Třicátá léta proměnila Zlín z rychle rostoucího továrního městečka v urbanistický a průmyslový experiment středoevropského dosahu. Za jedinou dekádu zde vyrostly nejvyšší administrativní stavba meziválečného Československa, jeden z největších kinosálů v zemi, soustava škol s reformní pedagogikou i obytné čtvrti pro tisíce dělnických rodin. Pro jihovýchodní Moravu šlo o nejintenzivnější období modernizace, jaké region zažil, a jeho dopad přesáhl hranice samotného města.
Zlín na prahu třicátých let: politika, populace a sociální dynamika
Začátek desetiletí zastihl Zlín ve fázi, kdy se zásadně lišil od ospalého městečka v údolí Dřevnice, jakým byl ještě před první světovou válkou. Sčítání lidu v prosinci 1930 evidovalo na území samotné obce zhruba 21 500 obyvatel, do širšího územního celku dnešního města pak spadalo přes 30 000 lidí. Hlavním motorem růstu nebyl přirozený přírůstek, ale soustředěný příliv pracovní síly z Valašska, Slovácka, Hané a vzdálenějších částí republiky. Lidé přicházeli za prací u Baťových závodů, za odborným vzděláním v Baťově škole práce a za bydlením, které z hlediska hygieny a vybavenosti často převyšovalo standard jejich rodných obcí. Vesnické rodiny tak posílaly do Zlína své dospívající syny a dcery a region jihovýchodní Moravy se proměnil v demografické předpolí jediné firmy.
Politickou tvář města určovala až do léta 1932 osobnost Tomáše Bati. Starostou se stal v roce 1923 a do své smrti při leteckém neštěstí 12. července 1932 u Otrokovic spojoval funkci hlavy radnice s pozicí majitele největšího československého obuvnického koncernu. Po jeho smrti převzal vedení firmy nevlastní bratr Jan Antonín Baťa, zatímco starostenský úřad přešel postupně na Dominika Čiperu, jednoho z nejbližších manažerů koncernu. Spojení podniku a samosprávy se tím spíše prohloubilo. Investiční rozhodování, územní plán, výstavba škol i provoz nemocnice se odehrávaly v jednom organizačním rámci, kde firemní zájem a obecní zájem nebylo snadné oddělit. Pro obyvatele to znamenalo rychlé a koordinované investice, ale také omezený prostor pro politickou opozici. Sociální demokracie, lidovci i komunisté ve městě působili, jejich vliv ovšem nestačil čelit kombinaci ekonomické moci a propagandistické disciplíny, kterou koncern udržoval prostřednictvím vlastního tisku a školství.
Hospodářská krize, která v Československu kulminovala v letech 1932–1933, dopadla na Zlín jinak než na Ostravsko nebo Liberecko. Krize se projevila tlakem na náklady, mzdy i organizaci práce; firma na ni reagovala racionalizací výroby, hledáním nových odbytišť a koncentrací provozů. Firma v tomto období pracovala s agresivní cenovou politikou a nabízela levnější typy obuvi, což navazovalo na dlouhodobý baťovský princip masové dostupnosti. Reálný účinek byl smíšený: nižší ceny zvedly poptávku, ale tlak na produktivitu se přenesl do dílen v podobě tvrdšího hospodaření. Pro region to mělo paradoxní důsledek. Zatímco okolní obce s drobným zemědělstvím a tradičním řemeslem ztrácely odbytiště, Zlín dál stavěl, najímal a vyplácel mzdy. Z venkova přicházeli lidé, kteří doma neměli žádnou perspektivu, a přijímali baťovský pracovní rytmus i s jeho nároky.
Sociální skladba města se v průběhu desetiletí výrazně zmladila. Velkou část obyvatel tvořili svobodní lidé do třiceti let, ubytovaní v internátech nebo podnájmech, kteří teprve čekali na rodinné bydlení. Vedle dělníků a učňů přibývali technici, mistři, projektanti, obchodní cestující a administrativní pracovníci, kteří přinášeli městský životní styl bližší Praze nebo Brnu. Současně se ve Zlíně objevovali zahraniční specialisté, obchodní partneři a technici, protože Baťův koncern už fungoval v mezinárodním měřítku. Zlín se tak na sklonku své první meziválečné dekády proměnil v multikulturní průmyslové prostředí, byť stále s převažující českou většinou a se silnou ideologií domácí firmy. Tato směs přispěla k tomu, že město přijímalo zahraniční trendy v architektuře, vzdělávání i organizaci práce rychleji než starší moravská centra.
Kulturní a politický život se odvíjel ve stínu dvou velkých událostí dekády. První byla smrt Tomáše Bati, která v létě 1932 vyvolala nebývalý smutek, ale i otázky o budoucím směřování firmy. Pohřební průvod v ulicích Zlína patřil k největším veřejným shromážděním v dějinách města; zúčastnily se ho desetitisíce lidí včetně dělnictva, hostů z politické a hospodářské sféry i zahraničních partnerů. Druhou událostí byla mnichovská dohoda v září 1938 a následná okupace v březnu 1939, která uzavřela meziválečnou éru a postavila vedení koncernu před nutnost přesunout část kapitálu, výroby a klíčových osob do zahraničí. Mezi těmito dvěma body se odehrály nejdynamičtější roky moderního Zlína. Právě v nich vznikla většina staveb, které dnes tvoří jádro městské památkové zóny.
Baťovské závody, mrakodrap a průmyslová mapa Zlínska
Třicátá léta byla pro Baťovy závody desetiletím masivního růstu výrobní i organizační kapacity. Z relativně jednoznačně obuvnické firmy se podnik proměnil v koncern, který propojoval kožedělnou, gumárenskou, strojírenskou, chemickou, papírenskou, polygrafickou, dopravní a obchodní výrobu. Obuv zůstávala hlavním produktem a symbolem značky, ale za ní se rozprostřela síť provozů, které dodávaly stroje, lepidla, krabice, jízdní kola, dopravní pásy i letadla. V roce 1934 vznikla Zlínská letecká a.s. a ve druhé polovině třicátých let se Zlín zapojil do pravidelného leteckého spojení na trase, která propojovala mimo jiné Zlín, Brno a Prahu. Filmové ateliéry v Kudlově, založené v roce 1936, patřily k nejlépe vybaveným v tehdejším Československu a sloužily jak reklamní, tak vzdělávací, dokumentární a později i hrané filmové produkci. Baťa tím přestal být firmou jednoho odvětví a stal se průmyslově-mediálním komplexem.
Vlastní tovární areál se ve Zlíně rozvíjel podle jednotného konstrukčního principu, který se stal poznávací značkou baťovské architektury. Železobetonový skelet s modulem 6,15 × 6,15 metru, výplně z režných cihel a velká čtvercová okna umožňovaly stavět rychle, levně a v podstatě donekonečna rozšiřovat. Tovární budovy se navrhovaly jako standardizované haly, jejichž vnitřní uspořádání se mohlo měnit podle aktuální výrobní potřeby. Tatáž logika se přenesla i do administrativy, internátů a obchodních domů. Architekti František Lydie Gahura a Vladimír Karfík tento systém v průběhu třicátých let dovedli k mimořádné kázni: každá nová budova vypadala jako pokračování předchozí, ale uvnitř mohla obsahovat zcela jiný provoz. Pro koncern to znamenalo úsporu času a peněz, pro město jednolitý, technicky čitelný obraz.
Symbolem desetiletí se stala správní budova č. 21, známá jako Baťův mrakodrap. Stavba podle projektu Vladimíra Karfíka vznikala ve druhé polovině třicátých let; nejčastěji se uvádí rozmezí 1936–1938, případně 1936–1939 podle toho, zda se sleduje stavba, dokončení nebo uvedení do provozu. Se svými šestnácti podlažími a výškou kolem 77,5 metru patřila k nejvyšším administrativním stavbám meziválečné Evropy. Budova soustředila vedení koncernu, klíčová oddělení a slavnou pojízdnou kancelář Jana Antonína Bati: výtahovou místnost vybavenou pracovním stolem, telefonem napojeným na ústřednu, klimatizací a umyvadlem, která se pohybovala mezi patry jako velký výtah. V popisech se její rozměry uvádějí rozdílně, obvykle přibližně jako místnost o několika metrech na každou stranu. V prostředí třicátých let šlo o technickou kuriozitu, ale zároveň o promyšlený symbol. Ředitel měl být dostupný v každém patře a každé oddělení mělo cítit jeho fyzickou blízkost. Z věže budovy bylo vidět celé dno údolí Dřevnice s rastrem továrních hal, červenou barvou cihelných čtvrtí i zelenými pásy mezi domy.
Vedle samotného Zlína rozvíjely Baťovy závody hustou síť závislých průmyslových lokalit. V Otrokovicích vznikal od počátku třicátých let Baťov, postavený na zelené louce jako satelit s gumárenskou, chemickou a později leteckou výrobou. V Třebíči, Zruči nad Sázavou, Sezimově Ústí, Třinci a dalších místech firma zakládala provozy a obytné kolonie, které kopírovaly zlínský model. Na východním Slovensku vyrostla v závěru desetiletí nová obuvnická obec Baťovany, dnes známá jako Partizánske, kterou zasadil do krajiny tým spojený s Vladimírem Karfíkem. V zahraničí pokračovala expanze v Borovu v Jugoslávii, Bestu v Nizozemsku, Möhlinu ve Švýcarsku, East Tilbury v Anglii nebo Belcampu ve Spojených státech. Pro Zlín to znamenalo, že se stal centrálou globální korporace; pro region to znamenalo nejen pracovní příležitosti doma, ale také pravidelné odjezdy specialistů, mistrů a dělníků na zahraniční stáže a do nově budovaných závodů.
Vedle Baťových závodů se ve Zlíně udržela řada menších firem a živnostníků, jejich postavení však bylo specifické. Místní obuvnické dílny, kovářství, krejčovství a stavební firmy fungovaly buď v subdodavatelském vztahu ke koncernu, nebo se snažily uspokojit poptávku těch obyvatel, na které firemní síť obchodních domů a kantýn zcela nedosáhla. K menším podnikatelům patřili textilní výrobci, mlynáři kolem řeky Dřevnice, drobní stavitelé v Mladcové a Kudlově nebo obchodníci s potravinami a smíšeným zbožím v centru. Jejich vliv na podobu města byl ovšem nesrovnatelně menší než vliv Baťů. Baťova prodejní síť, cenová politika a marketingová síla většinu lokálních konkurentů buď vytlačily, nebo přiměly k vlastnímu přizpůsobení. Trh ve Zlíně třicátých let nebyl monopolní v právním slova smyslu, fakticky ale jeden hráč rozhodoval o cenách, mzdách a stavebním tempu.
Průmyslová mapa Zlínska se v této dekádě rozšířila i mimo samotný Zlín. V Otrokovicích vyrostla díky Baťovi gumárenská a chemická výroba, která později položila základy podnikům jako Barum a Toma. V Napajedlech pokračovala starší cukrovarnická a strojírenská tradice, na Vsetínsku se rozvíjela kovovýroba a sklárny, na Uherskohradišťsku zbrojní průmysl ve Slavičíně a Vlárských strojírnách. Tyto provozy nebyly s Baťou organizačně spojené, přesto se jejich rytmus přizpůsoboval jeho dopravním a kapitálovým tokům. Zlín fungoval jako neoficiální průmyslové hlavní město regionu: zde se vzdělávali technici, zde se uzavíraly obchody, zde se objednávaly dopravní prostředky a stavební materiál. Vznikalo tím hospodářské centrum, které jeho okolí v takové podobě nikdy předtím nemělo.
Architektura rychlosti: Náměstí práce, Velké kino a baťovské bydlení
Architektonickou tvář Zlína třicátých let formoval malý okruh autorů ve stavebním oddělení firmy Baťa. František Lydie Gahura, vyškolený u Jana Kotěry a Josipa Plečnika, byl od dvacátých let hlavním urbanistou a navrhl obecné rozvržení města i řadu klíčových staveb. Vladimír Karfík, který přišel do Zlína v roce 1930 po zkušenostech z ateliérů Le Corbusiera v Paříži a Franka Lloyda Wrighta v Taliesinu, přinesl konstrukčně odvážnější řešení a stal se autorem největších staveb desetiletí. Miroslav Lorenc, brněnský funkcionalista, působil v koncernu krátce na začátku třicátých let a podílel se na ranější verzi Společenského domu. K další generaci patřili Antonín Vítek a externí konzultanti jako Bohuslav Fuchs. V roce 1935 město navštívil Le Corbusier a vypracoval ideový plán lineárního průmyslového města; jeho návrh nebyl realizován, ovlivnil však diskusi o budoucím rozvoji.
Hlavním urbanistickým gestem desetiletí byl prostor Náměstí práce v jižní části středu města. Otevřená plocha mezi továrním areálem, obchodním domem, Velkým kinem a Společenským domem se ve třicátých letech proměnila v reprezentační scénu koncernu. Obchodní dům podle projektu Františka Lydie Gahury, dokončený v roce 1931, nabízel typ moderního prodeje srovnatelný s pražským Bílou labutí: přehledná oddělení, velká okna, výkladní skříně do náměstí. Velké kino, otevřené 7. září 1932, vzniklo ve stavebním okruhu firmy Baťa; jeho celkové urbanistické řešení je spojováno s Františkem Lydií Gahurou, zatímco starší návrhová fáze se váže také k Miroslavu Lorencovi. Mělo původně přibližně 2 270 míst a patřilo k největším kinosálům v tehdejším Československu. V provozu se promítaly nejen běžné premiéry, ale i firemní filmy a propagační materiály, které ze Zlína dělaly jedno z mediálně nejaktivnějších měst republiky. Ze severní strany náměstí navazoval Společenský dům podle Karfíkova projektu, dokončený v roce 1933, s hotelem, restaurací a sály pro několik set hostů. Pro návštěvníky koncernu, zahraniční delegace i samotné obyvatele tak vznikla scéna, která spojovala obchod, zábavu a reprezentaci.
Symbolickou osu města uzavřel od severu Památník Tomáše Bati, dokončený podle Gahurova projektu v roce 1933 jako pietní stavba věnovaná zakladateli firmy. Skleněný hranol o čtvercovém půdorysu, posazený na betonový sokl, s otevřeným vnitřním prostorem a typickým letadlem zavěšeným pod stropem představoval jednu z nejodvážnějších pietních architektur evropského meziválečného období. Místo klasického pomníku se zde s tradicí vyrovnával skoro nekostelní prostor, v němž zakladatel firmy chyběl právě jen tou prázdnou plochou. Stavba uzavírala zelený prospekt, který vedl od továrny vzhůru kolem internátů a Studijního ústavu. Tento ústav, postavený podle Gahurova projektu v letech 1936–1938, sloužil jako sídlo Baťovy školy umění, dílen, knihoven a sbírek; po válce z něj vznikla Krajská galerie výtvarného umění a další kulturní instituce. Symbolicky tak prospekt spojoval výrobu, vzdělání a paměť do jediné osy.
Bydlení tvořilo druhou polovinu architektonického programu desetiletí. Čtvrti Letná, Zálešná, Podvesná, Díly, Nad Ovčírnou, Lesní čtvrť a Mokrá byly stavěny v opakovaných typech: dvojdomek, čtyřdomek a později řadové domky pro úředníky a vyšší zaměstnance. Standardní baťovský dvojdomek měl rozlohu kolem 80 metrů čtverečních, kuchyni, koupelnu se splachovacím záchodem, dva pokoje a malou zahradu. Materiálem byly režné cihly a železobetonové stropy, vytápění se v průběhu desetiletí postupně modernizovalo od lokálních kamen k pokročilejším systémům. Pro zaměstnance dělnických kategorií byly k dispozici nájmy se silnou vazbou na pracovní poměr; po ztrátě zaměstnání obvykle následovala i ztráta bydlení. Pro úředníky a manažery vznikly náročnější domy, jako například ředitelská vila Františka Lydie Gahury pro vlastní rodinu, vila Vladimíra Karfíka nebo experimentální dům typu Karfík v ulici Nad Ovčírnou. Tyto stavby ukazovaly, že firemní bydlení mělo svou hierarchii, byť navenek vypadalo jednotně.
Internáty na zeleném prospektu představují nejcharakterističtější obytný typ baťovského Zlína. Postavené postupně mezi roky 1930 a 1937 podle projektů Františka Lydie Gahury a Vladimíra Karfíka tvořily sérii pětipodlažních budov s ubytovacími jednotkami pro mladé muže a ženy z Baťovy školy práce. Ubytování bylo organizováno v pokojích po čtyřech až šesti osobách, s pravidelnou kontrolou pořádku, večerkou a budíčkem, společnými jídelnami v přízemí a dílenskými zázemími v okolí. Architektonicky se internáty držely téhož modulu a materiálu jako továrna, ale uvnitř se s nimi pracovalo specificky: dlouhé chodby, hygienické zázemí na podlaží, společenské místnosti pro vzdělávací a osvětové akce. Pro mladé lidi z venkova šlo o radikální zlom: poprvé bydleli v prostředí s tekoucí teplou vodou, splachovacím záchodem a centrálním vytápěním. Současně se ocitli ve výchovném režimu, který pracovní den propojoval se školní výukou, organizovaným sportem i firemní propagandou.
Nemocniční areál v Bartošově čtvrti, založený v roce 1927 a kontinuálně rozšiřovaný, představoval další významnou osu architektury desetiletí. Pavilonový systém s gynekologií, chirurgií, interním a infekčním oddělením, postavený podle projektů Františka Lydie Gahury, dosáhl ve třicátých letech kapacity, která sloužila nejen Zlínu, ale i okolním okresům. Zaměstnanci firmy měli na péči zvláštní podmínky a koncern do nemocnice systematicky investoval, protože zdravotní stav pracovníků přímo ovlivňoval výkon výroby. Architektura tak ve Zlíně třicátých let nebyla jen průmyslová a obytná, ale pokrývala plné spektrum městského života od narození v porodnici po pohřební obřad ve smuteční síni vedle hřbitova.
Nejdůležitější stavby a urbanistické celky 1930–1939
Pro rychlou orientaci lze hlavní stavby a infrastrukturní celky vzniklé v letech 1930–1939 shrnout následovně. Převaha baťovských realizací není náhoda: firma v této době ovládala stavební kapacity, finance i urbanistickou představu města. Výrazné nebaťovské novostavby se proto ve Zlíně třicátých let hledají obtížněji; starší občanský život se opíral například o sokolovnu z počátku dvacátých let, zatímco nové hotely, restaurace, obchody i dopravní zázemí už většinou vznikaly v přímé nebo nepřímé vazbě na koncern.
- Obchodní dům, 1931 – moderní obchodní stavba na Náměstí práce, která soustředila prodej, výkladní plochy a nový typ městské spotřeby.
- Velké kino, 1932 – velkokapacitní kinosál otevřený 7. září 1932; sloužil běžnému promítání, firemní propagaci i společenským akcím.
- Památník Tomáše Bati, 1933 – skleněná pietní stavba Františka Lydie Gahury, která uzavřela zelený prospekt a vytvořila jeden z nejsilnějších symbolů města.
- Společenský dům, 1933 – hotel Zlín s restaurací, kavárenským a společenským zázemím; důležitý prostor pro návštěvníky koncernu, plesy, konference a reprezentaci města.
- Filmové ateliéry na Kudlově, 1936 – provoz pro reklamní a výukový film, z něhož později vyrostla významná zlínská filmová tradice.
- Baťovy internáty, 1930–1937 – soubor ubytovacích domů pro mladé muže a ženy z Baťovy školy práce, postavený podél zeleného prospektu.
- Studijní ústav, 1936–1938 – vzdělávací, knihovní a sbírková instituce, která propojila odbornou výuku, výtvarnou kulturu a technické zázemí.
- Správní budova č. 21, 1936–1939 – výšková administrativní budova Vladimíra Karfíka, známá jako Baťův mrakodrap, s pojízdnou kanceláří Jana Antonína Bati.
- Svobodárny I–IV v Dílech, 1937–1939 – obytný soubor pro svobodné zaměstnance, doplněný obchodním a společenským parterem; ukazuje, že firemní bydlení zahrnovalo i služby každodenního života.
- Baťovské obytné čtvrti: Letná, Zálešná, Podvesná, Díly, Nad Ovčírnou a Lesní čtvrť, 30. léta – rozsáhlé soubory dvojdomků, čtyřdomků a řadových domů, které změnily měřítko města i jeho vztah ke svahům nad Dřevnicí.
- Nemocniční pavilony v Bartošově čtvrti, 30. léta – rozšiřované zdravotnické zázemí, které sloužilo zaměstnancům firmy i širšímu Zlínsku.
- Baťov v Otrokovicích, 30. léta – průmyslový a obytný satelit u řeky Moravy, navázaný na gumárenskou, chemickou a leteckou výrobu; pro Zlínsko znamenal rozšíření městského modelu mimo samotné údolí Dřevnice.
Život ve městě práce: škola, kino, sport a perličky každodennosti
Každodennost ve Zlíně třicátých let se odehrávala v rytmu tovární sirény. Pracovní den v Baťových závodech začínal v sedm ráno, končil v půl čtvrté odpoledne a byl rozdělen do přesně měřených úseků. Dílenské hospodaření, zavedené ještě Tomášem Baťou ve dvacátých letech, dělilo provoz na malé samostatné jednotky s vlastním účetnictvím, zisky a ztrátami. Mistr i řadový dělník měli motivaci sledovat náklady, plýtvání i kvalitu, protože jejich osobní výdělek se odvíjel od výkonu jednotky. Týdenní mzda se vyplácela každou sobotu a součástí výplatní pásky byl detailní rozpis, ze kterého zaměstnanec viděl, kolik si vydělal výrobou, kolik dostal za úspory a kolik mu bylo odečteno za případné prostoje. Tento systém byl v evropském kontextu mimořádně propracovaný a dělník v něm zažíval kombinaci podnikatelské svobody a stálé kontroly, která neměla obdoby.
Vzdělávání představovalo druhý hlavní rámec života. Baťova škola práce, založená v roce 1925, dosáhla ve třicátých letech podoby velké instituce s tisícovkami žáků a žaček. Mladí lidé ve věku od čtrnácti do osmnácti let pracovali půl dne v dílnách a továrně, druhou polovinu trávili ve školních lavicích nad účetnictvím, technologií, jazyky a tělesnou výchovou. Vedle nich fungovaly Masarykovy pokusné školy, vedené reformním pedagogem Stanislavem Vránou, které experimentovaly s projektovým vyučováním, individualizací a praktickou výukou. Vyšší stupeň pak představoval Studijní ústav s pracovišti pro umělecká řemesla, který ve druhé polovině desetiletí vychoval řadu pozdějších výtvarníků, designérů a architektů. Pro region jihovýchodní Moravy to mělo zásadní význam: Zlín se proměnil v největší centrum odborného vzdělávání, kterým procházely tisíce mladých lidí z venkova.
Kulturní a společenský život se odehrával na několika úrovních. Velké kino promítalo denně několik představení a v sezoně přitahovalo desetitisíce návštěvníků. Filmové ateliéry v Kudlově, založené v roce 1936 jako součást firemní reklamní výroby, produkovaly krátké filmy o továrně, dělnících, sportu i moderním bydlení a staly se zárodkem pozdější československé filmové školy. Hudební a divadelní život reprezentoval Společenský dům s pravidelnými koncerty, plesy a hosty z Prahy a Brna; pro mladší obyvatele fungovaly menší taneční sály, sokolovna a tělocvičny v internátech. Sport patřil k oficiálně podporovaným aktivitám a SK Baťa Zlín se na konci třicátých let prosadil až do celostátní ligové úrovně; atletika a tenis fungovaly na sportovním areálu pod nemocnicí, plavání v krytém bazénu poblíž Velkého kina. Pro venkovského návštěvníka, který do Zlína přijel v sobotu odpoledne, se otevíraly možnosti, jaké ve Vsetíně, Uherském Hradišti ani Holešově nebyly.
Z perliček každodenního života se k tomuto desetiletí váže několik konkrétních historek. První je spojena s pojízdnou kanceláří Jana Antonína Bati v budově č. 21. Tato pohyblivá místnost byla projektována tak, aby ředitel mohl pracovat během cesty mezi patry; vybavena byla pracovním stolem, telefonem napojeným na ústřednu, chlazením a umyvadlem. Návštěvníci, kteří si přicházeli pro podpis nebo schválení, se nezřídka ocitli ve schůzce za jízdy mezi přízemím a šestnáctým patrem. Druhá perlička se týká návštěvy Le Corbusiera ve Zlíně v roce 1935. Slavný švýcarsko-francouzský architekt prošel s Janem Antonínem Baťou tovární areál, internáty i nemocnici a posléze koncernu odevzdal urbanistický plán lineárního průmyslového města; návrh nebyl realizován, do sbírek archivu se však dostal jako doklad evropského dosahu zlínského experimentu. Třetí historka se váže k Velkému kinu a k jeho otevření v září 1932. Kapacita sálu byla v tehdejším Československu mimořádná, a aby se naplnilo, dovážel koncern v prvních týdnech do Zlína speciálními vlaky obyvatele okolních obcí, kterým byl vstup zdarma poskytnut jako součást firemní propagace.
Sociální napětí provázelo město po celé desetiletí. Ve třicátých letech propukly ve Zlíně menší dělnické nepokoje spojené s mzdovými spory a propouštěním, které policie a podniková ostraha potlačily v zárodku. Tisk koncernu o nich informoval jen okrajově a podával je jako nedorozumění vyvolaná cizími agitátory. Realita byla složitější: někteří dělníci si stěžovali na tlak na výkon, krátké přestávky, povinné spoření do firemního systému a obtížnou možnost odejít, pokud zároveň ztratili nárok na podnikové bydlení. Souběžně existovala silná skupina zaměstnanců, kteří firmu vnímali jako šanci k osobnímu vzestupu a její pravidla přijímali bez výhrad. Tyto dvě zkušenosti spoluvytvářely obraz města, který nelze redukovat ani na úspěšný modernizační projekt, ani na pouhý podnikový paternalismus s dohledovým aparátem. Zlín třicátých let byl obojím zároveň.
Politické události konce desetiletí dolehly na město velmi konkrétně. Po mnichovské dohodě 30. září 1938 přijala republika nové hranice a Zlín začal zvažovat strategie pro případ omezení zahraničního obchodu i válečného konfliktu. V březnu 1939 následovala německá okupace; tovární areál se ocitl pod kontrolou německé správy, vedení koncernu rozdělilo majetek mezi domácí a zahraniční pobočky a klíčové osoby se přesunuly do Kanady, Spojených států a Brazílie. V samotném městě se v posledních měsících desetiletí promítla úzkost, ale také pokračující stavební činnost: některé budovy z Karfíkova projektového oddělení byly dokončeny ještě v letech 1939 a 1940, často s úpravami pro válečnou výrobu. Třicátá léta tím skončila uprostřed staveniště.
Odkaz třicátých let pro Zlínsko a jihovýchodní Moravu
Architektonický odkaz desetiletí se dnes projevuje souborem staveb, které tvoří jádro městské památkové zóny Zlína. Tovární areál, Náměstí práce s obchodním domem, Velkým kinem a Společenským domem, budova č. 21, Památník Tomáše Bati, internáty na zeleném prospektu, Studijní ústav, nemocniční pavilony, baťovské obytné čtvrti i ředitelské vily představují nejucelenější soubor funkcionalistické architektury ve střední Evropě. V roce 1990 byla velká část tohoto území vyhlášena městskou památkovou zónou. Podstatný však není pouze počet jednotlivých staveb, ale jejich vzájemné propojení. Architektura, urbanismus, výroba, vzdělávání a sociální organizace tvořily ve Zlíně jeden systém, který se z hlediska dějin moderny dá srovnat jen s několika málo místy v Evropě, například s německým Wolfsburgem, italským Crespi d’Adda nebo nizozemským Eindhovenem.
Hospodářský odkaz působil ve Zlínsku ještě dlouho po roce 1939. Znárodnění Baťových závodů v roce 1945 a jejich pozdější přejmenování nezměnilo způsob, jakým region pracoval s lidskou kvalifikací, dopravou a stavební infrastrukturou. Strojírny v Otrokovicích, gumárny, chemická výroba, letecký závod v Kunovicích a celá soustava menších podniků pokračovaly ve výrobě, která navazovala na meziválečné kapacity a know-how. Zlín, přejmenovaný v roce 1949 na Gottwaldov a teprve v roce 1990 vrácený k původnímu jménu, zůstal po celé období socialismu průmyslovým centrem; jeho průmyslové zaměření, učňovské školství, technická vysoká škola a podpora designu vycházely v podstatných rysech z baťovské tradice. Region jihovýchodní Moravy se tím navždy odlišil od zemědělské Hané a tradičně dřevařských oblastí severněji a východněji ležících.
Sociální odkaz je složitější a v historiografii dodnes předmětem diskuse. Baťovský systém přinesl tisícům lidí vyšší životní standard, odbornou kvalifikaci, hygienické bydlení a zdravotní péči, které z hlediska venkovských obcí představovaly skok o jednu generaci. Současně je naučil přijímat firemní disciplínu a kolektivní organizaci jako přirozenou součást života. Tuto dispozici zdědila řada poválečných generací, které se v podnicích typu Svit, Tesla nebo Barum zapojily do plánovaného hospodářství s relativně menším odporem než obyvatelé regionů s odlišnou tradicí. Z dnešního pohledu se zlínský model ukazuje jako mimořádně účinný způsob, jak proměnit zemědělskou populaci v průmyslovou pracovní sílu, a zároveň jako prostředí, v němž se osobní svoboda obtížně vyrovnávala s institucionální kontrolou. Obě roviny patří k poctivému obrazu tohoto místa.
Demograficky a urbanisticky proměnily třicáté roky vztah města a okolní krajiny. Okolní obce se postupně měnily z převážně venkovského zázemí v sídla stále více napojená na pracovní rytmus Zlína; dopravní vazby mezi městem a okolím se posilovaly železnicí, silniční dopravou i firemní organizací pohybu zaměstnanců. Železnice Otrokovice–Zlín–Vizovice nebyla novostavbou třicátých let, veřejný provoz na ní začal už 8. října 1899, ve třicátých letech však tvořila jednu z hlavních tepen baťovské průmyslové krajiny. Od roku 1929 navíc Zlín získal pravidelné noční spojení lůžkovým vozem s Prahou, což dobře ukazuje, jak rychle se z někdejšího okresního města stávalo centrum celostátního významu. V závěru desetiletí se znovu vracela také myšlenka prodloužení železnice z Vizovic směrem k Valašské Polance a Horní Lidči, tedy k napojení na trať směřující ke slovenskému prostoru; do roku 1939 byly na navazujícím úseku provedeny části zemních prací a stavebního spodku, válka však projekt zastavila.
Silniční vize byly ještě odvážnější. Jan Antonín Baťa v polovině třicátých let prosazoval koncepci moderní dálkové komunikace, která měla propojit západ a východ Československa a přes Moravu mířit dále ke Slovensku. Po mnichovské krizi získala tato představa naléhavější strategický význam a v roce 1939 se začalo s některými pracemi na trase, která bývá zpětně označována jako Baťova dálnice. Pro Zlínsko byla důležitá nejen samotná trasa, ale i způsob uvažování: silnice už neměla být jen lokální cestou mezi obcemi, nýbrž páteří průmyslového státu. Nedokončené náspy, mostní torza a archivní plány ve Zlínském kraji připomínají, že modernizace regionu se ve třicátých letech neomezovala na tovární haly a obytné domky.
Mladí lidé, kteří v meziválečné době odešli za prací do Zlína, často po válce zakládali rodiny právě v okolí a dojíždění nahradilo původní migraci. Tento model dál určoval podobu regionu po celé dvacáté století: rozvolněná průmyslová aglomerace, jejímž jádrem bylo jedno město a kolem něho rozsáhlé pracovní zázemí. Krajina jihovýchodní Moravy se v této době proměnila z mozaiky agrárních obcí v polysídelní strukturu vázanou na denní rytmus jedné továrny.
Kulturní odkaz se projevil také v tom, že Zlín začal sám sebe vyprávět a vyvážet. Filmové ateliéry v Kudlově po válce přerostly v jednu z nejvýznamnějších československých filmových institucí; od roku 1961 se zde každoročně koná Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, jehož kořeny sahají k baťovským reklamním a vzdělávacím filmům třicátých let. Nakladatelská a tisková činnost, design obuvi, plakátů a obalů, fotografická a výtvarná tradice navazující na Studijní ústav, to vše stojí na meziválečné vlně, která dala městu specifický vizuální jazyk.
Zlín se tím v rámci jihovýchodní Moravy stal prostorem, kde se průmyslová modernita přirozeně spojila s vizuální kulturou a jejich vliv přesáhl hranice regionu i státu. Když dnes člověk stojí na vyhlídce z šestnáctého patra budovy č. 21 a vidí pod sebou červené čtvrti, zelený prospekt, mřížku továrního areálu a vzdálené hřebeny Hostýnských vrchů, nedívá se jen na dochovanou architekturu. Dívá se na desetiletí, které z provinčního moravského města vytvořilo jednu z nejlépe popsaných modernistických krajin střední Evropy.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Baťův mrakodrap – komentované prohlídky a videa – přehled videí k budově č. 21 a pojízdné kanceláři Jana Antonína Bati.
- Zlín a baťovská architektura – dokumenty – dokumenty a reportáže o funkcionalistickém Zlíně.
- Památník Tomáše Bati – videa k rekonstrukci a významu památníku.
- Baťovy závody Zlín – historické záběry – přehled dokumentárních videí k historii závodů.
- Zlínský architektonický manuál – přednášky – přednášky a pořady k architektuře města.
- Le Corbusier a Zlín 1935 – záznamy a komentáře k návštěvě francouzského architekta a jeho urbanistickému plánu.
Zdroje a literatura
- ŠEVEČEK, Ondřej. Zrození Baťovy průmyslové metropole: továrna, město a každodenní život ve Zlíně v letech 1900–1938. České Budějovice: Veduta, 2009.
- NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1900–1950. Zlín: POZIMOS, rozšířené vydání 2008.
- POKLUDA, Zdeněk. Ze Zlína do světa: příběh Baťovy průmyslové a obchodní expanze. Zlín, 2004.
- LEHÁR, Bohumil. Dějiny Baťova koncernu 1894–1945. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960.
- HORŇÁKOVÁ, Ladislava (ed.). Fenomén Baťa: zlínská architektura 1910–1960. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 2009.
- KARFÍK, Vladimír. Architekt si spomína. Bratislava: Spolok architektov Slovenska, 1993.
- POKLUDA, Zdeněk. Sedmkrát o Tomáši Baťovi. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2016.
- Zlínský architektonický manuál: https://zam.zlin.eu – databáze architektů, objektů a urbanistických celků baťovského Zlína.
- Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně: 21. budova – Baťův mrakodrap.
- Památník Tomáše Bati: https://pamatnikbata.eu.
- Statutární město Zlín: Baťovy internáty 1930–1937.
- Národní památkový ústav, Památkový katalog: Baťův mrakodrap.