Mezi Pískem a Uherským Hradištěm se klene oblouk jednoho z pozoruhodných profesních osudů, který spoluutvářel podobu měst, vesnic i horských samot jihovýchodní Moravy. Dominik Fey nepatří k architektům, jejichž jména by běžně plnila učebnice celostátního významu. O to výraznější je však jeho stopa v krajině. Jeho stavbami dodnes procházejí obyvatelé Napajedel, Zlína, Uherského Hradiště, Slovácka i okrajově Valašska.
Feyovo dílo stojí na rozhraní dvou epoch. Vycházelo z historismu a novorenesance, vstřebávalo secesi, inspiraci lidovým stavitelstvím i pozdější moderní tendence. Dokázal navrhnout reprezentativní radnici, školu pro rychle rostoucí město, venkovskou školní budovu, lovecké zázemí v horské krajině i průmyslový objekt pro nastupující baťovský Zlín. Právě tato šíře z něj činí jednu z klíčových osobností regionální architektury přelomu 19. a 20. století.
Mezi historismem a modernou
Česká architektura procházela na přelomu století prudkou proměnou. Historizující slohy a novorenesance stále určovaly podobu mnoha veřejných budov, zároveň však sílila secese, zájem o lidovou architekturu a později také geometrická moderna. Úspěšný architekt té doby musel ovládat řemeslo, rozumět stavební praxi a zároveň pružně reagovat na proměňující se vkus zadavatelů.
Dominik Fey v tomto prostředí obstál jako mimořádně praktický a spolehlivý tvůrce. Nebyl jen kreslířem plánů, ale také stavitelem, podnikatelem, organizátorem staveb a znalcem rozpočtů. Právě díky této kombinaci se stal vyhledávaným projektantem veřejných budov, zejména škol, radnic a dalších občanských staveb.
Na rozdíl od slavnějších architektů své generace se neusadil ve Vídni ani v Praze. Těžiště svého působení našel v Uherském Hradišti, odkud pracoval pro široké okolí — od Slovácka a jižního Valašska po Zlín, Napajedla, Kroměříž, Boskovice i panství v Bílých Karpatech. Z dnešního pohledu je jeho význam právě v tom, že modernizační proměnu regionu nepopsal v manifestech, ale vtiskl ji konkrétním budovám.
Život a profesní dráha
Dominik Fey se narodil 6. července 1863 v jihočeském Písku jako nejstarší syn v rodině městského domovníka Václava Feye. Vystudoval píseckou reálku a od roku 1882 pokračoval na České vysoké učení technické v Praze, kde se věnoval pozemnímu stavitelství. K jeho učitelům patřili významní architekti a pedagogové Josef Schulz, Jan Koula a Jiří Pacold.
Feyova studijní dráha nebyla přímočará. Po první státní zkoušce v roce 1885 školu přerušil, později se ke studiu vrátil, ale dokončil je bez odborné státní zkoušky. Titul inženýra získal až v roce 1917, tedy v době, kdy už byl dávno etablovaným architektem a stavitelem. Pražské prostředí mu přesto poskytlo pevný základ: seznámil se s historizující architekturou, sbíral zkušenosti při opravách historických paláců a pracoval také v ateliéru Jiřího Stibrala, spojovaného zejména s novorenesanční tvorbou; podílel se s ním například na úpravách průhonického zámku.
Důležitou roli hrálo i cestování. Fey podnikal cesty do jižní a západní Evropy, navštívil také Egypt. Z těchto zkušeností si odnášel cit pro historické slohy, ornament, materiál i vztah stavby k prostředí. V roce 1893 vstoupil do Spolku inženýrů a architektů, později byl členem Spolku českých stavebníků na Moravě a ve Slezsku v Olomouci, Spolku českých inženýrů v Markrabství moravském v Brně a po jejich sloučení také Spolku architektů a inženýrů Království českého v Praze. Pravidelně publikoval v časopise Architektonický obzor (1906–1918).
Zlom přišel roku 1892, kdy přesídlil do Uherského Hradiště. Zpočátku zde působil jako soukromý architekt a stavební dozor při výstavbě justičního paláce (1892–1897), v roce 1895 si se společníky založil architektonickou kancelář (fungovala do roku 1898). V letech 1898–1902 působil ve společné Technické kanceláři s inženýrem Františkem Benešem a od roku 1902 vedl vlastní kancelář v Havlíčkově ulici. Později zaujal post městského stavitele Uherského Hradiště. Ve městě žil až do své smrti 21. září 1950.
Ve městě po sobě zanechal několik výrazných staveb. Nejznámější byl jeho dům Na tůni z let 1905–1906, pojatý jako reprezentativní ukázka schopností vlastní firmy. Fasádu doplnily keramické mozaiky Jano Köhlera s alegoriemi měsíců a sgrafitová výzdoba. Dům byl v roce 1984 zbořen, část mozaik se však podařilo zachránit a druhotně osadit na budovu Slováckého muzea. Za zmínku stojí také Feyův dům na náměstí Míru (čp. 302), orientovaný do dvou uličních stran, a dále secesně laděný dům továrníka P. Fürsta z roku 1900. K jeho dochovaným realizacím v Uherském Hradišti patří také novoklasicistní Sedláčkův dům, dvojice bytových domů na Palackého náměstí z roku 1895 či rodinný dům pro JUDr. Františka Vysloužila (1894) — vůbec první Feyova zakázka ve městě.
Školy a modernizace venkova
Konec 19. století přinesl na Moravě rozsáhlou modernizaci školství. Obce i města potřebovaly nové školní budovy, které měly být hygienické, účelné a zároveň reprezentativní. Fey se právě v tomto typu zakázek mimořádně prosadil. Po patnácti letech samostatné praxe, tedy v roce 1909, už počet škol, které projektoval či stavěl, dosáhl stovek.
V menších obcích musel často pracovat s omezenými rozpočty. Školy ve Štítné, Poteči, Bylnici, Míkovicích, Otrokovicích nebo Véskách proto působily střídměji, ale nabízely pevné, praktické a na svou dobu moderní zázemí. Ve větších městech si mohl dovolit velkorysejší výraz. K významným školním stavbám patří Vyšší reálná škola v Kroměříži, školy ve Strážnici a Luhačovicích, gymnázium v Boskovicích (1901, secesně klasicistní stavba) nebo měšťanská škola ve Zlíně, navržená již v roce 1896. Pozoruhodný je také návrh obecní a měšťanské školy v Dubňanech z roku 1914, kde Fey pojal fasádu i půdorys v duchu moderny a zároveň citoval barokní tvarosloví.
Právě zlínská měšťanská škola, dnešní Zlínský klub 204, sehrála pro město mimořádnou roli. Spolu s budovou Občanské záložny proměnila někdejší trhové městečko v městsky působící centrum. Proto bývá Fey někdy označován za prvního architekta moderního Zlína — nikoli ve smyslu funkcionalistické avantgardy, ale jako tvůrce, který Zlínu pomohl poprvé dát reprezentativní městskou tvář.
Radnice v Napajedlech a umění na fasádě
Za jedno z nejznámějších Feyových děl je považována radnice v Napajedlech z let 1903–1904. Stavba stojící na dnešním Masarykově náměstí spojuje novorenesanční základ s eklektickými a secesními prvky. Její siluetu určuje nárožní věž, bohatá výzdoba a výrazné zapojení moravských umělců. Součástí areálu bylo i přilehlé hasičské skladiště se stravovnou. Slavnostně byla otevřena 14. srpna 1904.
Na výzdobě radnice se podíleli Franta Úprka a Jano Köhler. Zvláštní význam mají Köhlerovy keramické ciferníky věžních hodin, které vznikly ve spolupráci s Rakovnickou šamotkou. Badatelsky jsou cenné i proto, že patří k nejstarším příkladům řezané keramické mozaiky v moravském prostředí. Právě Fey sehrál iniciační roli v tom, že se Köhler s rakovnickou šamotkou (pozdější RAKO) propojil — šlo o vůbec první spolupráci moravských tvůrců s touto firmou. Fey zde nepracoval jen jako architekt stavby, ale také jako člověk schopný propojit stavební řemeslo, průmyslovou výrobu a výtvarné umění.
Napajedla se do Feyova díla zapsala ještě jednou výraznou kapitolou. Pro zdejší hřebčín navrhl stáje a další hospodářské objekty, v nichž uplatnil režné zdivo a průmyslověji působící výraz. Ukazuje se tak jeho schopnost přizpůsobit architekturu funkci: reprezentativní radnice a účelové zemědělské stavby stojí ve stejném městě, ale každá mluví jiným jazykem.
Zlín před Baťovou modernou
Feyova tvorba ve Zlíně patří k období před nástupem slavné baťovské architektury. První kontakt se Zlínem navázal v roce 1896, kdy ho starosta Mikuláš Kašpárek oslovil s žádostí o plány měšťanské školy – v té době měl Fey za sebou teprve několik menších zakázek. Vedle měšťanské školy navrhl také Občanskou záložnu (mladší část z let 1896–1897, starší část postavil v letech 1891–1892 Josef Drahoš), která se stala jedním ze symbolů společenského a kulturního života města. Z původní budovy se do dneška dochovala jen část fasády začleněná do novější zástavby.
Zvláštní kapitolu představuje spolupráce s firmou Baťa. Po cestě Tomáše Bati do Spojených států v roce 1905 byly Feyovi předány plány tovární budovy, podle nichž měl připravit projekt pro zlínské podmínky. Výsledkem byl první standardizovaný typ výrobní budovy firmy Baťa, který byl dále variován. Tyto objekty stály ve východní části továrního areálu a do dnešních dnů se nedochovaly, protože je zasáhlo bombardování v roce 1944.
Tato epizoda je důležitá hlavně symbolicky. Fey nebyl architektem pozdějšího funkcionalistického Zlína, ale stál u jeho technického a stavebního předpolí. Pomáhal převést inspiraci americkou industriální architekturou do místní praxe v době, kdy se baťovský systém teprve rodil. V roce 1920 zasedal Fey také v porotě soutěže na novou zlínskou radnici.
Sakrální stavby a zámecké úpravy
Ačkoli Feyovo jméno nejčastěji spojujeme se školami a veřejnými budovami, věnoval se také sakrální architektuře. K jeho realizacím patří kaple sv. Cyrila a Metoděje v Babicích z let 1898–1900. Navrhoval rovněž neorománské kostely v Popovicích (1912) a Topolné (1914) s využitím citací italské architektury, které však zůstaly kvůli první světové válce nerealizovány. V letech 1921–1922 realizoval přestavbu kostela v Buchlovicích. K drobným církevním stavbám patří také fara v Bystřici pod Hostýnem (1907–1908).
Významnou linii tvořily také obnovy a úpravy historických sídel. Fey se podílel na úpravách zámků v Buchlovicích, Bílovicích a Napajedlech. U Buchlovic se uplatnila jeho znalost barokního tvarosloví i citlivost k prostředí. Zámecký areál doplnily atikové balustrády, úpravy zahradních teras a dekorativně pojatá ohradní zeď s fortnou. Později se Fey podílel také na úpravách interiérů, například knihovny, jídelny či obytného zázemí.
Právě na těchto zakázkách je dobře vidět, že Fey nebyl jen architektem novostaveb. Dokázal pracovat s historickou architekturou tak, aby ji nedominoval, ale doplňoval. V tom se odrážela jeho dlouhodobá zkušenost s historickými slohy i praktická stavitelská zdrženlivost.
Lovecké a lesní stavby
Velmi osobitou částí Feyovy tvorby jsou stavby pro majitele brumovského velkostatku Antona Drehera mladšího. Na pomezí Moravy a dnešního Slovenska navrhoval objekty spojené s lesním hospodářstvím, lovem a provozem rozsáhlého panství.
Patřily k nim roubené hájovny v Liborči, Horním Srní a ve Vlárském průsmyku, stejně jako zájezdní hostinec v téže oblasti. Tyto stavby zřetelně odkazovaly k inspiraci lidovou architekturou a k dobovému zájmu o „národní“ či regionální výraz. Nebyly však romantickou kulisou. Sloužily konkrétním provozním potřebám lesního personálu, dopravy i loveckého zázemí.
Vyvrcholením této linie byla stavba stájí s noclehárnou u loveckého zámečku Antonstál z roku 1911 v Dreherově oboře poblíž moravsko-slovenské hranice. Právě zde se spojil dekorativní cit s důkladnou provozní logikou, která byla pro Feye typická.
Průmysl, řemeslo a moderní tendence
Feyovo dílo nelze uzavřít jen do škatulky historismu. Dokázal navrhnout tovární a hospodářské objekty, zabýval se provozem, konstrukcí a materiálem. Kromě baťovských výrobních budov se připomíná také jeho práce pro sklárnu v Nemšové u Trenčína (1901–1902), kde spojil průmyslovou funkci s prvky lidového stavitelství a secesního tvarosloví.
Blízko měl i k uměleckému řemeslu. Navrhoval a používal kované prvky, mříže, vrata, zábradlí či klepadla. Přes přátelství s Jano Köhlerem měl blízko ke Sdružení umělců moravských v Hodoníně a jeho stavby často vznikaly v dialogu s výtvarníky. Sám vlastnil několik obrazů Joži Úprky. Nešlo tedy jen o architekturu ve smyslu hmoty budovy, ale o promyšlený celek fasády, detailu, výzdoby a materiálu.
Pozdní náznaky modernějšího výrazu se objevují například v návrhu městských lázní v Uherském Hradišti z roku 1924, kde se připomíná sledování kubistických a geometrických tendencí. Ve 20. století už však Feyova tvorba postupně ustupovala do pozadí. Nastupoval funkcionalismus a historizující jazyk, na němž stála velká část jeho díla, začal být vnímán jako překonaný.
Ohlas a zapomnění
Po druhé světové válce jméno Dominika Feye z veřejného povědomí postupně mizelo. Některé jeho stavby byly přestavěny, jiné zanikly, další zůstaly stát bez širší znalosti autorství. K zapomnění přispěla i skutečnost, že dějiny moderní architektury dlouho zvýrazňovaly radikálnější směry a osobnosti.
V posledních letech se však Feyovo dílo vrací do odborného i regionálního zájmu. Přispěla k tomu badatelská práce Ivana Bergmanna, výstava Dominik Fey – Stavitelem na přelomu doby v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2022) i studie věnované jeho spolupráci s Jano Köhlerem.
Při cestách jihovýchodní Moravou lze Feyovu stopu číst jako nenápadnou, ale souvislou vrstvu krajiny. Radnice v Napajedlech, školy ve městech a obcích, zlínské předbaťovské stavby, buchlovické úpravy i drobné objekty v Bílých Karpatech připomínají architekta, který dal regionu tvář přelomu doby — ne okázalým gestem, ale vytrvalou, přesnou a řemeslně pevnou prací.
Přehled realizací
Níže uvedený soupis je pracovní a kombinuje doložené realizace, projekty a nerealizované návrhy. U položek, kde prameny mluví jen o návrhu nebo kde není realizace bezpečně potvrzena, je to výslovně uvedeno.
- Justiční palác, Uherské Hradiště – 1892–1897 (stavební dozor)
- Rodinný dům pro JUDr. Františka Vysloužila, Uherské Hradiště – 1894
- Dvojice bytových domů na Palackého náměstí, Uherské Hradiště – 1895
- Feyův dům na náměstí Míru čp. 302, Uherské Hradiště – konec 19. století
- Měšťanská škola, Zlín – projekt 1896, stavba 1897 (dnes Zlínský klub 204)
- Občanská záložna, Zlín – Feyův návrh z roku 1896 pro mladší část / úpravu budovy staršího původu; dochována pouze část fasády
- Škola ve Štítné – 1898
- Kaple sv. Cyrila a Metoděje, Babice – 1898–1900
- Škola v Poteči – 1899
- Dům továrníka P. Fürsta, Uherské Hradiště – 1899/1900
- Škola v Bylnici – 1900
- Novoklasicistní Sedláčkův dům, Uherské Hradiště – přelom 19. a 20. století
- Vyšší reálná škola, Kroměříž – 1901
- Gymnázium, Boskovice – 1903 (v pramenech uváděno též v souvislosti s rokem 1901; jako přesnější dataci ponechán rok 1903)
- Sklárna a dělnická kolonie, Nemšová u Trenčína – 1901–1902
- Přestavby skláren v Sidonii a ve Štěpáně – konec 19. století / počátek 20. století
- Radnice, Napajedla – 1903–1904 (otevřena 14. srpna 1904)
- Hasičské skladiště se stravovnou, Napajedla – 1904
- Stáje a hospodářské objekty hřebčína, Napajedla – 1904, 1914
- Úpravy zámku, Bílovice – 1904
- Hájovna v Liborči – 1903
- Dům Na tůni, Uherské Hradiště – 1905–1906 (zbořen 1984; zachovány mozaiky Jano Köhlera)
- Baťovy výrobní budovy, Zlín – 1905–1906 (první standardizovaný typ výrobní budovy firmy Baťa; zničeny 1944)
- Hájovny v Horním Srní a ve Vlárském průsmyku – 1907
- Zájezdní hostinec / restaurace, Vlárský průsmyk – 1907
- Fara, Bystřice pod Hostýnem – 1907–1908 (dnes budova ZUŠ)
- Návrh letního domku pro V. Zbořila, Bystřice pod Hostýnem – 1909 (realizace neověřena)
- Stáje s noclehárnou u zámečku Antonstál – 1911
- Návrh soudní budovy, Zlín – cca 1912 (nerealizováno)
- Škola ve Strážnici – 1912–1913
- Návrh kostela v Popovicích – 1912 (nerealizováno)
- Návrh kostela v Topolné – 1914 (nerealizováno)
- Obecní a měšťanská škola, Dubňany – 1914
- Nádražní restaurace, Bzenec – datace nezjištěna
- Měšťanská škola, Bzenec – Fey je doložen jako stavitel; přesnější datace vyžaduje archivní ověření
- Přestavba kostela v Buchlovicích – 1921–1922
- Návrh městských lázní, Uherské Hradiště – 1924
- Spolkový dům Orla, Buchlovice – 1930
- Úpravy zámku Buchlovice (atikové balustrády, zahradní terasy, ohradní zeď s fortnou, interiéry – knihovna, jídelna, obytné zázemí) – první třetina 20. století
- Úpravy zámku, Napajedla
- Návrh přestavby Panské hospody na Hotel Baltazzi, Zlín (nerealizováno)
K dalším Feyovým realizacím patří desítky školních budov v menších obcích (mj. Míkovice, Otrokovice, Vésky, Luhačovice a další), kde musel pracovat s omezenými rozpočty. Celkový počet jím navržených či stavěných škol podle dobových a regionálních pramenů přesáhl stovku.
Zdroje a literatura
- Bergmann, Ivan: Architekt a stavitel Dominik Fey (katalog díla). Diplomová práce, Slezská univerzita v Opavě, 2004.
- Bergmann, Ivan: Dominik Fey (1863–1950). Stavitelem na přelomu doby. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 2022.
- Bergmann, Ivan: Stavitelem na přelomu doby. Dominik Fey (1863–1950). Prostor Zlín, 2022.
- eBadatelna Zlínského kraje: Dominik Fey (1863–1950). Stavitelem na přelomu doby
- Zlínský architektonický manuál: Dominik Fey
- Říhová, Vladislava: Jano Köhler a Dominik Fey u zrodu prvních řezaných keramických mozaik na Moravě. Slovácko LXII, 2020, s. 275–290. PDF
- Muzeum regionu Valašsko: Kdo byl Dominik Fey a jakou zanechal stopu nejen na Valašsku
- SlavneVily.cz: Architekt Dominik Fey
- Encyklopedie města Uherské Hradiště: Ing. Dominik Fey
- České mozaiky: Výzdoba fasády domu stavitele Feye
- Fakulta restaurování Univerzity Pardubice: Jano Köhler a Dominik Fey u zrodu prvních řezaných keramických mozaik na Moravě
- Zlínský architektonický manuál: Záložna
- Zlínský architektonický manuál: Měšťanská škola – Zlínský klub 204
- Encyklopedie města Uherské Hradiště: Feyův dům čp. 302
- Zámek Buchlovice: Architektura
- Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: Dominik Fey – Stavitelem na přelomu doby
- 14|15 Baťův institut: Dominik Fey – Stavitelem na přelomu doby
- Zlínský deník: Stavitel Fey zanechal stopy ve Zlíně i Hradišti
- iDNES.cz: Budovy známe, autora ne. Architekt Dominik Fey je téměř zapomenutý
- Kudy z nudy: Radnice města Napajedla
- Lesy ČR: Panstvo Brumov a poľovnícky klenot Antonstál