Geomorfologický podcelek Stupavská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 209 km2, střední výšce 375 m a středním sklonu 7°47´. Oblast je na SV vymezena Halenkovickou vrchovinou (druhý podcelek v rámci Chřibů), na JV svým reliéfem terénu níže položenou Kyjovskou pahorkatinou a na Z a SZ Litenčickou pahorkatinou, respektive sníženinou Zdounecké brázdy. Stupavská vrchovina leží v jz. až stř. části geomorfologického celku Chřiby. Pokračovat ve čtení “Stupavská vrchovina”
Halenkovická vrchovina
Geomorfologický podcelek Halenkovická vrchovina je plochá vrchovina o rozloze 119 km2, střední výšce 283 m a středním sklonu 5°34´. Ze SZ je vymezena Zdouneckou brázdou, ze SV Hornomoravským úvalem a z JV Dolnomoravským úvalem. Z J až JZ je vymezena převyšující Stupavskou vrchovinou. Halenkovická vrchovina leží v sv. části Chřibů.
Kyjovská pahorkatina
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Kyjovská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 487 km2, střední výšce 235 m a středním sklonu 3°30´. Oblast má přibližně „klínovitý“ tvar o rozměrech cca 55 × 15 km, který je orientován delší osou od JZ k SV. Na JZ je vymezena Ždánickým lesem, na SZ až S ji převyšuje pohoří Chřibů. Východní a j. hranice je vymezena Dolnomoravským úvalem. Kyjovská pahorkatina se nachází v jv. části geomorfologické podsoustavy Středomoravské Karpaty. Pokračovat ve čtení “Kyjovská pahorkatina”
Mutěnická pahorkatina
Geomorfologický podcelek Mutěnická pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 365 km2, střední výšce 224 m a středním sklonu 3°07´. Na Z až SZ hraničí se Ždánickým lesem, na S ji převyšuje pohoří Chřibů. Východní až jz. hranice je vymezena Dolnomoravským úvalem. Mutěnická pahorkatina leží ve stř. až jz. části Kyjovské pahorkatiny. Pokračovat ve čtení “Mutěnická pahorkatina”
Věteřovská vrchovina
Geomorfologický podcelek Věteřovská vrchovina je plochá vrchovina o rozloze 35 km2, střední výšce 283 m a středním sklonu 5°50´. Téměř v celém obvodu je ohraničena níže položenou Mutěnickou pahorkatinou, pouze s. část hraničí v krátkém úseku se Ždánickým lesem, Litenčickou pahorkatinou a Chřiby. Věteřovská vrchovina leží ve stř. části Kyjovské pahorkatiny. Pokračovat ve čtení “Věteřovská vrchovina”
Vážanská vrchovina
Geomorfologický podcelek Vážanská vrchovina je plochá vrchovina o rozloze 44 km2, střední výšce 288 m a středním sklonu 5°16´. Na J a JZ je vymezena Mutěnickou pahorkatinou, na S ji převyšují Chřiby, na SV hraničí údolím Dlouhé řeky s Kudlovickou pahorkatinou a na JV spadá do Dolnomoravského úvalu. Vážanská vrchovina leží v sv. části Kyjovské pahorkatiny.
Podloží Vážanské vrchoviny tvoří převážně paleogenní sedimenty vsetínských a luhačovických vrstev zlínského souvrství (místy i lukovských vrstev soláňského souvrství) račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V j. a jv. části oblasti je doprovází jíly a písky dubňanského souvrství Vídeňské pánve. Značná část oblasti, zejména v nižších polohách, je překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Zvlněný reliéf Vážanské vrchoviny je tvořen nesouvislým ústředním hřbetem Z–V směru. Hřbet i výběžky ze sousedící vyšší Stupavské vrchoviny (Chřiby) jsou široké a zaoblené a ve vrcholových polohách se nachází menší erozně-denudační plošiny. Geomorfologicky se jedná o kernou vrchovinu s plošinami zarovnaného povrchu a širokými údolími. Na více místech byly svahy upraveny do agrárních teras. V úpatních polohách vyššího georeliéfu se vyskytují náplavové kužely. Nejvyšším bodem jsou Záhumenice (389 m) – široce zaoblený hřbet tvořený sprašemi, které překrývají pískovce luhačovských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky. Významnými body jsou Hačky (347 m) a Rovina (358 m) [1].
Vážanská vrchovina leží v 1. až 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými pařezinami a akátovými lesíky. Hojné jsou sady, pomístně se vyskytují vinice. Z geologického hlediska je zajímavou lokalitou PP Medlovický lom s odkryvy jaspisových porcelanitů [1]. Medlovické porcelanity vznikly následným vypálením původních jílů při vyhoření lignitové sloje, patrně za spoluúčasti úniků zemního plynu. V PP Koukolky je předmětem ochrany přírody xerotermní vegetace s chráněnými druhy rostlin, např. hvězdnice velkoúborná (Aster scepusiensis), vstavač vojenský (Orchis militaris), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), hořec křížatý (Gentiana cruciata) ad [2].
Zdroje:
- Demek, J. Mackovčin, P. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno.
- https://nature.hyperlink.cz/
Kudlovická pahorkatina
Geomorfologický podcelek Kudlovická pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 43 km2, střední výšce 232 m a středním sklonu 3°01´. Podél sz. hranice tvoří reliéfem nevyhraněné předhůří Chřibů, podél své jv. hranice je vymezena Dolnomoravským úvalem a na J je tokem Dlouhé řeky vymezena od Vážanské vrchoviny. Kudlovická pahorkatina leží v sv. části Kyjovské pahorkatiny.
Podloží Kudlovické pahorkatiny je v jz. části tvořeno jíly a písky bzeneckého souvrství vídeňské pánve, v sv. části převládají spíše pontské pestré jíly s vložkami písků odpovídající valtickým štěrkovým vrstvám. V podhůří Chřibů vystupují paleogenní sedimenty vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V nižší jv. části oblasti, směrem k úvalu řeky Moravy, se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. V okolí pravostranných přítoků řeky Moravy se na přilehlých svazích objevují deluviofluviální sedimenty dejekčních (výplavových) kuželů. Údolní nivy přítoků jsou vyplněny fluviálními sedimenty.
Kudlovická pahorkatina tvoří úzký pruh plochého terénu mezi okrajovým svahem Stupavské vrchoviny ve Chřibech na SZ a sníženinou Dolnomoravského úvalu na JV. Povrch pahorkatiny se pozvolna sklání JV směrem, mělce se do něho zařezávají údolí vodních toků pramenících ve Chřibech a směřujících k řece Moravě. Reliéf je tvořen širokými rozvodními hřbety a mělkými rozevřenými údolími. Při přechodu do ploššího georeliéfu se obvykle uložily náplavové kužely. Na ukloněných svazích se vytvořila síť hlubokých strží. Nejvyšším bodem je kóta Hradská (298 m), významnými body jsou Na Větřáku (290 m) a Trávníky (271 m).
Oblastí protékají pravostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem pramení ve Chřibech. Směrem od SV k JZ to jsou Vrbka, Kudlovický potok, Jankovický potok, Jalubský potok, Salaška a Zlechovský potok. Na Dlouhé řece u Buchlovic se nachází menší vodní nádrž Sovín (Smraďavka).
Kudlovická pahorkatina se rozprostírá převážně ve 2. vegetačním stupni a je bezlesá. Hojně se vykytují sady a v již. části také vinice. V podcelku se nachází nejvýznamnější moravské poutní místo Velehrad a také nově budovaný archoskanzen v Modré při lokalitě původního velkomoravského osídlení v sousedství Velehradu. Dendrologicky hodnotný je zámecký park v Buchlovicích.
Zdroje:
- Demek, J. Mackovčin, P. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno.
Slovensko–moravské Karpaty
Geomorfologická oblast Slovensko-moravské Karpaty náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 2 203 km2, střední výšku 404 m a střední sklon 6°49´. Oblast je ze S vymezena Západními Beskydy, na JV a J přechází na Slovenské území. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Slovensko-moravské Karpaty se rozprostírají na území na jih.–vých. Moravy a záp. Slovenska. Pokračovat ve čtení “Slovensko–moravské Karpaty”
Vizovická vrchovina
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Vizovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 1 399 km2, střední výšce 339 m a středním sklonu 5°20´. Na S hraničí s Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, na SV údolím řeky Senice hraničí s Javorníky, na JV s Bílými Karpaty a ze Z s Dolnomoravským a Hornomoravským úvalem. Vizovická vrchovina leží sev.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.
Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.
Geomorfologie a hydrografie
V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:
- Fryštácká brázda,
- Zlínská vrchovina,
- Komonecká hornatina,
- Luhačovická vrchovina a
- Hlucká pahorkatina.
Oblasti Vizovické vrchoviny dominuje hornatinný pruh geomorfologického podcelku Komonecké hornatiny, tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Na JV přechází ústřední hornatina do nižších poloh Luhačovické vrchoviny, na SZ do Zlínské vrchoviny, kde v podloží převažují méně odolné vrstvy s převahou jílovců. Jihozápadní část tvoří nižší, měkce modelovaná Hlucká pahorkatina. V sev. části se nalézá tektonicky podmíněná příkopová Fryštácká brázda s výplní pliocenních sedimentů karpatské předhlubně.
Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, Olšava a Štávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.
Podloží a půdy
Podloží Vizovické vrchoviny budují převážně zvrásněné flyšové horniny račanské, bystrické a bělokarpatské jednotky magurské jednotky příkrovů, v omezené míře i druhohorní a neogenní sedimenty vídeňské pánve a neovulkanity. V oblastech, které leží při hranici s moravskými úvaly, se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín.
Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.
Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.
Reliéf
Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.
Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí Dřevnice a Olšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.
Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m).
Klima
Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.
Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.
Biota
Území leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.
Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.
Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).
Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).
Lidé a společnost
Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.
Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.
prirodni-pomery/geomorfologie/stredomoravske-karpaty/”>
Fryštácká brázda
Geomorfologický podcelek Fryštácká brázda je asymetrický tektonický příkop SZ—JV směru, ležící v s. části Vizovické vrchoviny. Oblast má rozlohu 59 km2, střední výšku 299 m a střední sklon 9°46´. Fryštácká brázda je jv. prodloužením Holešovské plošiny, která je součástí Hornomoravského úvalu. V okrajích je vymezena výraznými svahy Hostýnských vrchů a Zlínské vrchoviny, které jsou vázány na tektonické zlomy.
Fryštácká brázda je geomorfologický podcelek v rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny. Není dále členěn na nižší geomorfologické jednotky.
Podloží brázdy je budováno převážně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, přičemž samotné dno propadliny je překryto výplní pliocenních fluviolakustrinních jílů, písků a štěrků a kvarterních překryvů spraší a sprašových hlín. Ojediněle vystupují horniny belovežského souvrství a lukovských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky. Na úpatí svahů Hostýnských vrchů se vyskytují hlinité, písčitohliné a hlinitokamenité deluviální sedimenty.
Mírně zvlněný krajinný ráz Fryštácké brázdy se celkově zdvihá směrem k V. Z hlediska morfostruktury se jedná o poklesovou strukturu. Dno příkopu vytváří zčásti erozně–denudační reliéf s plošinami, který je zčásti překryt pokryvy spraší a sprašových hlín a náplavovými kužely. Mělká neckovitá údolí se širokými dny jsou orientována převážně ve směru S—J, tedy napříč Fryštácké brázdy.
Fryštáckou brázdu odvodňují převážně pravostranné přítoky říčky Dřevnice (Fryštácký potok, říčka Racková), které vesměs pramení v Hostýnských vrších a protékají napříč Fryštáckou brázdou jih.–záp. směrem k údolí Dřevnice.
Fryštácká brázda se rozprostírá převážně ve 3. vegetačním stupni a je nepatrně, místy až středně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buků. V říčních nivách se vyskytují zejména jasanové olšiny a lužní porosty tvořené převážně topolem černým. V oblasti převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda a intravilán obcí. Nachází se zde také ZOO Lešná s nádherným přírodním parkem a v. n. Fryšták, která slouží jako záložní zdroj pitné vody pro Zlínsko.