Geomorfologický podcelek Zlínská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 437 km2, střední výšce 354 m a středním sklonu 6°11´. Na S je vymezena sníženinou Fryštácké brázdy a hornatým reliéfem Hostýnských vrchů, na V ji od Javorníků odděluje údolí říčky Senice. Jižní hranici tvoří výrazný hřbet Komonecké hornatiny, která na JZ přechází do Hlucké pahorkatiny. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Zlínská vrchovina leží v sev.–záp. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Zlínská vrchovina”
Komonecká hornatina
Geomorfologický podcelek Komonecká hornatina je plochá hornatina o rozloze 75 km2, střední výšce 527 m a středním sklonu 10°17´. Výrazný hornatinný pás Komonecké hornatiny je ze sev. strany vymezen nižší Zlínskou vrchovinou, z již. strany Luhačovickou vrchovinou. Na V je Komonecká hornatina prolomením říčky Senice oddělena od hlavního hřbetu Javorníků. Na Z postupně spadá do nižší Hlucké pahorkatiny. Komonecká hornatina leží v sev.–vých. části Vizovické vrchoviny a tvoří její nejvyšší část. Pokračovat ve čtení “Komonecká hornatina”
Luhačovická vrchovina
Geomorfologický podcelek Luhačovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 265 km2, střední výšce 411 m a středním sklonu 5°39´. Ze S je vymezena Komoneckou hornatinou, z V Javorníky, z J Bílými Karpaty a ze Z Hluckou pahorkatinou. Luhačovická vrchovina leží v jih.–vých. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Luhačovická vrchovina”
Hlucká pahorkatina
Geomorfologický podcelek Hlucká pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 563 km2, střední výšce 272 m a středním sklonu 4°04´. Ze SZ je vymezena ostatními jednotkami Vizovické vrchoviny, tedy směrem od S postupně Zlínskou vrchovinou, Komoneckou hornatinou a Luhačovickou vrchovinou. Na JV a J hraničí s Bílými Karpaty, na Z až SZ přechází do rovin Dolnomoravského úvalu. Hlucká pahorkatina leží v jih.–záp. části Vizovické vrchoviny.
V rámci geomorfologického podcelku Hlucké pahorkatiny je vymezeno dvanáct geomorfologických okrsků:
- Prakšická pahorkatina,
- Nivnická pahorkatina,
- Bánovský stupeň,
- Ordějovská kotlina,
- Boršická pahorkatina,
- Kuželovská kotlina,
- Kněždubská kotlina,
- Vnorovská plošina,
- Hlucká kotlina,
- Vlčnovská pahorkatina,
- Uherskobrodská kotlina a
- Olšavská niva.
Podloží Hlucké pahorkatiny budují flyšové horniny račanské a bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů s omezenými výskyty křídových a neogenních sedimentů vídeňské pánve a vložkami neovulkanitů. V záp. části oblasti, přiléhající k úvalu řeky Moravy, se vyskytují proměnlivě mocné překryvy spraší a sprašových hlín.
Geomorfologicky pestré území Hlucké pahorkatiny je charakteristické mozaikou menších kotlin a obklopujících je dílčích pahorkatin a plošin s erozně–denudačním reliéfem, který je podmíněn strukturně litologickými vlastnostmi geologického podkladu. Příznačným rysem pahorkatiny je erozně-denudační “seříznutí” rozvodních poloh neogenním zarovnaným povrchem, tektonicky dislokovaným do různých výškových úrovní. Vyskytují se krátká průlomová údolí, kryopedimenty a příkřejší svahy jsou ohroženy sesuvy. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m) v Prakšické pahorkatině.
Celá oblast leží v povodí řeky Moravy a je odvodňována západním směrem říčkami Březnicí, Olšavou, Okluky, Veličkou a menšími přítoky.
Jihovýchodní část Hlucké pahorkatiny spadá CHKO Bílé Karpaty.
Prakšická pahorkatina
Prakšická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí Rudic se vyskytují vložky hornin belovežského souvrství račanské jednotky. Od úvalu řeky Moravy po linii Březolupy—Nedachlebice—Hradčovice se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Prakšická pahorkatina leží v sev. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Prakšické pahorkatiny je podhorsky zvlněná, široké a ploché hřbety oddělují hluboká, ale rozevřená údolí. Místy je povrch pahorkatiny zároveň členěn krátkými příčnými údolími. Erozně–denudační reliéf je celkově ukloněn k JZ. Četná jsou údolí založená na tektonických zlomech. Na rozvodích jsou zachovány rozsáhlé zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. V okolí obcí Bílovice a Březolupy se rozkládá malá kotlina, ohraničená na J relativně sráznými svahy se stopami sesuvů. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m).
Oblast Prakšické pahorkatiny odvodňují říčky Březnice a Olšava s přítokem Holomňou. Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod.
Prakšická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. V nižších polohách převažuje zemědělská produkce, zatímco vyšší a členité polohy jsou spíše zalesněny dubovými, místy i borovými a smrkovými porosty s příměsí buku. V centrální části oblasti je vyhlášen Přírodní park Prakšická vrchovina, sev–vých. část zasahuje do CHKO Bílé Karpaty.
Předmětem ochrany přírody jsou bohaté lokality s výskyty ohrožených druhů hmyzu, zejména motýlů v PP Rovná hora, komplexy původních květnatých luk, pastvin, sadů a teplomilných doubrav s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů v PR Vrchové a xerotermní bylinná společenstva v PP Terasy.
Nivnická pahorkatina
Nivnická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná z větší části flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V linii v.n. Ordějov — Skalky — Široké se nachází pásmo s drobnými intruzemi neovulkanitů. Ve velké míře se v oblasti vyskytují i různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinité deluviální sedimenty. Nivnická pahorkatina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Nivnická pahorkatina má charakteristický erozně–denudační reliéf osamocených plochých hřbetů, oddělených širokými údolními nivami. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Vyskytují se četné sesuvy a kryopedimenty. Významným bodem jsou Vrchůvky (355 m).
Nivnickou pahorkatinu odvodňují levostranné přítoky říčky Olšavy, zejména potok Nivnička.
Nivnická pahorkatina leží ve 2.–3. vegetačním stupni a je téměř výlučně využívána pro zemědělskou produkci. Výjimečně jsou v krajině rozmístěny drobné listnaté lesíky a místy se vyskytují skupiny větrolamů.
Bánovský stupeň
Bánovský stupeň je plochá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů, které lokálně doplňují drobné intruze neovulkanitů. Na bázích svahů se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité deluviální sedimenty. Bánovský stupeň leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Pro bánovský stupeň je charakteristický plochý, strukturně litologicky podmíněný reliéf s výraznými zbytky třetihorního zarovnaného povrchu a suky neovulkanických hornin vypreparovaných z flyšového podloží. Při okrajích oblasti se vyskytují kryopedimenty. Významným bodem jsou Skalky (387 m).
Bánovský stupeň leží převážně ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněn lužními listnatými porosty a větrolamy. Na více členitých částech se vyskytují převážně dubohabrové pařeziny. Projevy třetihorní vulkanické činnosti v oblasti jsou zachovány v PP Hrádek a PP Skalky.
Ordějovská kotlina
Ordějovská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina ležící na středním toku řeky Nivničky. Podloží tvoří flyšové jílovce a pískovce nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Ve vých. části, v okolí Bystřice p. Lopeníkem, vystupují horniny svodnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Dno kotliny pokrývají nivní hlíny a časté jsou i deluviální sedimenty. V oblasti se vyskytují drobné intruze neovulkanitů. Ordějovská kotlina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Ordějovská kotlina vnikla formou erozního rozšíření údolí Nivničky. Reliéf kotliny má charakter velmi plochého dna tvořeného širokou údolní nivou a kryopedimenty. Na potoku Nivničce je zbudována vodní nádrž Ordějov.
Ordějovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je pouze nepatrně zalesněná dubovými porosty s příměsí habru podél vodních toků. V krajině jsou nápadné systémy větrolamů a nově založené ovocné sady. Předmětem ochrany přírody je PP Remízy u Bánova s výskytem evropsky významného druhu bourovce trnkového (Eriogaster catax).
Boršická pahorkatina
Boršická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí obcí Blatnice a Blatničky se objevují vložky pestrých vrstev (rudohnědé a zelenošedé jílovce z období cenoman – spod. eocén) a vápenců a slínovců (campan—maastricht). V okolí říčky Svodnice se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Boršická pahorkatina leží v již. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Boršické pahorkatiny má zvlněný ráz. Erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněný reliéf má charakter širokých krátkých hřbetů a vyvýšenin s rozsáhlými zbytky zarovnaného povrchu, jež jsou odděleny krátkými průlomovými údolími nebo obklopeny okolními sníženinami. V údolích a sníženinách se vyskytují kryopedimenty a široké údolní nivy. Méně se vyskytují překryvy sprašových hlín. Významným bodem je Jasenová (410 m).
Oblast odvodňují potok Svodnice a přítoky říčky Veličky a Okluk.
Boršická pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná dubohabrovými porosty. V oblasti se vyskytují sady a vinice. Předmětem ochrany přírody jsou výskyty vzácných a ohrožených stepních druhů rostlin a živočichů na zbytcích kavylových stepí v PR Hloží, PR Kobylí hlava a PP Babí Hora a typické louky a bývalé pastviny s teplomilnou flórou a faunou v PP Nadávky. Unikátem je jediný povrchový výchoz púchovských slínů v rámci magurského flyše v PP Okluky.
Z geologického hlediska je významný jediný známý odkryv svrchnokřídových sedimentů antoníneckého souvrství hluckého vývoje v malém lomu v PP Střečkův kopec. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Kuželovská kotlina
Kuželovská kotlina je erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněná sníženina s plochým dnem, které je celkově ukloněno směrem k SZ. Podloží budují flyšové horniny kuželovského souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku v okolí Louky a Lipova vystupují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje . Hřbet mezi Hájovou a Dlouhou horou tvoří hluboce zvětralá kamenito-hlinitá eluvia. V okolí říčky Veličky a Kuželovského potoka se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Kuželovská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Kuželovské kotliny je tvořen plochými hřbety a širokými údolními nivami s úpatními kryopedimenty, při sev.–záp. okraji je prořezán vodními toky. Významným bodem je vrchol Bojiště (439 m).
Kuželovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná porosty dubovými porosty s příměsí habru. V oblasti se vyskytují sady a vinice.
Předmětem ochrany přírody jsou listnaté dubohabrové porosty s bohatým keřovým a bylinným podrostem v PP Háj u Louky a PP Háj u Lipova a ochrana xerotermních společenstev, chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, zvláště pak nejbohatší bělokarpatské populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) v PP Nad Vápenkou. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Kněždubská kotlina
Kněždubská kotlina je tektonicky a litologicky podmíněná sníženina, kterou budují neogenní sedimenty vídeňské pánve a v okrajích také flyšové horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Kněždubská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Kněždubská kotlina vznikla na spod. toku říčky Veličky splynutím údolních kryopedimentů v kryopediplén. Reliéf má charakter ploché údolní nivy vytvořené akumulací nivních hlín, při okrajích se vyskytují písčitohlinité deluviální sedimenty a překryvy spraší a sprašových hlín. Předpokládá se, že v raném středověku zde bylo průtočné jezero.
Kněždubská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými nebo smíšenými listnatými porosty. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Vnorovská plošina
Vnorovskou plošinu budují neogenní sedimenty vídeňské pánve společně s flyšovými jílovci a pískovci nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Vnorovská plošina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Charakteristický je akumulační reliéf pokryvů spraší a sprašových hlín a říčních teras řeky Moravy a jejích levostranných přítoků. Při jih.–vých. okraji přechází do erozně–denudačního reliéfu na podloží neogenních štěrcích a píscích vídeňské pánve spod. (baden) se suchými údolími a úpady.
Vnorovská plošina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smíšenými listnatými porosty. Oblast je intenzívně zemědělsky využívána, vyskytují se sady a vinohrady.
Hlucká kotlina
Hlucká kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými jílovci a pískovci hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Jižně od toku říčky Okluky se vyskytují horniny hluckých vrstev doprovázené méně častými sedimenty nivnického souvrství s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V sev. části okrsku vystupují horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Velmi rozšířené jsou různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Hlucká kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Hlucká kotlina vznikla formou erozního rozšíření říčky Okluky. Charakteristický je erozně–denudační reliéf členitého dna středního toku říčky Okluky s kryopedimenty a širokou údolní nivou vyplněnou povodňovými hlínami.
Hlucká kotlina, ležící ve 2. vegetačním stupni, je intenzívně zemědělsky využívána. Pouze nepatrně je zalesněná smíšenými listnatými porosty. V území se nalézají ekonomicky bezvýznamné výskyty zemního plynu a nafty.
Vlčnovská pahorkatina
Vlčnovská pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami račanské a bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku se vyskytují horniny zlínského souvrství račanské jednotky s vložkami belovežského souvrství. Na menším území v již. části okrsku v okolí Ostrožské Lhoty, Hluku a Dolního Němčí se vyskytují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V záp. části okrsku se v podloží vyskytují neogenní sedimenty vídeňské pánve. Údolní nivy jsou vyplněny nivními hlínami. Vlčnovská pahorkatina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Pro krajinný ráz Vlčnovské pahorkatiny je charakteristický erozně–denudační reliéf velmi širokých plochých hřbetů, které jsou rozčleněny krátkými údolími levostranných přítoků řeky Olšavy. Ve vrcholových částech jsou zachovány rozsáhlé pozůstatky terciérních zarovnaných povrchů, v nižších částech s kryopedimenty. Pomístně se vyskytují překryvy spraší a sprašových hlín. Významnými body jsou Černá hora (363 m) a Hluboček (351 m).
Vinohradnické stavby, které historicky sloužily k výrobě vína, jsou chráněny ve vesnické památkové rezervaci Veletiny – Stará hora a Vlčnovské búdy.
Vlčnovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je v okrajích nepatrně, ve střed. části však značně zalesněná smíšenými listnatými a smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté subxerofilní louky a extenzivní ovocné sady lesostepního charakteru v PR Kovářův žleb a bohatá lokalita výskytu ladoňky rakouské (Scilla drunnensis) v PP Vlčnovský háj. V PP Olšava zůstal zachován poslední zbytek přirozeného neregulovaného úseku řeky Olšavy.
Uherskobrodská kotlina
Uherskobrodská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství račanské jednotky. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Uherskobrodská kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Uherskobrodské kotliny má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na soutoku řek Olšavy a Nivničky s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Uherskobrodská kotlina leží ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná porosty smíšených listnatých dřevin a lužními porosty.
Olšavská niva
Olšavská niva je tektonicky podmíněná sníženina na spod. toku řeky Olšavy. Geologické podloží tvoří horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Olšavská niva leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Olšavské nivy má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na spod. toku řeky Olšavy s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Pozn.: Olšavská niva je nově vymezenou geomorfologickou jednotkou.
Bílé Karpaty
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední výšce 473 m a středním sklonu 8°46´. Bílé Karpaty na S hraničí s Vizovickou vrchovinou, na SV jsou Lyským průsmykem odděleny od Javorníků. Dlouhou jih.–vých. hranici tvoří Pováží a na J jsou vymezeny Myjavskou pahorkatinou (na Slovensku), na Z hraničí s Dolnomoravským úvalem. Bílé Karpaty leží v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty. Pokračovat ve čtení “Bílé Karpaty”
Žalostinská vrchovina
Geomorfologický podcelek Žalostinská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 95 km2, střední výšce 345,2 m a středním sklonu 5°49´. Oblast je ze S vymezena Hluckou pahorkatinou, na V je údolím říčky Veličky oddělena od Javořinské vrchoviny a na J přechází na území Slovenska, kde se nachází její nejvyšší vrchol Žalostiná (625 m). Severozápadní hranici tvoří sníženina Dolnomoravského úvalu. Žalostinská vrchovina leží v jih.-záp. části Bílých Karpat.
V rámci geomorfologického podcelku Žalostinské vrchoviny jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:
Podloží Žalostinské vrchoviny tvoří zvrásněné flyšové horniny hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev.–vých části se uplatňují také neogenní sedimenty vídeňské pánve.
Žalostinská vrchovina tvoří první jih.–záp. výběžky Bílých Karpat. Pro krajinný ráz je charakteristický erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí s výrazným, tektonicky podmíněným okrajovým svahem na SZ. Ústřední nejvyšší části pohoří tvoří synklinální hřbety jako projevy inverze reliéfu. Časté jsou zbytky zarovnaných povrchů, asymetrická údolí, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem v oblasti je Žalostiná (Slovensko, 625 m) a na moravské straně Kobyla (584 m).
Oblast odvodňují menší levostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem nyní ústí do Baťova kanálu. Jsou to potoky Radějovka s vodní nádrží Lučina a rybníkem Kejda a Sudoměřický potok s vodní nádrží Mlýnky.
Oblast Žalostinské vrchoviny spadá do CHKO Bílé Karpaty a EVL Bílé Karpaty (Natura 2000).
Šumárnický hřbet
Šumárnický hřbet je členitá vrchovina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Z geologického hlediska je pro území charakteristické střídání synklinálních a antiklinálních vrstev. Šumárnický hřbet leží v sev. části Žalostinské vrchoviny.
Šumárnický hřbet vytváří nižší vnitrozemský paralelní hřbet k vyšší Radějovské vrchovině, od které je oddělen potokem Radějovkou. Erozně–denudační reliéf je tvořen asymetrickým hřbetem s vysokým, ale velmi mírným zlomovým svahem na S a SZ. Ve vrcholových partiích se nachází zbytky zarovnaných povrchů a suky. Časté jsou drobné sesuvy. Významným bodem je Šumárník (398 m).
Šumárnický hřbet leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Severní část území je převážně bezlesá, již. část je středně zalesněná dubovými a místy i smrkovými porosty. V oblasti převládají rozměrné bloky orné půdy. V okolí chatových kolonií jsou zachovány zbytky pastvin s teplomilnou květenou a rozptýlenými listnatými dřevinami. V oblasti se nachází několik slavných jedinců jeřábu oskeruše (Sorbus domestica), které jsou prohlášeny za památné stromy.
Vrbovecká brázda
Vrbovecká brázda je tektonicky podmíněná úzká sníženina, ležící v sev.–vých. okraji Žalostinské vrchoviny v pramenné oblasti říček Teplice a Veličky. Podloží brázdy je tvořeno převážně paleogenními flyšovými horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Vrbovecká brázda vznikla diferenciální erozí. Pro oblast je charakteristická antiklinální stavba s plochým dnem vyplněným fluviálními a deluviálními (svahovými) sedimenty. Při sev. okraji brázdy je nesouměrně položené údolní rozvodí mezi povodím Teplice a Veličky.
Vrbovecká brázda leží ve 3. vegetačním stupni a převládá zde orná půda. V území se nachází zbytky květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami.
Radějovská vrchovina
Radějovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná převážně paleogenními horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Západní část oblasti v okolí Čertoryjí budují horniny nivnického souvrství, již. část oblasti v okolí Kuželova tvoří horniny kuželovského souvrství. V celé oblasti se vyskytují vložky rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. Pro geologickou stavbu území je charakteristické četné střídání synklinálních a antiklinálních vrstev.
Radějovská vrchovina leží v jih.–vých. části Žalostinské vrchoviny. Erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí má roštovité uspořádání, v uspořádání reliéfu se projevuje výrazná závislost na strukturně- litologických poměrech. Nejvýchodnější část území tvoří synklinální hřbety vzniklé inverzí reliéfu. V oblasti se nachází zbytky zarovnaných povrchů, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem na moravské straně je Kobyla (584 m), významnými body jsou Žerotín (322 m) a Čertoryje (445 m).
Radějovská vrchovina leží ve 2.—4. vegetačním stupni. V záp. části oblasti je převážně, ve střední části už méně zalesněná dubohabřinami a dubovými porosty (částečné pařeziny), méně smrkovými, borovými a bukovými porosty s příměsí modřínu. V sev.–záp. části území se nacházejí vinice a meruňkové sady. Krajinnou dominantou oblasti jsou rozsáhlé enklávy floristicky bohatých luk a pastvin s hojně rozptýlenými listnatými dřevinami (dub letní, jeřáb oskeruše). Nádhernou ukázkou je NPR Čertoryje tvořící komplex typických květnatých bělokarpatských luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Představuje jedno z nejcennějších území v CHKO Bílé Karpaty s vysokou krajinářskou hodnotou, které nemá obdobu v celé střední Evropě. Lesostepní stanoviště je předmětem ochrany v PP Žerotín.
Sudoměřický stupeň
Sudoměřický stupeň je plochá pahorkatina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami svodnického a nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů a neogenními sedimenty vídeňské pánve. Menší vložky v okolí Tlusté hory a Bukoviny tvoří horniny kaumberského souvrství (gbelské vrstvy). Sudoměřický stupeň leží v záp. části Žalostinské vrchoviny.
Krajina Sudoměřického stupně má charakter nízkého pásu reliéfu s akumulačními terasovými stupni řeky Moravy. Reliéf vytváří tektonická kra omezená stupňovitými zlomy jz.–sv. směru proti Dolnomoravskému úvalu. Povrch stupně tvoří velká plošina zarovnaného povrchu s náplavovými kužely kolem přítoků řeky Moravy a vysoká říční terasa řeky Moravy.
Sudoměřický stupeň leží ve 2. vegetačním stupni a je převážně bezlesý. Převládá orná půda, časté jsou vinice a sady meruňek, broskvoní s roztroušeným výskytem jeřábů oskeruší (Sorbus domestica). Předmětem ochrany přírody jsou společenstva bělokarpatských květnatých luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PR Kútky a také ukázka charakteristického zbytku bělokarpatské lesostepní květeny s přirozenými společenstvy četných teplomilných rostlin a živočichů v PP Žerotín (jediný zachovalý fragment šípákové doubravy v CHKO Bílé Karpaty).
Javořinská hornatina
Geomorfologický podcelek Javořinská hornatina je plochá hornatina o rozloze 125 km2, střední výšce 490 m a středním sklonu 8°46´. Délka oblasti doshuje přibližně 17 km, šířka oblasti mírně přesahuje 12 km. Oblast je na JZ vymezena Žalostinskou vrchovinou, ze SZ a S hraničí s Hluckou pahorkatinou, na V s Lopenickou hornatinou a Straňanskou kotlinou. Jižní hranici tvoří česko-slovenská hranice, kde oblast přechází na území Slovenska. Javořinská hornatina leží v jih.–záp. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Javořinská hornatina”
Straňanská kotlina
Straňanská kotlina leží mezi dvěma nejvyššími horami Bílých Karpat, Velkou Javořinou a Velkým Lopeníkem, při sníženinách říček Klanečnice a Bošáčky. Území má rozlohu 26 km2 se stř. výškou 479 m a stř. sklonem 8°21´. Oblast na Z hraničí s Javořinskou hornatinou, na S a SV s Lopenickou hornatinou a J přechází na území Slovenska. Straňanská kotlina leží ve střední části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Straňanská kotlina”
Lopenická hornatina
Geomorfologický podcelek Lopenická hornatina je členitá hornatina o rozloze 197 km2, střední výšce 499 m a středním sklonu 9°13´. Oblast na délku dosahuje téměř 32 km a na šířku téměř 14 km. Na JZ hraničí se Straňanskou kotlinou a Javořinskou hornatinou. Dlouhou a členitou sev. hranici tvoří geomorfologické jednotky Vizovické vrchoviny. Na SV hraničí s Chmeľovskou hornatinou a na J je vymezena česko-slovenskou hranicí. Lopenická hornatina leží ve střed. až sev.-vých. části Bílých Karpat.
V rámci geomorfologického podcelku Lopenické hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:
Podloží je tvořeno paleogenními flyšovými pískovci a jílovci převážně hluckého vývoje, ale i vlárského vývoje bělokarpatské a bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Flyšové podloží je na mnohých místech porušeno drobnými intruzemi neovulkanitů.
Lopenická hornatina tvoří jeden ze tří vlastních horských podcelků Bílých Karpat. V záp. části má výrazné terénní ohraničení vůči nízké Hlucké pahorkatině, na S pak mírnější vůči Luhačovické vrchovině. Vysokou členitost georeliéfu zapříčinily zejména hluboko zaříznutá údolí, které prolomily vodní toky směrem na Slovensko. Příčinou posunu rozvodí na českou stranu, v podstatě až na hřeben Vizovických vrchů, je nižší erozní báze řeky Váhu.
Erozně–denudační reliéf širokých hřbetů a hlubokých rozevřených údolí je charakteristický výraznou závislostí na strukturně litologických poměrech. V ústřední části se vyvinul až inverzní typ reliéfu — synklinální hřbet. Pro území jsou charakteristické zbytky zarovnaných povrchů a četné jsou také sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) ve Vyškovecké hornatině.
Západní část oblasti je odvodněna řekou Olšavou do Moravy. Východní část oblasti oblasti je odvodněna řekou Vlárou do Váhu na Slovensku. Hlavní hřbet je je prolomen říčkami Bošáčkou a Drietomicí, které odvádí své vody rovněž do Váhu.
Oblast spadá do CHKO Bílé Karpaty a EVL Bílé Karpaty (Natura 2000).
Komeňská vrchovina
Komeňská vrchovina je členitá vrchovina tvořená paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství hluckého i vlárského vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství (bystrických vrstev) bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Na styku těchto podloží (v prostoru Bojkovice — Bánov — Bystřice pod Lopeníkem) se objevují drobné intruze neovulkanitů (čediče, andezity, trachyandezity). Komeňská vrchovina leží v jih.–záp. části Lopenické hornatiny.
Komeňskou oblast tvoří nesouvisle vyvinutý vnitrozemský hřbet, který je paralelní k hraničnímu hřbetu. Vystupuje nejvýše Studeným vrchem (646 m) sev.–záp. od Březové. Do vnitrozemí padá prudkými svahy. Pro oblast je charakteristický erozně–denudační reliéf širokých stupňovitých, zčásti synklinálních hřbetů s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy.
Komeňská vrchovina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je středně zalesněná dubovobukovými, v nižších polohách dubovými pařezinami. Místy se vyskytují smrkové monokultury. V oblasti převládá orná půda, pomístně se objevují sady. Předmětem ochrany přírody jsou ukázky vegetační sukcese v opuštěném, zčásti zatopeném, pískovcovém lomu s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Lom Rasová. O vulkanické aktivitě v neogénu svědčí opuštěný kamenolom Bučník u Komně s odkryvem andezitů a též s porcelanity vypálenými z flyšových hornin.
Krajinářsky hodnotný a druhově pestrý je komplex původních pastvin, květnatých luk, mezí a rozptýlených skupin keřů a stromů v PR Horní louky, PP Nové louky, PP Cestiska, PP Rubaniska (Mravenčí louka) a PP V Krátkých. Významný je výskyt kriticky ohrožených druhů mokřadních rostlin, zejména hlízovce Loeselova (Liparis loeselii) a ochrana dříve rozsáhlých slatinných pramenišť a mokřadů s pěnovcovými inkrustacemi v PP Kalábová a také ochrana teplomilných travnatých porostů a pramenišť s pěnovcovým mokřadem v PP Hrnčárky.
Vyškovecká hornatina
Vyškovecká hornatina je členitá hornatina budovaná převážně paleogenními flyšovými pískovci a jílovci javorinského souvrství vlárského vývoje a také horninami kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Značně rozšířené jsou deluviálními sedimenty. Vyškovecká hornatina leží ve střední části Lopenické hornatiny.
Vyškovecká hornatina tvoří svým vrcholem Velkým Lopeníkem (911 m) nejvyšší část Lopenické hornatiny. Zaujímá záp. část hraničního hřbetu až po průlomové údolí Drietomice. Hřbet vybíhá několika širokými rozsochami, mezi něž se rychle zařezávají hluboká údolí s prudkými svahy.
Georeliéf je charakteristický erozně–denudačním reliéfem širokých hřbetů a hluboce zařezaných údolí s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. Synklinální hřbety pohoří vznikly inverzí reliéfu. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) – druhý nejvyšší bod Bílých Karpat v ČR, významným bodem je Mikulčin Vrch (799 m).
Vyškovecká hornatina leží ve 3. až 5. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněná dubovobukovými porosty, ve vyšších polohách bukovými porosty, které převažují nad smrkovými monokulturami. V oblasti se nacházejí rozlehlé enklávy květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami. Kvůli ochraně květnatých luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území — PP Chmelinec, PP Pod Hribovňou, PP Rubaniska, PP V Krátkých a PR Ve Vlčí.
Pozn.: V území došlo k vývoji specifického způsobu rozptýleného osídlení zvaného “kopaničářství”, zdejší region proto nese jméno Moravské kopanice.
Starohrozenkovská hornatina
Starohrozenkovská hornatina je plochá hornatina budovaná v již. části paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství, v jih.–vých. části také horninami javorinského souvrství vlárského vývoje s vložkami hornin kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Severní část Starohrozenkovské hornatiny budují horniny zlínského souvrství (bystrické vrstvy) s podélnými vložkami hornin belovežského souvrství bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Starohrozenkovská hornatina leží v sev.–vých. části Lopenické hornatiny.
Starohrozenkovská hornatina má podobný ráz jako Vyškovecká hornatina. Krajinu tvoří ústřední příhraniční hřbet, z něhož vybíhají boční rozsochy do vnitrozemí. Nejvyšší členitost povrchu se vyskytuje v okolí přítoků řeky Vláry a samotného vlárského průlomového údolí ve Vlárském průsmyku.
Georeliéf je charakteristický širokými rozsochovými hřbety a hluboce zařezanými, radiálně se rozbíhajícími údolími. V území se vyskytují zbytky stupňovitě uspořádaných zarovnaných povrchů, na prudších svazích se nacházejí rozsáhlé sesuvy. Pod kótou Na Koncích (652 m) pramení řeka Olšava. Významné body jsou Javorník (782 m) a Lokov (738 m).
Starohrozenkovská hornatina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je převážně zalesněná dubovobukovými, bukovými a javorobukovými porosty. Smrkové a pomístně i borové monokultury jsou rozptýleny do mnoha komplexů.
V krajině Starohrozenkovské hornatiny jsou rozesety rozsáhlé enklávy rekultivovaných luk a květnatých pastvin, pomístně se vyskytují sady (jabloň, švestka) na terasovaných svazích. Pro zachování květnatých bělokarpatských luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území, jsou ta například PR Hutě a PR Pod Žítkovským vrchem. V PP Chladný vrch jsou předmětem ochrany staré bukové porosty pralesovitého charakteru s výskytem tesaříka alpského (Rosalia alpina).
Chmeľovská hornatina
Geomorfologický podcelek Chmeľovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 132 km2, střední výšce 509 m a středním sklonu 10°00´. Oblast na délku dosahuje téměř 18 km a na šířku 12 km. Chmeľovská hornatina hraničí na JZ s Lopenickou hornatinou a na SZ s Lačnovskou vrchovinou, která geomorfologicky náleží Vizovické vrchovině. Na SV v oblasti Lyského průsmyku krátce hraničí s Javorníky. Po celé vých. až jih.–vých. hranici přechází na slovenskou stranu, kde se nachází nejvyšší bod oblasti Chmeľová (925 m). Chmeľovská hornatina leží v sev.–vých. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Chmeľovská hornatina”