční vzestup i rozšiřování panství byly sňatky. V roce 1626 se oženil s Alenou (někdy uváděnou jako Helenu či Alinu) Bruntálskou z Vrbna, vdovou po Jiříku Bruntálském z Vrbna, čímž následně získal kontrolu nad panstvím Kvasice. Později (roku 1652) se po její smrti oženil podruhé, tentokrát s Annou Marií ze Šternberka.

Vzestup za třicetileté války: kariéra na troskách nepřátel

Jan Antonín se narodil roku 1605 ve Štýrském Hradci. Přebíral panství Napajedla zanedbané, avšak s velkým potenciálem. Na rozdíl od otce byl Jan Antonín od počátku přesvědčeným katolíkem, což v době, kdy habsburská protireformace po Bílé hoře systematicky odstraňovala nekatolíky z úřadů a přerozdělovala konfiskovaný majetek, představovalo obrovskou výhodu.

V roce 1633 se stal hejtmanem hradišťského kraje, tedy správní jednotky zahrnující oblast Uherského Hradiště a přilehlého Slovácka. Šlo o jeho první velký úřad a zároveň o vstup do prostoru, který byl pro rod klíčový po celá desetiletí. Funkce se mu postupně hromadily: byl hofrychtéřem manského soudu olomouckého biskupství, přísedícím zemského soudu, císařským radou a komořím. Třicetiletá válka mu přinesla roli generálního vojenského komisaře a komisaře pro ubytování armády na Moravě – to byl úřad nesmírně náročný, neboť kraj byl ve 40. letech dějištěm drsných švédských vpádů. Zásobovat císařskou armádu a zároveň chránit vlastní panství před drancováním vyžadovalo výborné organizační schopnosti i tvrdou ruku.

V letech 1640–1642 byl Rottal (spolu s Františkem Magnisem ze Strážnice a Kryštofem Pavlem z Lichtenštejna-Kastelkornu) pověřen kolektivní správou úřadu moravského zemského hejtmana. V roce 1641 byl navíc povýšen do stavu říšských hrabat a získal tak titul, jenž plně odpovídal jeho reálné moci. Mezi lety 1648 a 1655 pak zastával úřad moravského zemského hejtmana samostatně. V roce 1650 jej císař Ferdinand III. jmenoval tajným císařským radou. V roce 1655 se titulu hejtmana vzdal, aby mohl naplno řídit svá mimořádně rozsáhlá panství. Vrcholem jeho celoevropského společenského a politického uznání se stal rok 1663, kdy obdržel od španělského krále Filipa IV. jeden z nejprestižnějších řádů tehdejšího světa – Řád zlatého rouna.

Jeho majetková expanze byla ohromující. Kromě Napajedel a Kvasic získal Veselí nad Moravou, Tlumačov, Chvalkovice na Hané a konečně v roce 1650 (od rodu Lobkoviců za více než čtvrt milionu zlatých) obrovské holešovské panství, jehož součástí byla i Bystřice pod Hostýnem a rozsáhlé lesní statky v Hostýnských vrších. Připojením Holešova se stal jedním z absolutně nejbohatších a nejvlivnějších šlechticů v zemi a právě zde nechal podle plánů italského architekta Filiberta Lucheseho vybudovat honosné zámecké sídlo.

Rozšiřování domén s sebou však neslo nutnost řešit katastrofální následky války, která zanechala moravský venkov z velké části vylidněný. Aby Jan Antonín obnovil hospodářský výnos svých statků, vymohl si u císaře Ferdinanda III. povolení osadit pusté oblasti odbojnými Valachy ze Vsetínska. Během své vlády tak cíleně kolonizoval krajinu a zakládal zcela nové vesnice. Z této doby pocházejí například Halenkovice (založeny 1634, původně Alenkovice na počest jeho první ženy), Jankovice (1648, původně Janíkovice podle něj samotného), Žlutava (1650), Nová Dědina (1656) nebo Rusava (založena 1667, přes 200 let nesla název Rottálovice). Přesidlování obyvatel a zakládání osad bylo racionálním krokem k oživení ekonomiky – prázdná půda totiž znamenala nulový zisk.

Valašská povstání: potlačení a krvavý soud

Díky matce a vlastním zkušenostem znal Jan z Rottalu prostředí východní Moravy a Valašska podstatně lépe než většina vídeňských úředníků. Tato znalost ho přivedla k jedné z nejtemnějších rolí, jakou kdy plnil: k velení zásahu proti valašskému povstání.

Valašská povstání za třicetileté války byla součástí širšího odporu protestantského a svobodomyslného obyvatelstva (horalů mezi Vsetínskem a Beskydy) vůči habsburské rekatolizaci a narůstající robotě. Od počátku 20. let 17. století vzplanul na tomto území opakovaně ozbrojený odpor, opřený o naděje vkládané do spojenectví se Sedmihradskem a posléze se Švédy.

Klíčovým okamžikem se stal přelom let 1643 a 1644, kdy valašští povstalci ztratili po ústupu švédských vojsk svou záštitu. Císařské úřady se rozhodly ohnisko odporu definitivně zlikvidovat. Na potlačení rebelie byl vyčleněn armádní sbor čítající 4 až 5 tisíc mužů pod velením generála Jana Kryštofa z Puchheimu (Buchheimu). Koordinací a politickým dozorem byl pověřen právě Jan z Rottalu. Císařské vojsko zaútočilo na centrum povstání ze tří směrů najednou.

Rozhodující bitva u Vsetína se odehrála 26. ledna 1644 a zpečetila osud povstalců. Bezprostředně po ní začaly tvrdé represálie. Dne 15. února 1644 proběhla na Vsetíně série poprav: stínání, oběšení, ve výjimečných případech čtvrcení. Během několika dní přišlo o život odhadem na dvě stě lidí, což z této události dělá jednu z nejmasovějších exekucí v našich dějinách. Další zajatci byli popraveni na zpáteční cestě. Rottal pak v Brně osobně předsedal soudu nad hlavními předáky vzpoury – asi dvacítka z nich dostala trest smrti, část zachránilo přestoupení na katolickou víru. Valašsko poté prošlo drsnou rekatolizací, řada lidí odešla do exilu a mnoho usedlostí lehlo popelem. Rottala tento zásah ve státní hierarchii výrazně posílil a dokázal panovníkovi svou nekompromisní loajalitu. Ve valašské kolektivní paměti však způsobil trauma, jež nevymazala staletí.

Zlý Rotál: přezdívka, která přežila majitele

Přezdívka zlý Rotál se v krajové paměti zachovala s pozoruhodnou houževnatostí. Nejde jen o poetickou zkratku – odráží způsob vlády, který Jan Antonín uplatňoval. Omezoval tradiční práva, zvyšoval robotní povinnosti, vedl spory s velehradským klášterem a zneužíval svých nejvyšších zemských funkcí k vlastnímu obohacování.

O jeho praktikách kolovala po jeho smrti obvinění tak závažná, že císař Leopold I. musel v letech 1676 a 1693 dokonce vydat posmrtné „absolutorium“ na ochranu Rottalovy pověsti. Zaznívala nařčení z lichvy, korupce a vydírání, kterým se jako vysoce postavený úředník s obrovskou mocí mohl jen stěží bránit prostý poddaný i drobný šlechtic.

Lidová pověst, zachycená v kronikách, Rottala líčí jako ztělesnění tyranského pána. Existují však i ojedinělé střípky světlejšího folkloru – například chřibská pověst o tom, jak dal na přímluvu své manželky Aleny milost zbojníkům z jeskyně na Budačině pod podmínkou, že se usadí a začnou pracovat, čímž prý vznikly Halenkovice (Alinkovice). Přesto „zlý Rotál“ představuje především symbol hrůz třicetileté války a tvrdé vrchnostenské nadvlády.

Dědictví: Zámky, meč a zánik rodu

Jan Antonín z Rottalu zemřel 4. prosince 1674 ve Vídni. Navzdory dvěma manželstvím nezanechal mužského potomka (měl pouze dceru Marii Eleonoru provdanou za Ferdinanda z Valdštejna). Ohromný majetek – odhadovaný na více než půl milionu zlatých – proto odkázal mužským příbuzným z vedlejší rodové linie (potomkům svého strýce). Bratři Jan Kryštof (1635–1699) a Julius Vilém (1637–1691) si obrovské dědictví rozdělili: Jan Kryštof získal panství holešovské a bystřické, zatímco Julius Vilém převzal Napajedla, Otrokovice, Tlumačov a Kvasice.

Rod Rottalů pokračoval na Moravě ještě téměř sto let. Pozdější generace se proslavily především štědrým uměleckým mecenátem – například František Antonín z Rottalu (1690–1762) proslul jako kultivovaný milovník italské opery a stavitel Černé kaple v Holešově. Právě jeho smrtí v roce 1762 ovšem rod Rottalů vymřel po meči. Majetek přešel sňatky rottalovských dcer do rukou jiných šlechtických rodů (mj. Nádasdy, Lamberg).

Hmotné dědictví Rottalů na jihovýchodní Moravě je dodnes monumentální. Patří k němu Holešovský zámek (dnes s nádherným francouzským parkem) i nedaleký mistrovský kostel Nanebevzetí Panny Marie, v němž našli Rottalové místo svého posledního odpočinku. Kvasický i Napajedelský zámek (byť ten byl do dnešní podoby přestavěn až v 18. století architektem F. A. Grimmem) rovněž zůstávají výraznými krajinnými dominantami.

Zvláštní memento představuje dochovaný ceremoniální meč Jana z Rottalu – bohatě zdobený zbrojní artefakt a symbol jeho soudní i vojenské moci, na kterém se skví císařské znaky i zemské erby.

Pověst o Budačině
Povídá se, že kdysi dávno tady, ve skalní jeskyni, přebývali dva zbojníci, Ondráš a Juráš.  V tu dobu vedla kolem skalisek hradská cesta, která začínala v Pomoraví, pokračovala přes Chřiby a dál pak na Slovácko. A právě tato cesta byla rajónem obou zbojníků, kteří zde přepadávali bohaté pocestné. Jednoho dne tudy jela i manželka majitele nedalekého napajedelského panství, paní Alina Rottalová. Zbojníci nebyli žádní gentlemani a tak klidně obrali o šperky i samotnou paní hraběnku. Kořist to byla veliká, ale cítili, že by se na této rodině dalo zbohatnout ještě víc. A tak milou ženu zavřeli v lese do velké jámy a za její vrácení požadovali po jejím muži tučné výkupné. Jenže ouha, ten žádné výkupné platit nemínil. Zhrzení zbojníci chtěli Alinu sprovodit ze světa, ale když jim slíbila, že je nikdy neprozradí, darovali ji život.
S loupením ovšem pokračovali dál, a tak jednoho dne napajedelský pán povolal vojáky a ti oba zbojníky zatkli. Ondráš i Juráš byli odsouzeni na smrt. A tehdy hraběnka Alina na oplátku udělila milost jim, ale nebylo to jen tak. Podmínkou bylo, že s přepadáváním nadobro skončí, a než odtáhnou z kraje pryč, vyklidí jeskyni i celé okolí. Co slíbili, to také udělali a na vyklizeném místě, na počest paní hraběnky, založili malou vesnici s názvem Alinkovice, která se pozdějším zkomolením stala dnešními Halenkovicemi.

Zdroje a literatura

• FUKALA, Radek. Valašská povstání za třicetileté války. Brno, Masarykova univerzita.
• JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. Praha: Svoboda, 1978.
• KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.–IV. Praha: Libri, 1997–2000.
• Ottův slovník naučný, díl 21. Praha, 1904.
• LUKEŠ, Jan. Hudební sbírka z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kvasicích (Dizertační práce), Masarykova univerzita, 2021.
• ŘEZNÍČEK, Miroslav. Rottalové a jejich umělecký mecenát ve Kvasicích (Bakalářská práce), Univerzita Palackého, 2010.
• HOLUBEC, Ondřej. Zlý Rotál. Poddaní hraběte líčili jako kruťase, jeho panství ale vzkvétala. iDNES.cz, 2024.
• Muzeum regionu Valašsko – články k valašským povstáním (e-vystavy.muzeumvalassko.cz).
• Valka.cz – Životopis Jana Antonína hraběte z Rottalu.
• Holešov jinýma očima (holesov.jinak.cz) a informační panely MKS Holešov.
• https://www.hrady.cz/clanky/kterak-ondras-a-juras-zbojnici-z-budaciny-o-svuj-poklad-prisli – Kterak Ondráš a Juráš, zbojníci z Budačiny, o svůj poklad přišli