Hukvaldské panství je od poloviny 13. století majetkově spojeno s olomouckým biskupstvím a po roce 1777 arcibiskupstvím, které patřilo v našich zemích k největším pozemkovým vlastníkům. Na konci 16. století zahrnovalo hukvaldské panství kromě hradu Hukvaldy také 2 města (Ostrava a Příbor), 3 městečka (Brušperk, Frenštát a Místek) a 29 vsí. V polovině 19. století se panství v důsledku zániku vrchnostenské správy přeměnilo na hukvaldský velkostatek. [1]
Sklářská huť ve Sklenově
Nejstarší sklárna na panství Hukvaldy je doložena názvem osady, vzniklé na jejím místě – Sklenov. Pod názvem Villa Glosseri se uvádí v r. 1294. Analogicky jiným obdobným případům je možno usoudit, že sklárna předcházela vzniku osady a v době tohoto vzniku buď již zanikla nebo byla v závěrečné etapě své existence. Vzhledem k blízkosti centra panství hradu Hukvaldy lze usuzovat, že sklárna byla založena současně se vznikem tohoto hradu asi kolem r. 1230 a někdy v 2. polovině 13. století – pravděpodobně ke konci vlády biskupa Bruna ze Schaumburgu – zanikla. Její existence je doložena rovněž archeologicky – při kopání na pozemku sklenovského starosty Jana Smolíka proti hradu Hukvaldy koncem 19. století byly nalezeny základy budov a nedaleko nich bez
tvárné kusy skloviny a vrstvy popela.
Sklářská huť v Kunčicích po Ondřejníkem
Je pravděpodobné, že poblíže Kunčic pod Ondřejníkem stávala středověká sklárna, která zanikla v období vlády biskupa Stanislava Thurza (1497–1540). Není doložena žádnými písemnými ani jinými prameny a její existenci můžeme odvodit pouze z nepřímých zmínek.
K jejímu obnovení došlo někdy kolem roku 1580, kdy biskup Stanislav Pavlovský zaslal správnímu úředníkovi hukvaldského panství svému bratrovi Valentinovi Pavlovskému kousky pěkného skla, z něhož měly být v hutích blíže Hukvald rychle udělány dvě tabulky skla jako křišťál dle předepsaných rozměrů na relikvie a zaslány zpět do Kroměříže. Tato obnova kunčické sklárny byla od počátku spjata s osobou příslušníka jednoho z nejvýznamnějších českých sklářských rodů Dominika Schürera. Schürerové pocházeli z Krušnohoří a během 16. století příslušníci několika větví rodu začali rozvíjet sklářství v severních, západních a východních Čechách. Získali přitom zkušenosti z českých hutí, Německa, Tyrolska a Benátek a stali se hledanými odborníky. Dominik Schürer (1540–1620) pocházel z blíže neuvedené větve rodu a byl získán biskupem Pavlovským pro obnovu sklárny v Kunčicích pod Ondřejníkem. V jeho případě byly odborné znalosti ceněny nad náboženskou příslušnost – byl totiž luteránem.
Dílo obnovy kunčické sklárny bylo dovršeno privilegiem biskupa Pavlovského z 28. dubna 1581. Biskup v něm oznamoval, že huťmistr Dominik Schürer koupil sklárnu v Kunčicích pod Ondřejníkem se vším, co k ní od starodávna patřilo, a prosil o udělení výsad. Huť může sloužit k pohodlí biskupů i poddaných. Dominik Schürer může svobodně užívat celého příslušenství sklárny, tj. 4 lánů polí, poddaných podsedků na hukvaldském panství, kteří byli přikoupeni ke sklárně, 5 lánů klučenin, jež mu vyměřil úředník hukvaldský, na ukázání hajnými může odebírat dřevo na otop, stavby a pálení popela. Pro potřebu svou, své čeledi a dělníků si může zřídit sladovnu a pivovar, ale jinak nemá pivo veřejně čepovat. Také si může pořídit mlýn o jednom kole. Zato bude odvádět na sv. Jiří a sv. Václava po 5 zl. 12 gr., z pily, kterou přikoupil, na sv. Jana Křtitele 1 zl. 2 gr., dále 1 truhlu skla, 5 kop sklenic na pivo a víno a 1 kopu sklenic na benátský způsob. Privilegium nás tedy informuje o majetku sklárny, představujícím slušný hutní statek a zčásti i o jejím výrobním sortimentu.
Sklárna stála s největší pravděpodobností v lokalitě Staré Hutě na pravém břehu potoka Bystrá v údolí mezi Noříčí horou a Velkou Stolovou v nynější místní části Šajtárky. Tato lokalita Staré Hutě je zakreslena na katastrální mapě Trojanovic asi z r. 1770.
V roce 1581 dochází k výměně huťmistrů. Dominik Schürer odchází do sklárny v Mlýnickém Dvoře na panství Štíty a místo něj odsud přichází sklenář Andrys Fischer. Ten zůstal v kunčické sklárně asi do r. 1594, kdy byl vystřídán Matyášem Kadenem, dosavadním huťmistrem v Rokytnici v Orlických horách. Kaden prodal tamní huť blíže neznámému huťmistrovi, který pak odešel na statky Kryštofa Mauswicze, pravděpodobně do Kladska. Měl dát Kadenovi o vánocích 200 zl., ale nedal mu nic. Kaden v důsledku toho nemohl zaplatit správě panství za koupenou kunčickou sklárnu a byl kvůli tomu uvržen do vězení na hrad Hukvaldy. Poslal supliku biskupovi Pavlovskému s prosbou o pomoc a Pavlovský přikázal 9. června 1595 jej propustit z vězení, aby si mohl hledět své práce a platit dluhy. Zároveň intervenoval u pana Mauswicze, aby přiměl huťmistra, dlužícího Kadenovi 200 zl., k zaplacení této částky. O konci záležitosti se prameny nezmiňují, ale podle všeho se Kadenovi podařilo nějak věc dát do pořádku a mohl v huti dále pracovat.
Sklářská huť v Čeladné
Na začátku 17. století, již za vlády kardinála Ditrichštejna, dochází k přesunu sklářské hutě do Čeladné, pravděpodobně kvůli nedostatku dříví kolem původní lokality. Svědčí o tom dokument, ve kterém Ditrichštejn oznamoval hukvaldskému úředníku Písařovskému 21. ledna 1602, že kunčický huťař ho prosil, aby mohl huť pro nedostatek dřeva v jejím okolí přenést za řeku Čeladenku. Sklárna se tedy octla na katastru obce Čeladná v hustých lesích na jih od hory Smrku. Její stanoviště můžeme upřesnit na základě mapy Zadních hor hukvaldských z r. 1815 do lesní trati Zalužanský gruň (nyní trať Břestový) asi tam, kde žlutě značená lesní cesta od Čeladenky k přehradě Šance dělá ostrou okliku směrem na sever. Zde měla sklárna zajištěny zásoby dřeva na několik desetiletí.
I přes tuto polohu v odlehlé krajině si sklárna zachovala vazbu na okolní osady a postupně přitom začala nabývat na významu okolnost, která výrazně ovlivnila osudy sklárny téměř až do doby jejího zániku – vazba na město Frenštát pod Radhoštěm. Nepochybně přitom spolupůsobila skutečnost, že sklárna byla od počátku součástí frenštátské farnosti.
Další zprávu o huti máme až z prvních let třicetileté války a výstižně ilustruje zesurovění mravů, které tato válka přinesla. U huťmistra Michala Švába pracovali sklářští tovaryši Balcar (Baltazar) Rudolf a jeho bratr Eliáš. Ten ukradl huťmistrovi dva koně, další dva koně pak někde jinde jeho bratr, dva z nich Eliáš prodal sedláku Kroupovi v Milenově u Hranic, jednoho darovali komusi v Morkovicích a čtvrtého prodali Brázdovi z Hrabůvky u Hranic. Pak někde u Hukvald přepadli vůz Jana Kubičky z Frenštátu, řízený jeho mladým synem, kterého zabili, sebrali koně a jednoho opět prodali Kroupovi v Milenově, druhého hospodskému ve Slavíči u Lipníku a třetího Pečínkovi v Újezdě. Eliáš byl poté chycen, v Lipníku nad Bečvou odsouzen k trestu smrti a 18. června 1623 popraven, osud jeho bratra Balcara není znám.
Sklárna ovšem jinak v prvních letech třicetileté války příliš neutrpěla soudě dle toho, že r. 1627 odváděla vrchnosti celkový plat z pozemků ve výši 20 zl.2 V l. 1626–1627 ovšem bylo hukvaldské panství postiženo vpádem Dánů na severovýchodní Moravu a do Slezska, který nějakým způsobem přímo či nepřímo sklárnu zasáhl. Z následujících let víme o změnách v personálu sklárny. V jejich rámci přišel do huti asi v r. 1633 Němec Jan Kandler, jenž se stal malířem a zakoupil si poddanský domek v Kunčicích. Sklárna tedy přešla na zdobení skla malováním a brzy v tom nabyla proslulosti. Že ovšem svou zhoršenou situaci nedokázala tak rychle uvést do pořádku, dokazuje skutečnost, že v r. 1637 odváděla vrchnosti pozemkovou činži ve výši pouhých 12 zl. a měla prominut poplatek za les.
Ke konci třicetileté války došlo v personálu sklárny ke značným změnám. Huťmistrem se stal Mates Michna, příslušník významného a bohatého měšťanského rodu z Frenštátu, z něhož vzešlo v 17. a 18. století mnoho tamních purkmistrů. Skláři přišli jednak z okolních hutí, jednak se jimi stali i někteří obyvatelé Kunčic. Huťmistru Matesi Michnovi se podařilo výrobu skla v huti značně zdokonalit a její výrobky začaly být odebírány v širším okolí. Kromě samotného hukvaldského panství můžeme předpokládat jako distribuční okruh sklárny Těšínsko a kysuckou oblast Slovenska. Z r. 1663 je zaznamenán údaj, že sklárna dávala ročně čistý výnos 80 zl.
Nástup olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna – Kastelkornu (1624–1695) v r. 1664 znamenal pro kunčickou sklárnu výrazný obrat k lepšímu. Nový biskup byl velký stavebník zámků, pevností (na přestavbu hradu Mírova v l. 1665–1688 sám kreslil plány), residencí, kostelů, klášterů, atd., vedl nákladný život barokního kavalíra a k tomu potřeboval mnoho skla. Huť v Kunčicích začala tedy zvýšenou měrou dodávat různé druhy skla pro jeho potřebu, která ovšem byla tak velká, že biskup musel objednávat sklo i v dalších hutích.
Korespondence z roku 1666 však zaznamenává i určité těžkosti, mající svůj původ pravděpodobně v tom, že v okolí stanoviště sklárny byly postupně vyčerpány zásoby dřeva, přičemž intenzivní práce v huti dopad této okolnosti zvyšovala. 27. července 1666 sděloval regent Reiter hukvaldskému hejtmanovi, že huťmistr kácí zdravé stromy, ač má povoleno jen kácení soušek a polomů. Má se sdělit, kdo mu to povolil, kolik pokácel, na čí radu a jak se mu to prodává.
Problémy v činnosti sklárny postupně narůstaly a během roku 1668 dospěly do situace, která vyžadovala rázného řešení. Spojilo se přitom navzájem několik okolností – stále větší nedostatek dřeva pro sklárnu, spory mezi huťmistrem Matesem Michnou a jeho synem Michalem, o nichž nevíme nic bližšího, a hraniční spory mezi panstvími Hukvaldy a Frýdek, táhnoucí se již od konce 16. století. Šlo při nich zejména o území mezi soutokem Bílé a Černé Ostravice a slovenskými hranicemi, přes něž vedla významná obchodní a vojenská stezka z Frýdku přes Ostravici, Klokočov, Turzovku a Čadcu do Žiliny. Toto území původně kolonizovalo panství Frýdek, ale v průběhu třicetileté války bylo opuštěno a po r. 1650 zahájili obyvatelé z hukvaldských osad Čeladné, Kunčic, Ostravice, Frýdlantu, Pstruží, Palkovic a Lhotky jeho intenzivní pasekářskou kolonizaci. Panství Frýdek protestovalo, ale koncem 60. let 17. století bylo již zřejmé, že sporné území připadne k panství Hukvaldy.
V rámci těchto tendencí přistoupil v druhé polovině roku 1668 hukvaldský hejtman Velecký k řešení záležitostí sklárny. Jeho úmyslem bylo přimět huťmistra Michnu k opuštění dosavadního stanoviště sklárny mezi Čeladenkou a Ostravicí a zbudování nové sklárny ve sporném území pod horou Šorštýnem, která by
vzhledem ke své poloze na zmíněné obchodní stezce z Frýdku do Žiliny měla lepší možnosti odbytu. Již 5. října 1668 žádal regent Reiter hejtmana, aby hlásil, kolik dostane huťmistr na tuto novou huť stavebního materiálu. Huť měla být zbudována co nejdříve.
Huťmistr Mates Michna se ovšem pravděpodobně odchodu na nové stanoviště bránil a tak hejtman Velecký dosáhl jednáním mezi ním a jeho synem Michalem koncem prosince 1668 řešení jejich vzájemných rozporů tím, že se oba rozejdou, přičemž pod Šorštýn půjde Michal Michna. Regent Reiter podle rozhodnutí biskupa schválil 3. ledna 1669 zbudování této sklárny s tím, že kdyby se tam chtěli zároveň usadit i někteří další lidé, měli dostat svobody (od daní a robot) na 6 let a tak se mělo pomoci i chudým.
Huťmistr Mates Michna nakonec odešel na sever od dosavadního stanoviště sklárny blíže pod horu Smrk – pravděpodobně do polesí Studenčany – a zbudoval si tam svou vlastní sklárnu. Máme o ní zprávu z 19. září 1671, kdy hukvaldský hejtman píše biskupovým úředníkům, že nová huť pod Smrkem je zbudována na místě, kde Valaši pasou svůj dobytek Mates Michna ovšem asi po několika letech zemřel a sklárna na svém odlehlém stanovišti neměla dlouhého trvání.
Sklářská huť v Karlovicích
Přemístění sklárny bylo od počátku chápáno jako kolonizační podnik, vedoucí ke zřízení nové osady, jež by s definitivní platností potvrdila nároky hukvaldského panství na sporné území. Sklárna byla zřejmě vybudována během roku 1669 v údolí potoka Chladné vody pod Šorštýnem a hned se kolem ní začali usazovat osadníci. Zárodek osady existoval pravděpodobně již kolem 23. října 1669, kdy byly spory mezi panstvím Hukvaldy a Frýdek ukončeny vytýčením hranic sporného území. Nová osada dostala na počest biskupa Karla z Lichtenštejna – Kastelkornu jméno Karlovice.
Většina dosavadního osazenstva sklárny zůstala podle všeho s dosavadním huťmistrem Matesem Michnou a tak Michal Michna musel v Karlovicích shánět nové osazenstvo. Pomohla mu přitom okolnost, že mezi lety 1667–1669 byla zřízena na žerotínském panství Valašské Meziříčí – Rožnov pod Radhoštěm druhá sklárna (dosavadní byla v Hutisku a druhá někde v Prostřední Bečvě), která přilákala mnoho odborníků z jiných skláren i z ciziny a v rámci vandrování sklářů jich mohlo být využito i v Karlovicích.
Sklárna v Karlovicích skutečně těžila ze své polohy a Michal Michna pokračoval v tradici dobré kvality výrobků, kterou příchodem cizích odborníků ještě zdokonalil. Z r. 1671 je zpráva, že se dělala i barevná skla, při nedostatku skla přitom olomoucké biskupství odebíralo výrobky z hutí na panství Valašské Meziříčí – Rožnov. Dne 29. července 1673 sděloval hukvaldský úřad regentovi biskupských statků Kašparu Scherzovi, že panství Frýdek žádalo o propuštění Jana Kandlera pro potřeby své nově postavené sklárny (pravděpodobně v Raškovicích). Kandler byl již starý, měl dva syny rovněž znalé malířství, kteří mohli otce v huti zastoupit. Proto měl být otec zapůjčen do sklárny na frýdeckém panství pouze dočasně. Kandler takto svou činností položil na Frýdecku základ k později široce rozvinuté malbě na skle, k níž dávalo inspiraci zejména velmi známé poutní místo ve Frýdku.
V 70. letech 17. století se značně zhoršila situace jak na hukvaldském panství, tak v celé habsburské monarchii. Společným jmenovatelem byl v obou případech vzrůstající útlak sociální i politický. Biskup Karel z Lichtenštejna – Kastelkornu byl vůči poddaným přísným pánem a jeho úředníci byli ještě tvrdší. Od 70. let 17. století se proto na hukvaldském panství množily projevy odporu obyvatelstva, mj. i zbíhání poddaných. Z Kopřivnice takto zběhl r. 1675 do Uher Jiří Sklář, podle jména zřejmě také někdo, kdo byl ve spojení s kunčickou sklárnou.
V roce 1680 došlo ke vpádu kuruců na Frýdecko a Hukvaldsko, který měl na tato území významný vliv. Pod jeho vlivem navrhl velitel císařské posádky v jablunkovských šancích generál Thim dne 11. srpna 1680 slezské komoře zrušení všech nově vzniklých osad na slovenské straně Beskyd a také zrušení Karlovic včetně tamní sklárny. To bylo provedeno do 10. října 1681. Huť v Karlovicích byla tedy zrušena a huť pod Smrkem v té době pravděpodobně již také neexistovala, vznikla tedy otázka, jak dále pokračovat ve sklářské výrobě. S největší pravděpodobností byla vyřešena tak, že byl obnoven provoz ve staré huti mezi Čeladenkou a Ostravicí, v jejímž okolí mezitím již zase dorostl mladý les. Tento provoz ovšem nebyl příliš velký, složil zřejmě jen pro nejbližší okolí a nejnutnější potřeby biskupa.
Sklářská huť opět v Čeladné
Nevíme, kdo huť po r. 1680 provozoval, ale od počátku 18. století můžeme usuzovat, že přešla do majetku další bohaté a významné frenštátské měšťanské rodiny Konvičků, z níž vzešla během 18. století rovněž řada purkmistrů. Poloha sklárny v prostoru mezi Čeladenkou a Ostravicí je zachycena na Müllerově mapě Moravy z r. 1716.
Konvičkům se podařilo sklárnu opět pozvednout a nabýt přitom postupně značného bohatství. 1. polovina 18. století byla dobou velkého rozkvětu sklářství v českých zemích a kunčická huť nepochybně těžila z tohoto boomu. Stala se obecně známou na Moravě i ve Slezsku. První známý kunčický huťmistr z rodu Konvičků Karel Konvička koupil 10. ledna 1730 od svého tchána Floriána Michny na frenštátském náměstí dům čp. 10 s výčepním právem a poli za 650 zl. rýn. Výkonem výčepu zde nabyl dalšího bohatství a mohl rozšířit svůj majetek v Kunčicích. Po jeho smrti dědil sklárnu, kunčický hutní statek a frenštátský dům jeho syn Karel Konvička.
Podle přiznávací fasse hukvaldského panství k tereziánskému katastru z r. 1749 měl Karel Konvička v Kunčicích svobodný hutní statek, k němuž náleželo 35 jiter 842 sáhů polí, 11 jiter 840 sáhů luk a 52 jiter 1044 sáhů lesů, vynášelo mu to 146 zl. 59 1/2 kr. a platil kontribuci ve výši 19 zl. 53 1/2 kr. K hutnímu statku náleželo 6 poddaných, huťmistr mohl používat jejich robot k výkonu pomocných prací ve sklárně. I nadále byl v provozu mlýn, z něhož měl huťmistr poměrně značný užitek.
Pokud jde o samotnou sklárnu, nemáme mnoho zpráv o jejím provozu, i když můžeme usuzovat, že byl stále na dobré úrovni. Od konce 30. let 18. století však panství Hukvaldy trpělo zpustošením lesů v důsledku špatného hospodaření a vrchnost musela dělat opatření ke zlepšení stavu. Část lesů na jihovýchod od Frenštátu, značně zdevastovaná předchozím využíváním pro potřeby hamrů a sklárny, byla kolem r. 1748 dána k disposici zájemcům o osídlení. Ti darované pozemky vyklučili, vzdělali a osadili. Olomoucký biskup kardinál Troyer toto prohlásil v privilegiu z 30. srpna 1754, jímž potvrdil vznik nové osady, nazvané podle něho Trojanovice.
Sklářská huť opět v Kunčicích po Ondřejníkem
Období sedmileté války v l. 1756–1763 a po něm následující léta hospodářské stagnace, znamenající určitý pokles úrovně sklářství v českých zemích, přinesla zřejmě také kunčické sklárně jisté potíže. Karel Konvička musel převést svůj frenštátský dům na bratra Josefa a od toho jej 6. května 1763 koupil za 760 zl. rýn. Kašpar Kalus. Tyto potíže byly znásobeny také opětným vyčerpáním zásob dřeva v okolí stanoviště sklárny na katastru Čeladné. Karel Konvička proto kolem r. 1770 huť na tomto místě zrušil a přenesl ji přímo do Kunčic. On a personál hutě sídlili od té doby v hlavní budově hutního statku č. 70, zvané Huťařství, kde byl zároveň zřízen hostinec.
Sklárna působila na nádvoří tohoto statku, v posledních letech své existence také na nedalekých pozemcích, náležejících k domům č. 71 a 119. Nové podmínky pro její činnost znamenaly výrazné omezení její produkce, což se projevilo i tím, že Karel Konvička od té doby již neodváděl vrchnosti povinné dávky skla, nýbrž pouze peněžní plat. Nevíme, jak dlouho Karel Konvička řídil sklárnu jako huťmistr, podle všeho ji někdy na počátku 80. let 18. století předal synovi Janu Bartolomějovi, zvanému zkráceně Jan. Otci i synovi se však během 70–80. let podařilo výrazně zvětšit majetek hutního statku. To ovšem umožnily ani ne tak výnosy z produkce a prodeje skla, jako spíše z provozování hostince.
Poslední zmínka o huti je z 18. března 1790, kdy je v gruntovní knize Kunčic pod Ondřejníkem zaznamenán oficiální převod jejího majetku do rukou Jana Konvičky po jeho zemřelém otci Karlu Konvičkovi. Pravděpodobně ještě téhož roku byla výroba skla v huti zcela zastavena. Kromě rozporů s vrchností ohledně platu to bylo způsobeno celkovou nedobrou ekonomickou situací, na níž se podílely očekávaná (i když nakonec neuskutečnivší se) válka s Pruskem, nepříliš úspěšná válka s Tureckem od r. 1788, postupné omezování josefinských reforem a následně i napětí ve vztazích s revoluční Francií.
Okolní sklárny na Valašsku na přelomu 18.–19. století celkem prosperovaly a tak Jan Konvička pojal proto úmysl sklárnu obnovit. První žádost o její povolení zaslal arcibiskupovi Antonínu Teodorovi Colloredovi – Waldsee dne 10. července 1797. Arcibiskup odpověděl 17. srpna 1797 zamítavě, a to především kvůli nedostatečné kapacitě dřeva z lesů, které bylo přednostně dáváno pro potřeby železáren ve Frýdlantě. Jinak také podotkl, že privilegium (z r. 1581) nezakládá právo na zřizování dalších hutí. Jan Konvička zaslal arcibiskupovi novou žádost dne 17. října 1800, arcibiskup odpověděl 23. října 1800 stejně. Potřetí žádal Jan Konvička arcibiskupa Colloreda – Waldsee o povolení ke zřízení sklárny 5. prosince 1809. Arcibiskup i nyní jeho žádost 19. prosince 1809 zamítl a navíc byl Jan Konvička
předvolán 12. ledna 1810 do sídla správy panství v Hukvaldech, kde musel protokolárně potvrdit, že už o další zřízení sklárny nebude žádat.
Konvička, znechucený těmito marnými žádostmi a navíc zřejmě i částečně vyčerpaný ekonomickou situací, zhoršující se v důsledku napoleonských válek, prodal 12. srpna 1810 hutní statek svému čtyřiadvacetiletému synovi Janovi, v té době vojákovi Colloredova pluku. Hutní statek byl oceněn 2. září 1814 na 11 400 zl. a v této hodnotě byl 17. prosince 1814 zapsán nabyvateli do gruntovní knihy. Tato veliká částka byla ovšem výsledkem nejenom skutečné hodnoty statku, nepopiratelně značné, nýbrž také znehodnocení peněz po státním bankrotu v r. 1811.
Do dnešních dnů se v Kunčicích pod Ondřejníkem zachoval jako památka na bývalou sklárnu objekt Huťařství č. 70 s výletní restaurací [2].
Zdroje:
- Wikipedia.org. 2023. Hukvaldské panství. Dostupné online [16. 11. 2023] https://cs.wikipedia.org/wiki/Hukvaldsk%C3%A9_panstv%C3%AD
- Štěpán, V. 2002. Dějiny sklářství na panství Hukvaldy. In: Těšínsko, ročník XLV. 2002/číslo 3