Baťovské satelity: jak se ze Zlína stal model pro tovární města světa

Jméno Baťa dnes zní jako značka obuvi, ale mezi světovými válkami to byl pojem urbanistický a sociální. Z malého moravského Zlína vznikla síť dceřiných továrních měst, kterým se říkalo malé Zlíny nebo Bata-villes. Tento článek vede čtenáře po jejich stopách v Československu i v zahraničí, vysvětluje, proč vůbec vznikaly, a ukazuje, čím se navzájem prolínaly.

Co byly malé Zlíny a proč o nich mluvit

Když v roce 1894 sourozenci Baťové ve Zlíně otevřeli ševcovskou dílnu, žádný urbanistický experiment ještě v plánu nebyl. Šlo o řemeslný podnik v malém moravském městě, které tehdy nemělo ani průmyslovou váhu, ani prostorové ambice pozdějšího Zlína. Tomáš Baťa však počátkem 20. století přivezl z amerického Lynnu zkušenost s pásovou výrobou a začal kombinovat strojní šití s hromadnou výrobou levných plátěnek zvaných baťovky. Z malé dílny vyrostl během dvou desetiletí největší středoevropský obuvnický koncern. Právě tato proměna byla předpokladem, z něhož se později zrodila myšlenka zakládat továrny mimo Zlín jako jeho zmenšené, přenositelné kopie.

Malý Zlín nebyla jen továrna v jiném městě. Byl to ucelený model práce, bydlení a každodenního života, který spojoval výrobní haly s typizovanými železobetonovými konstrukcemi 6,15 × 6,15 m, sídliště rodinných i hromadných domků pro dělníky a mistry, internát Baťovy školy práce, společenský dům, kino, obchodní dům, hřiště, nemocnici a často i farmu. Půdorys těchto sídel byl jednoduchý a dobře čitelný: práci, bydlení a služby od sebe odděloval pás zeleně, aby se tovární provoz, obytné čtvrti a veřejný život navzájem nerušily, ale zároveň zůstaly v docházkové vzdálenosti. Tento funkční zónový plán vycházel z meziválečných modernistických představ o ideálním průmyslovém městě a Baťa ho dokázal stavět rychleji a ve větších sériích než kdokoli jiný v Evropě.

Význam tématu proto přesahuje samotnou obuv. Baťovské satelity patřily k prvním skutečně globálně šířeným modelům továrních měst, která se opírala o jednotnou architekturu, jednotný systém řízení a jednotný sociální program. V různých zemích se musely přizpůsobit místním podmínkám, klimatu, právu i pracovní kultuře, ale jejich základ zůstával stejný: továrna, bydlení, škola, služby a volný čas měly tvořit jeden organizovaný celek. Jejich síť dnes architekty, historiky a urbanisty zajímá podobně jako kdysi Le Corbusiera nebo Wrighta. Pro region jihovýchodní Moravy je to zároveň příběh o tom, jak myšlenka, která vznikla na pomezí Valašska a Hané, dokázala změnit tvář měst od indického Bengálska po brazilské Mato Grosso.

Zrod myšlenky malých Zlínů

Myšlenka stavět továrny daleko od domova nepřišla z plánu na světovou expanzi, ale z velmi konkrétní obchodní tísně. Po roce 1929 zasáhla Evropu hospodářská krize a státy reagovaly tak, jak reagují dodnes – zvedly cla a kvóty na dovoz. Baťovy levné boty byly v zahraničí označovány za dumpingové a v řadě zemí pro ně zavírali trh. Tomáš Baťa stál před volbou: buď omezit výrobu ve Zlíně a propustit tisíce lidí, nebo vyrábět přímo v zemích, kam chtěl prodávat. Zvolil druhou cestu, a tím v podstatě vymyslel obchodní strategii, kterou dnes označujeme jako lokální výroba pro lokální trh.

Důvod nebyl jen taktický. Zlín měl konečné zdroje pracovní síly, půdy a vody. Už koncem 20. let bylo jasné, že pokud chce firma růst dál, musí vyjít z údolí Dřevnice ven. Vedení proto začalo systematicky hledat pozemky nejprve v Československu, později v Polsku, Německu a dalších zemích. Tato strategická prozíravost se ukázala jako klíčová: když se po roce 1931 trhy začaly uzavírat, Baťa už měl k dispozici pozemky a personál, aby výrobu přesunul. Konkurenti reagovali pomaleji a v krizi neuspěli.

Důležitým prvkem byla i devizová autonomie, kterou firma získala od Národní banky Československé v roce 1931 jako jeden z mála československých exportérů. Mohla volně používat zahraniční prostředky z prodeje obuvi v cizině na další investice v zahraničí, aniž by je převáděla zpět do Zlína. Bez tohoto privilegia by stavba satelitů takovým tempem nemohla pokračovat. Z účetního pohledu šlo o uzavřený oběh: peníze utržené v jedné zemi se reinvestovaly do nové továrny v zemi vedlejší, materiál i stroje putovaly přes vlastní dopravní řetězec a zisky zůstávaly uvnitř koncernu.

Filozofická vrstva myšlenky vycházela z Baťova přesvědčení, že podnik je veřejnou službou, nikoli zdrojem soukromého bohatství. Dobře je to vidět v textu známém jako Morální závěť Tomáše Bati – někdy zjednodušeně nazývaném Tomášův morální testament. Nešlo o klasickou právní závěť, která by rozdělovala majetek, ale o krátké programové poselství adresované pokračovatelům firmy. Baťa v něm připomínal, že závod „není jen váš“ a že nebyl vybudován proto, aby zajistil existenci pouze zakladatelům. Smysl podniku viděl šířeji: v rozvoji kraje, růstu blahobytu, vzdělání lidí a ve službě zaměstnancům i zákazníkům. Právě tato myšlenka – že továrna má vytvářet nejen zisk, ale také pracovní, sociální a kulturní prostředí – se stala morálním základem baťovských měst. Z toho přesvědčení vyrůstal i sociální program satelitů: školy, domy, nemocnice, kantýny, sportoviště a kulturní domy nebyly jen filantropií, ale součástí výrobní logiky. Spokojený, dobře placený a usazený zaměstnanec pracoval lépe a déle. Z dnešního pohledu to byl rozumný kompromis mezi paternalismem a moderní personální politikou; pro tehdejšího dělníka v Belgii nebo Indii to byla fundamentální změna životního standardu.

Jak satelity propojily lidi, peníze, stroje a know-how

Baťovské satelity nevznikaly jako doslovné kopie Zlína, ale jako přenositelné varianty jeho výrobního, urbanistického a sociálního modelu. Podobnost tedy nebyla náhoda: z mateřského centra a jeho podnikové sítě se do nových míst přenášely hlavně čtyři prvky – lidé, kapitál, stroje a know-how. Lidé byli prvnDo Belcampu, do Hellocourtu, do Batanagaru i do Batawy odjížděly skupiny pracovníků vysílaných ze zlínského centra a z širší československé baťovské sítě; obvykle šlo o desítky až stovky technických instruktorů, mistrů, projektantů a školených dělníků. Tito vyslaní pracovníci nejen rozjeli výrobu, ale často zůstali jako jádro místního managementu. V Batawě jich přijelo přibližně sto rodin, v Tilbury jádro tvořili Češi a Slováci, kteří doslova před zraky britských dělníků postavili obytné kolonie podle zlínského vzoru.

Kapitál se pohyboval v rámci holdingové struktury. Roku 1931 založil Tomáš Baťa ve švýcarském St. Moritz společnost Leader A.G., jejímž úkolem bylo financovat a řídit zahraniční sesterské podniky. Tato schránka držela podíly v dceřiných firmách a umožňovala přesouvat zisky tam, kde právě probíhala výstavba. Po roce 1932, kdy Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí na zlínském letišti, převzal koncern jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa a v této finanční architektuře pokračoval. Bez ní by satelity nikdy nemohly růst v rytmu, jaký si firma diktovala.

Stroje vyráběl Baťa převážně sám. Strojírenské závody ve Zlíně, později v Sezimově Ústí a v Baťovanech, dodávaly do satelitů obuvnické stroje, lisy, gumárenské linky i traktory. Do nových továren se posílaly v balících jako stavebnice, montovaly je vlastní mechanici a uváděli do chodu instruktoři ze Zlína. Tato vertikální integrace byla pro Baťu typická: sám si vyráběl stroje, kůži, gumu, lepidla, krabice, dopravní prostředky a nakonec i letadla. Když koncern v roce 1934 začal s leteckou výrobou, neslo to logiku rychlé komunikace mezi rozesetými továrnami; sám Tomáš Baťa byl jedním z prvních evropských průmyslníků, kteří létali pravidelně na služební cesty.

Know-how přenášela především Baťova škola práce, založená ve Zlíně v roce 1925, a její pobočky. Mladí lidé z celé Evropy a Asie se ve Zlíně učili šít boty po americku a žít po baťovsku, denní režim měl skoro vojenskou kázeň. Po skončení školy odjížděli do svých rodných zemí jako vyškolení mistři. V mezivalečném období prošli zlínskou školou učňové z Indie, Egypta, Anglie, Francie, Polska, Jugoslávie a desítek dalších zemí. To znamenalo, že obyčejný mistr v Batanagaru i v Belcampu znal stejné výrobní postupy, stejnou účetní disciplínu i stejný způsob, jak se dělník ráno hlásí na směně.

Provázanost mezi satelity nebyla jen organizační. Byly mezi nimi pravidelné dodavatelské toky: gumu z Borova posílali do Sezimova Ústí, kožené svršky z Otrokovic do Hellocourtu, stroje z Baťovan do Batatuby. Tato logistická síť, podporovaná také baťovskou námořní plavbou, vnitrozemskou vodní dopravou a leteckým provozem, fungovala jako jednotný organismus. Když v roce 1939 Němci obsadili Zlín, část satelitů zůstala pod kontrolou pražského vedení v čele s Dominikem Čiperou a Hugem Vavrečkou, část zase řídili pokračovatelé v exilu. Síť se rozpůlila, ale neztratila smysl: každá polovina dál fungovala podle stejných pravidel, jen pod jinou vlajkou.

Od zlínské dílny ke globální síti

Prostá chronologie ukazuje rytmus, jakým firma expandovala. V prvním desetiletí 20. století šlo o vnitřní mechanizaci Zlína a první obchodní filiálky v Liberci, Praze, Plzni a Vídni. První světová válka vynesla Baťu mezi velké dodavatele rakousko-uherské armády a do roku 1918 firma zaměstnávala přes čtyři tisíce lidí. Poválečnou krizi přežil Tomáš Baťa odvážným manévrem – snížil ceny obuvi o polovinu a zaměstnance přesvědčil, aby přijali dočasné krácení mezd výměnou za jistotu práce. Tato kombinace expanzivní cenové politiky a interní solidarity firmu připravila na obrovský růst 20. let.

Zlomovým rokem byl 1924. Baťa zavedl spoluúčast na zisku i ztrátě a začal stavět továrny s železobetonovým skeletem, který se stal pro jeho satelity celosvětovou poznávací značkou. Mezi roky 1924 a 1927 vzrostl počet zlínských továrních budov ze sedmi na třicet. V roce 1928 byla Československá republika, díky Baťovi a několika dalším výrobcům, největším světovým vývozcem obuvi. To je výchozí situace pro stavbu prvních satelitů: kapacita rostla rychleji, než zlínské údolí dokázalo unést, a obchodní bariéry v zahraničí současně nutily firmu vyrábět blíž ke spotřebitelům.

Na přelomu 20. a 30. let se zrodila první generace satelitů. V Otrokovicích už od roku 1929 probíhala výstavba Baťova. V německém Slezsku otevřela firma roku 1931 továrnu v Ottmuthu, ve stejném roce přibyl chorvatský Borovo. V roce 1932 se pak otevřely tři klíčové závody – Möhlin ve Švýcarsku, Chełmek v Polsku a Hellocourt ve francouzském Lotrinsku. Roky 1933 a 1934 přinesly tři další pilíře – Konnagar a Batanagar v Indii, East Tilbury v Anglii a Best v Nizozemsku. Mezitím firma odkoupila kožařský závod v Bošanech a začala se připravovat na slovenskou expanzi.

Druhá generace satelitů přišla v druhé polovině 30. let, kdy bylo jasné, že Evropa míří do další války. Vznikla města pod Tatrami ve Svitu, na Spiši v Liptovském Mikuláši, na Pováží v Baťovanech, v jižních Čechách v Sezimově Ústí a ve středních Čechách ve Zruči nad Sázavou. V Maďarsku se začalo plánovat Martfű, v Brazílii Batatuba, v Kanadě Batawa, v Marylandu Belcamp. Po roce 1939, kdy Německo obsadilo zbytek Československa, se síť rozpadla na dvě části – evropskou pod kontrolou pražského vedení a zámořskou v rukou Tomáše J. Bati v Kanadě a Jana A. Bati v Brazílii. Do roku 1945 přibylo už jen pár dalších míst, převážně v Latinské Americe.

Hrubá čísla tuto expanzi vystihují lépe než kterákoli formulace: v roce 1938 měl Baťa přítomnost ve více než třiceti zemích, řídil přes šedesát firem v různých oborech, vlastnil 5 300 obchodů a prodával zhruba 60 milionů párů bot ročně. V roce 1943 řídilo zlínské vedení v okupované Evropě 85 000 zaměstnanců. Síť satelitů byla do té doby největším globálním výrobním uskupením, jaké česká podnikatelská tradice kdy vytvořila.

Baťovské satelity v Československu

Doma v Československu vznikla nejhustší síť. Pomáhaly jí společné měny, jazyk i infrastruktura, ale především dostupná pracovní síla, levné pozemky a strategická poloha mezi zlínským jádrem a hlavními československými trhy. Klasické obuvnické satelity vznikaly nejprve na východní Moravě a v Pováží (Otrokovice, Napajedla, Bošany, Baťovany), později se Baťa pustil i na Vysočinu (Třebíč), pod Tatry (Svit) a v roce 1939 do bezpečnějšího vnitrozemí Protektorátu (Zruč nad Sázavou, Sezimovo Ústí). Vedle klasických obuvnických satelitů vznikaly i specializované provozy, které rozšiřovaly baťovský systém do chemie, gumárenství, plastikářství a strojírenství. Každé z níže popsaných míst bylo zmenšenou kopií Zlína, ale lišilo se profilem výroby a způsobem zasazení do krajiny.

Otrokovice – Baťov (od 1929/1930)

Otrokovice byly historicky první velkou mimozlínskou odnoží a zároveň největším domácím satelitem. Přesnější je ale nemluvit o „druhém Zlínu“ jako o další obuvnické továrně. Baťov u Otrokovic vznikal především jako pomocný závod pro přetížený Zlín – místo, kam bylo možné přesunout provozy náročné na vodu, prostor, dopravu a technické zázemí. Zlín byl sevřený údolím Dřevnice a trpěl nedostatkem volných stavebních ploch i užitkové vody; otrokovická niva nabízela železnici, blízkost Moravy, rovinu a možnost velkorysého plánování.

Rozhodnutí padlo na konci 20. let. Baťa odkoupil rozsáhlé, převážně močálovité pozemky mezi Moravou a Dřevnicí od napajedelského velkostatku hraběnky Baltazziové; údaje v pramenech se liší podle toho, zda počítají jen první nákup, nebo celý pozdější soubor pozemků, pohybují se však od zhruba 300 do více než 500 hektarů. Místní lidé území příznačně říkali Bahňák. Nebyla to idylická „zelená louka“, ale vodou prosáklá rovina, kterou bylo třeba nejprve vybojovat z řeky.

Právě v tom spočívá technická jedinečnost Baťova. Firma začala terén zvyšovat splavováním zeminy z kopce Tresný. Voda pod tlakem rozrušovala svah, směs zeminy a vody se vedla koryty přes Moravu a ukládala na budoucím staveništi. Tím se úroveň plochy místy zvýšila až o několik metrů. Podle místních materiálů bylo takto přemístěno přibližně 3,5 milionu kubíků zeminy. Vzniku Baťova tak předcházely rozsáhlé terénní úpravy a navážky, které z bahnité nivy teprve vytvořily únosné stavební pozemky.

První práce se rozběhly v roce 1930, jenže hned na začátku přišla katastrofa. V noci z 27. na 28. října 1930 se rozvodnily Morava a Dřevnice, staveniště se proměnilo v jezero, voda odnesla materiál, poškodila rozestavěné objekty i provizorní komunikace. Baťa tehdy podle dobových vzpomínek zvažoval, zda má cenu v tak rizikovém místě pokračovat. Nakonec zvítězila opačná logika: když už firma potřebovala vodu a dopravní prostor, musela se naučit s řekou počítat. Na jaře 1931 se začalo znovu – tentokrát na navážkách, s hrázemi a s mnohem promyšlenější ochranou proti záplavám. Pozdější myšlenka Baťova kanálu, budovaného v letech 1934–1938, do tohoto příběhu zapadá: voda měla přestat být hrozbou a stát se dopravní i energetickou výhodou.

Funkce továrny byla od počátku jiná než ve Zlíně. Nešlo primárně o velkovýrobu obuvi, nýbrž o zázemí pro celý koncern. Do Baťova se soustředily koželužny, papírny, punčochárny, chemické dílny, elektrárna, sklady, pomocné provozy a později další specializovaná výroba. V Otrokovicích tedy tehdy skutečně nepřevažovala klasická obuvnická výroba v úzkém smyslu – ta zůstávala hlavně ve Zlíně a dalších obuvnických satelitech. Gumárenská tradice regionu sice sahá do baťovské éry a první pneumatiky Baťa vyráběl už ve 30. letech, ale těžiště velké pneumatikářské výroby v Otrokovicích se vytvořilo až po válce, zvláště po otevření moderního závodu Rudý říjen v roce 1972. Proto je přesnější chápat Baťov jako technicko-chemické, kožedělné, papírenské, dopravní a servisní srdce koncernu, nikoli jako další ševcovskou dílnu.

Stejně důležitá byla dopravní role. Otrokovice měly Zlínu poskytnout to, co mu v údolí chybělo: napojení na železnici, silnice, vodní cestu a letecký provoz. Letiště je přitom potřeba odlišit od vlastní obytné části Baťova. Nebylo „uprostřed Baťova“ v dnešním smyslu, ale leželo jižněji, na otevřené ploše směrem k napajedelskému katastru. Starší letištní provoz se do Otrokovic přesouval už od konce 20. let; definitivní otrokovické letiště se začalo budovat na jaře 1931 a 1. července 1931 bylo schváleno ministerstvem veřejných prací. Právě odtud Tomáš Baťa 12. července 1932 odletěl na svou poslední cestu do švýcarského Möhlinu. Letoun Junkers F 13 se krátce po startu v mlze zřítil poblíž nových továrních budov na Bahňáku.

Urbanistický plán Baťova navrhl František Lydie Gahura jako zahradní průmyslové město rozčleněné do jasných funkčních zón: továrna, bydlení, společenské centrum, školy, sport a rekreace. Vladimír Karfík pak navrhoval klíčové veřejné stavby kolem centrálního parkového náměstí – obchodní dům, Společenský dům, školní areál nebo koupaliště. Vznikl tak mimořádně čitelný model baťovského města v rovině: tovární budovy v pravidelném rastru, obytné čtvrti s cihlovými domky, internáty a svobodárnami, k tomu parkové náměstí a veřejné budovy, které dávaly nové čtvrti městskou důstojnost.

Administrativně byl vývoj složitější. Baťov dlouho nebyl samostatným městem, ale novou částí Otrokovic; celé Otrokovice nesly jméno Baťov pouze v letech 1939–1946. Právě baťovská výstavba však změnila měřítko obce. Z původně zemědělských Otrokovic se během jedné dekády stalo moderní průmyslové sídlo a počet obyvatel mezi lety 1930 a 1945 vzrostl z přibližně dvou tisíc na více než sedm tisíc. Baťov tak nebyl jen „přístavkem“ Zlína. Právě zde se ukázalo, že baťovský model dokáže nejen stavět továrny, ale také doslova přetvářet krajinu, krotit vodu a zakládat nové městské prostředí tam, kde ještě nedávno stály bažiny.

Napajedla – Fatra (od 1935)

Napajedla patří k místům, která na první pohled nepůsobí jako plnohodnotné baťovské město na zelené louce, a právě proto bývají v přehledech malých Zlínů snadno přehlédnuta. Přesto do baťovské mapy jednoznačně patří. Baťa se tu k pozemkům nedostal postupným výkupem polí jako v některých jiných lokalitách, ale využil už existující průmyslové místo. Za hospodářské krize zastavil provoz napajedelský cukrovar a jeho areál se dostal na prodej. Firma Baťa jej koupila už v roce 1932; regionální materiály uvádějí cenu půl milionu korun. Rozhodující nebyla jen blízkost Zlína a rozvíjejících se Otrokovic, ale především dopravní poloha: areál stál u železniční trati a v dosahu napajedelského nádraží, takže bylo možné rychle přivážet suroviny, stroje i uhlí a odvážet hotové výrobky. Výhodou byla také Morava jako zdroj vody potřebné pro gumárenský provoz.

Vlastní Fatra vznikla až o tři roky později. Podnět nepřišel jen zevnitř firmy, ale také od státu. Ministerstvo národní obrany hledalo podnik, který by dokázal rychle a ve velkých sériích vyrábět ochranné prostředky pro armádu i civilní obyvatelstvo. V atmosféře rostoucího evropského napětí a vzpomínky na chemické zbraně z první světové války se požadavek na plynové masky stal naléhavým. Baťův koncern měl přesně to, co stát potřeboval: zkušenost se sériovou výrobou, vlastní technické zázemí, gumárenské know-how a schopnost postavit provoz ve velmi krátkém čase.

Výstavba závodu začala 28. března 1935 a postupovala v typickém baťovském tempu. Už v polovině května byla hlavní stavba hotová a ve druhé polovině roku se rozbíhala výroba. První program tvořily plynové masky, ochranné oděvy, technická pryž a také pryžové hračky. Architektonicky Fatra navázala na zlínský standard: železobetonový skelet, cihlové výplně, jednoduchý pravidelný provozní půdorys a nedaleko továrny skupina typických červených domků pro zaměstnance. V porovnání s Otrokovicemi šlo o menší soubor, ale princip byl stejný: výroba neměla stát izolovaně, nýbrž vázat na sebe bydlení, dopravu a každodenní služby.

Maximální baťovský rozsah Fatry je třeba chápat spíše jako specializovaný průmyslový uzel než jako samostatné město. Areál tvořila výrobní hala, gumárenské provozy, sklady, technické zázemí, napojení na železnici a zaměstnanecká kolonie. Nešlo o sídlo s náměstím, školou a společenským domem ve velikosti Baťovan, ale o provoz, který měl přesně zapadnout do většího zlínského systému: Zlín, Otrokovice a Napajedla vytvářely v těsném sousedství jeden průmyslový trojúhelník. Fatra zajišťovala obor, který se stával pro koncern stále důležitější – gumu, ochranné pomůcky a později plastické hmoty.

Válečná a poválečná léta potvrdila, že napajedelský závod nebyl okrajovou epizodou. Po znárodnění zůstal ve výrobě a postupně se stal významným centrem plastikářství. Gumárenské zkušenosti se přesouvaly nebo sdílely s dalšími podniky, zatímco Fatra rozvíjela zpracování PVC a dalších plastických hmot. Z baťovského hlediska je důležité, že podnik přežil změnu režimu právě díky odborné specializaci: nešlo o provoz závislý na módě obuvi, ale o technický obor s širším průmyslovým uplatněním.

V poválečné paměti se Napajedla proslavila hlavně plastovými a nafukovacími hračkami, kterým dala osobitý výraz zlínská designérka Libuše Niklová – buvol, slon, žirafa nebo kůň z Fatry se staly ikonami českého designu. Pro příběh malých Zlínů je však důležitý už samotný začátek závodu: Fatra ukazuje, že baťovský model nebyl jen kopií obuvnické továrny, ale také způsobem, jak rychle převzít starší průmyslový areál, přestavět jej podle zlínských zásad a rozjet v něm nový specializovaný obor.

Třebíč – Borovina (od 1931–1935)

Ve stejné dekádě začaly Baťovy stopy mířit i do Třebíče. Nešlo však o stavbu zcela nového závodu na prázdném místě. Baťa navázal na starší koželužsko-obuvnický areál rodiny Budischowských v Borovině, který se po první světové válce dostal do finančních potíží a přešel pod bankovní správu. Právě to vysvětluje, proč Borovina vypadá jinak než Baťovany nebo Zruč: základ tu nevytvořil prázdný regulační plán, ale starší průmyslový organismus, který Baťa převzal, vyčistil, reorganizoval a doplnil o vlastní obytný a sociální program.

V březnu 1931 koupila firma Baťa od Moravské banky dva zadlužené třebíčské podniky – obuvnickou společnost Busi a závody Karel Budischowsky a synové v Borovině. Dne 28. března téhož roku je převzali Baťovi úředníci. Součástí převodu nebyly jen tovární budovy, ale i parcely, pole, louky a lesy v katastru Třebíče, Řípova, Starče a Krahulova. Z hlediska firmy šlo o výhodnou kombinaci: hotový průmyslový areál, tradice práce s kůží, pracovní síla z Vysočiny a poloha mezi Brnem a Jihlavou.

První měsíce po převzetí byly spíše obdobím stabilizace než velkolepé výstavby. Výroba se krátce zastavila a začátkem dubna 1931 se znovu rozběhla pod novým řízením. V pramenech se závod od srpna 1933 objevuje jako Baťa, a. s., pobočný závod v Třebíči-Borovině. Starší koželužská a obuvnická výroba se postupně přizpůsobovala baťovské organizaci práce, normám a účetní kontrole. Zásadní změna přišla od 1. ledna 1935, kdy zde Baťa zavedl punčochářský program. Borovina se tak z části proměnila z koželužsko-obuvnického areálu v textilně-punčochářský článek koncernu.

Maximální rozsah v baťovské éře nedosáhl měřítka Otrokovic ani Baťovan, ale pro Třebíč byl převratný. Areál spojoval starší tovární budovy s novější baťovskou výstavbou, sklady, energetickým zázemím, nádražním napojením a zaměstnaneckou kolonií. Vznikaly nízké cihlové domky, internát pro učně, společenský dům, kino, mateřská škola a hřiště. Důležitá byla i každodenní dostupnost služeb: zaměstnanec neměl jen docházet do továrny, ale měl žít v prostředí, které firma organizovala podobně jako ve Zlíně.

Urbanisticky šlo o hybrid. Na jedné straně tu stála baťovská snaha o pravidelnost, hygienické bydlení a jasné oddělení práce a domova; na druhé straně ji omezoval starší borovinský areál, reliéf okraje města a historická stopa Budischowských. Právě díky tomu je Borovina poučná: ukazuje, že baťovský model nebyl jen univerzální šablona pro zelenou louku, ale také nástroj průmyslové modernizace starších podniků. Zlínští mistři a instruktoři sem přenesli výrobní disciplínu, zatímco místní pracovníci dodali kontinuitu řemesla a znalost starší koželužské tradice.

Za války zůstávala Borovina součástí širšího koncernového systému, ale její význam byl jiný než u obuvnických závodů určených k masové produkci. Důležitější byla specializace, pracovní síla a možnost udržet provoz mimo přetížený Zlín. V sociální rovině se mezitím upevňovala nová čtvrť: baťovské domky, internátní život a společenské zázemí změnily okraj Třebíče na svébytnou dělnickou enklávu s jiným rytmem, než mělo historické město.

Po válce zde výroba pokračovala pod státními značkami a část poválečné identity Boroviny se spojila s podnikem BOPO. Některé haly sloužily obuvi, jiné punčochářství nebo dalším provozům; po roce 1989 přišel útlum hromadné výroby a areál se stal jedním z nejvýraznějších průmyslových brownfieldů Vysočiny. V posledních dvou desetiletích se část Boroviny proměnila: některé tovární budovy slouží jako bydlení, jiné jako vzdělávací, kulturní nebo technické centrum. Třebíčská Borovina tak dnes ukazuje hlavně praktickou stránku baťovské architektury – pravidelný skelet, velká okna a jednoduché půdorysy umožnily starým budovám nový život, aniž by úplně ztratily industriální charakter.

Zruč nad Sázavou (od 1939)

Zruč nad Sázavou byla typický satelit druhé generace. Rozhodnutí padlo na konci 30. let, kdy firma hledala bezpečnější výrobní místo uvnitř okleštěných českých zemí. Zruč ležela mimo bezprostředně ohrožené pohraničí, měla železniční spojení, vodu ze Sázavy a dost prostoru mezi řekou a tratí. Dne 7. března 1939 souhlasila obecní rada s prodejem pozemků velkostatkáře Jana Schebka koncernu Baťa. Vedením stavby byl pověřen Bohuslav Slováček a staveniště nejspíše navštívil také Jan Antonín Baťa.

Výroba začala ještě dřív, než stála první tovární budova. Dne 29. května 1939 byly ve špýcharu zručského velkostatku spuštěny první zlínské stroje a s prvními 150 zaměstnanci se rozběhla výroba tzv. bagánů, těžké pracovní obuvi. Teprve poté se práce přesouvala do nového areálu. První pětipodlažní tovární budova se začala stavět v květnu 1939, v září měla hotovou železobetonovou konstrukci, v prosinci byla dokončena a od ledna 1940 se v ní vyrábělo. Základy druhé výrobní budovy vznikly už na podzim 1939, dokončena byla v dubnu 1941. Původní regulační plán počítal s mnohem větším závodem – prameny uvádějí osm až devět továrních budov – válka však dovolila dokončit jen dvě hlavní výrobní budovy.

Rozměr Zruče proto nelze měřit jen počtem hal. Závod rostl rychle hlavně počtem lidí a dílen. V letech 1939–1942 stoupl počet pracovníků z 432 na 1 365. Koncem roku 1942 už obytná čtvrť čítala 149 domů s 325 byty, roku 1940 začala vyučovat Baťova škola práce a v roce 1941 byl otevřen Společenský dům. Po náletu na zlínské Baťovy závody 20. listopadu 1944 byly do Zruče převedeny dvě obuvnické dílny se zhruba 300 zaměstnanci. Zručská výroba tehdy získala na významu: v roce 1944 představovala asi 8,5 % celostátní výroby obuvi a v roce 1945 dokonce 12,2 %.

Sortiment se během války měnil. Zpočátku šlo hlavně o pracovní obuv s dřevěnou podešví a převážně textilním svrškem; postupně přibývala také pánská, dámská a dětská textilní obuv. Po osvobození závod trpěl nedostatkem lidí, surovin i materiálu, přesto v něm pracovalo pět dílen s 1 009 zaměstnanci a do konce roku 1945 jejich počet vzrostl na 1 421. V roce 1946 už se týdenní produkce pohybovala kolem 38–40 tisíc párů obuvi a roku 1949 vyrobili zručští zaměstnanci 3,3 milionu párů, tedy asi 6,5 % československé obuvnické produkce. Poválečný Sázavan pak postupně spojil jméno Zruče zejména s dětskou obuví.

Po válce zůstala Zruč významným obuvnickým místem, i když už v jiném vlastnickém a politickém režimu. Výroba přešla do státního systému a později se spojila se značkou Sázavan. Právě dětská obuv dala Zruči poválečnou pověst, která dlouho překrývala samotný baťovský začátek. Po roce 1989 hromadná výroba zeslábla, ale část tradice se udržela v menších specializovaných firmách a v místní paměti.

Ve srovnání se Zlínem zůstala Zruč menší a nikdy neměla tak široké průmyslové zázemí. Nebyla strojírenským ani chemickým centrem, ale především obuvnickým závodem s rychle postaveným obytným a sociálním zázemím. Právě proto je dnes cenná: na poměrně malém prostoru se zachoval čitelný celek továrních budov, domků, internátní a společenské infrastruktury, který ukazuje, jak se baťovský model uplatňoval v podmínkách válečného vnitrozemí.

Sezimovo Ústí (od 1939)

Sezimovo Ústí nemělo být továrnou pro boty, ale pro stroje. V roce 1938, po první vlně nacistického tlaku, hledal koncern místo pro strojírenský závod, který se původně spojoval se slovenskou expanzí. Politické okolnosti po Mnichovu a po vzniku Protektorátu ale posunuly těžiště do českého vnitrozemí. Volba padla na Táborsko: Sezimovo Ústí leželo u železnice, blízko silničních tahů, mělo dostupnou pracovní sílu a v okolí také stavební suroviny – písek z Lužnice, štěrkopísek od Soukeníku, kámen z vlastního lomu u Kozského potoka a cihelnu, kterou bylo možné rozšířit.

Baťa zde roku 1939 získal rozsáhlé pozemky v prostoru Velkého dvora a Čápova dvora a už počátkem června začala výstavba továrního i obytného areálu. Projekt nebyl malý: strojírenský závod s přilehlou dělnickou kolonií měl podle plánů obsloužit až deset tisíc obyvatel. Na stavbě podle dobových regionálních zpráv pracovaly desítky techniků a stovky dělníků. Koncem listopadu 1939 byla zahájena výroba ve strojírnách MAS – tedy v Moravských akciových strojírnách, pobočném závodu Sezimovo Ústí – a zároveň se do nově vznikajícího Sezimova Ústí II stěhovali první obyvatelé.

Výrobní profil byl od začátku odlišný od Zruče nebo Baťovan. Zatímco tam se vyráběla obuv, zde měly vznikat stroje pro celý koncern: zařízení pro obuvnické, gumárenské, textilní, koželužské a další provozy. Do roku 1941 vyrostlo šest výrobních budov určených pro strojírenskou výrobu. Počet zaměstnanců stoupl z 560 v roce 1940 na 1 687 v roce 1943. Válečné hospodářství přitom měnilo nejen tempo výstavby, ale i pracovní podmínky. V roce 1941 byli do závodu nasazeni také židovští pracovníci; prameny uvádějí zhruba 65–70 osob. Tato okolnost patří k temnějším stránkám válečného fungování některých baťovských provozů a je dobré ji nezamlčovat.

Současně rostlo i město. V letech 1939–1942 bylo pro zaměstnance postaveno 179 domů s 381 byty. Už roku 1939 začala působit Baťova škola práce, v roce 1940 sloužil obyvatelům Společenský dům a postupně přibývala škola, školka, obchody a další vybavení. Urbanisticky šlo o typické baťovské rozdělení prostoru: tovární část a obytnou a obslužnou část od sebe oddělovala komunikace, zatímco nové náměstí, domky a veřejné budovy vytvářely přehledný geometrický celek. Počet obyvatel Sezimova Ústí se mezi lety 1939 a 1945 zvýšil zhruba z 1 420 na 3 153.

Po válce se ze strojírenského závodu vyvinul podnik Kovosvit. Právě strojírenský profil mu umožnil pokračovat i po znárodnění: obráběcí stroje, soustruhy, vrtačky a později modernější obráběcí centra měly v poválečném průmyslu jasné uplatnění. Nové Sezimovo Ústí II dál rostlo jako průmyslové město, v němž se baťovský půdorys spojil se socialistickou bytovou a školskou výstavbou. Baťovská etapa tak nezůstala uzavřenou epizodou, ale dala základ profesní identitě místa na celé druhé polovině 20. století.

Ve srovnání se Zlínem tedy Sezimovo Ústí nebylo univerzálním koncernovým městem ani obuvnickým satelitem, ale specializovanou strojírenskou větví baťovského systému. Jeho význam spočívá v tom, že ukazuje druhou tvář Baťovy expanze: bez vlastních strojů by nebylo možné udržovat rychlou, standardizovanou výrobu obuvi ani v mateřském Zlíně, ani v dalších satelitech.

Bošany (od 1930/1931)

Bošany byly první skutečnou výrobní základnou, kterou Baťa na Slovensku získal. Jejich význam nespočívá v tom, že by zde vzniklo nové město velikosti Baťovan, ale v tom, že právě tady firma vstoupila do slovenského kožedělného prostoru. Obec měla starší průmyslovou tradici: koželužna navazovala na podnik založený v 19. století Adolfem Schmitthem a později rozšířený v areálu u řeky Nitry. Po hospodářských otřesech 20. let podnik slábl a potřeboval kapitál, techniku i nové řízení.

Baťa koupil bošanskou koželužnu na začátku 30. let v době, kdy zároveň přebíral další podniky ohrožené krizí. Pro koncern měly Bošany dvojí smysl. Jednak šlo o zdroj kůží pro obuvnickou výrobu, jednak o vstupní bod na Slovensko, kde firma od roku 1918 budovala prodejní síť, ale dlouho neměla srovnatelně silné výrobní zázemí. Převzetí starší koželužny bylo levnější a rychlejší než stavba nového závodu; zároveň umožnilo zachovat místní pracovní zkušenost.

Po převzetí následovala modernizace. Baťa najímal nové pracovníky, přiváděl odborníky ze Zlína, zaváděl elektrické osvětlení, nové stroje, přísnější organizaci práce a postupně rozšiřoval výrobu. Vedle koželužské produkce se rozvíjela i obuvnická výroba, protože koncern chtěl na Slovensku propojit surovinu, zpracování kůže a hotovou obuv. Bošany tak nebyly jen dodavatelskou dílnou; staly se školou slovenské baťovské práce, z níž vycházeli zaměstnanci pro další provozy.

Maximální rozsah v baťovské éře byl na poměry obce výrazný. K továrně přibyly nové výrobní objekty a zaměstnanecké kolonie, známé jako Červená a Bílá kolonie. Červená kolonie nesla jméno podle neomítané cihly, Bílá podle omítky; obě ukazují, jak Baťa přenášel do menších míst svůj důraz na standardizované a hygieničtější bydlení. Vedle rodinných domků vznikly také svobodárny pro svobodné zaměstnance. Bošany tím změnily charakter: z venkovské obce s koželužnou se stalo malé průmyslové sídlo.

Důležité bylo i sociální a vzdělávací zázemí. Do roku 1939 zde vznikaly prvky, které se opakovaly i jinde: Baťova škola práce, společenský dům, obchodní dům a sportovní zázemí. Počet zaměstnanců podle přehledových materiálů vzrostl mezi lety 1931 a 1942 zhruba z 1 384 na 2 429, což pro obec znamenalo zásadní demografickou i sociální proměnu. Bošany se tak staly jedním z nejdůležitějších předstupňů Baťovan: poskytly pracovníky, zkušenost i argument, že slovenský průmyslový projekt může fungovat.

Za války se profil výroby měnil. Od roku 1940 se v Bošanech výrazněji prosazovala gumárenská výroba, zejména gumová obuv, zatímco část obuvnických ambicí se přesouvala do Baťovan. Po roce 1945 byl podnik znárodněn a koželužsko-obuvnická tradice pokračovala v nových státních poměrech. Později se výroba rozšiřovala a modernizovala, ale po konci 20. století přišel útlum. Dnešní Bošany uchovávají hlavně stavební a urbanistické stopy: tovární objekty, kolonie a paměť místa, kde Baťa na Slovensku nezačal městem, ale modernizací staré koželužny.

Nové Zámky (od 1931/1935)

Nové Zámky představují jiný typ slovenského baťovského satelitu než Bošany nebo Baťovany. Nešlo o budování samostatného průmyslového města v otevřené krajině, ale o převzetí a přestavbu existujícího areálu ve významném dopravním uzlu jižního Slovenska. Baťa zde na podzim roku 1931 získal továrnu na zpracování koží, která byla po hospodářské krizi v úpadku. Místo mělo výhodu železniční polohy, dostupné pracovní síly a blízkosti maďarského prostoru, kam se později část výroby přesouvala.

Založení novozámecké pobočky zapadalo do stejné logiky jako Bošany: firma potřebovala posílit slovenské a jižní výrobní zázemí, stabilizovat dodávky materiálu a využít podniky, které by bez kapitálového vstupu nejspíš zanikly. V první fázi šlo hlavně o kožedělnou tradici, později se profil rozšířil k obuvnickým a gumárenským výrobám. V roce 1935 se v přehledech objevuje nová tovární činnost, která z Nových Zámků udělala jeden ze specializovaných článků slovenské baťovské sítě.

Baťovský rozsah zde neměl podobu úplného města, ale spíše průmyslového areálu s provozními a sociálními doplňky. Továrna zajišťovala práci pro místní obyvatele, vytvářela odborný personál a napojovala Nové Zámky na koncernové toky materiálu, strojů a polotovarů. V dobové paměti se uvádí, že v nejsilnější fázi se zde v obuvnických dílnách vyráběly až tisíce párů obuvi denně. Vedle výroby existovala firemní prodejní a servisní síť, která v městském prostředí působila viditelněji než samotná tovární kolonie.

Rok 1938 byl pro Nové Zámky zlomový. Po vídeňské arbitráži připadlo město Maďarsku a podnik se ocitl v jiném státním prostoru. Továrna byla přejmenována na Cikta, a. s. a část výroby se postupně přesunula do maďarského Martfű, kde vznikal nový baťovský závod. Nové Zámky tak ukazují, jak citlivá byla síť satelitů na hranice: jediná politická změna mohla během krátké doby změnit výrobní trasu, majetkové vztahy i personální řízení.

Za války byla novozámecká továrna nadále spojena s baťovskou tradicí, ale její původní rozvoj se zastavil. Město patřilo k nejvíce poškozeným místům na Slovensku a bombardování na konci války zasáhlo i průmyslové zázemí. Z baťovské etapy proto nezůstal tak čitelný urbanistický celek jako v Partizánském nebo Svitu. Její význam je spíše systémový: byla to přestupní stanice mezi slovenskou, maďarskou a širší koncernovou sítí.

Po válce byla výroba obnovena a podnik rekonstruován, už však v nových politických a hospodářských poměrech. Navazovala výroba usní a později také obuvi, přičemž důležitá byla spolupráce s hlavními slovenskými centry, zejména Partizánským. Nové Zámky tak nejsou příkladem dochovaného baťovského města, ale příkladem městské průmyslové pobočky, která v baťovské éře hrála roli materiálového a výrobního uzlu a jejíž osud výrazně určila hranice roku 1938.

Liptovský Mikuláš (od 1937/1938)

Liptovský Mikuláš patřil k menším, ale strategicky zajímavým článkům slovenské baťovské expanze. Koncern sem nevstupoval s ambicí postavit druhé Baťovany, nýbrž s cílem doplnit síť o severoslovenský výrobní bod. Město mělo starší koželužskou tradici a leželo v regionu, kde bylo možné získat pracovní sílu z Liptova a okolních horských oblastí. Pro Baťu šlo o další způsob, jak rozložit výrobu mimo Zlín a současně přitáhnout do moderního průmyslu oblasti, které dosud stály spíše na řemesle, zemědělství a menších provozech.

První krok představovala koželužna uváděná v roce 1937. O rok později následovala gumárenská výroba pod společností Darina, úč. spol. a roku 1939 se přidala punčochárna. Tento sled je důležitý: Liptovský Mikuláš nebyl jen obuvnickou filiálkou, ale víceoborovým specializovaným uzlem. Koželužna, gumárna a punčochárna odpovídaly tomu, jak se Baťa ve 30. letech měnil z výrobce bot na široký průmyslový koncern, který si chtěl zajišťovat materiály, doplňky i vedlejší výroby.

Rozsah baťovské éry byl menší než ve Svitu nebo Baťovanech. Nevzniklo zde samostatné zahradní město s velkým náměstím, obchodním domem a rozsáhlými koloniemi. Šlo spíše o tovární a dílenské provozy zasazené do existujícího města, doplněné o základní pracovní zázemí. Zaměstnanci docházeli z města a okolí, část odborného personálu přicházela z jiných baťovských závodů. Význam místa proto nespočívá v urbanistické dokonalosti, ale v doplnění výrobní mapy severního Slovenska.

Také zde se uplatnila baťovská organizace práce. Nové provozy přinášely časovou disciplínu, normování, specializaci a propojení s koncernovou logistikou. V praxi to znamenalo, že Liptovský Mikuláš mohl vyrábět polotovary nebo doplňkové výrobky pro další závody, zatímco know-how, stroje a část personálu přicházely ze Zlína a slovenských center. Takto fungující pobočky byly méně viditelné než velká tovární města, ale pro síť byly nezbytné.

Druhá světová válka a vznik Slovenského státu změnily hospodářské prostředí, ale výroba v Liptově zůstala součástí slovenské baťovské struktury. V podmínkách války se zvyšoval důraz na soběstačnost, náhradní materiály a gumárenské či textilní provozy. Liptovský Mikuláš proto dobře ukazuje pozdní fázi baťovské expanze: menší pobočky už nevznikaly jako velké urbanistické manifesty, ale jako praktické výrobní články v síti, která se musela přizpůsobovat hranicím, válce a nedostatku surovin.

Po roce 1945 byly baťovské podniky znárodněny a místní provozy se začlenily do státního průmyslu. Některé výrobní směry pokračovaly, jiné se měnily podle poválečných plánů a potřeb. Z hlediska baťovských satelitů je Liptovský Mikuláš důležitý právě svou nenápadností: připomíná, že síť netvořila jen slavná města s pravidelným půdorysem, ale také menší provozy, které zajišťovaly materiály, práci a regionální ukotvení celého systému.

Svit (od 1934)

Pod tatranskými štíty, na rovině mezi Popradem, Batizovcemi a někdejší obcí Veľká, vyrostl jeden z nejosobitějších slovenských satelitů. Svit nebyl založen jako obuvnická továrna, ale jako chemicko-textilní závod na výrobu umělého hedvábí a viskózových vláken. Právě to z něj dělá zvláštní případ: ukazuje, že Baťa už ve 30. letech nehledal jen nová místa pro šití bot, ale také zdroje materiálů, z nichž mohl být celý koncern méně závislý na dodavatelích.

O výběru místa se rozhodovalo na začátku roku 1934. Důležité byly tři okolnosti: blízkost železnice a silnice pod Tatrami, dostatek levnější pracovní síly v tehdy málo industrializovaném slovenském regionu a možnost získat větší souvislý pozemek. Dne 9. března 1934 obecní zastupitelstvo obce Veľká souhlasilo s prodejem požadovaných pozemků firmě Baťa. Další jednání už uvádějí prodej 101 katastrálních jiter a 58 čtverečních sáhů (přibližně 58 ha) pastvin za 250 000 Kčs. Obec si přitom vyhradila, aby hlavní kancelář závodu zůstala na jejím území a aby továrna přednostně zaměstnávala místní obyvatele. V červnu 1934 byly pozemky u řeky Poprad skutečně získány a v září téhož roku se rozběhla zkušební výroba.

Pozdější velikost Svitu může snadno zastřít, jak skromně celý podnik začínal. Nejprve vznikla pokusná stanice pro výrobu umělého hedvábí; právě zde se ověřovalo, zda lze pod Tatrami rozjet průmyslovou výrobu viskózového vlákna ve větším měřítku. Průmyslová velkovýroba viskózového hedvábí začala v únoru 1936 a ve stejném roce vznikla společnost Svit, účastinárska spoločnosť, Batizovce. Název Svit je přitom složitější, než se často uvádí. Jedna tradice ho spojuje s ovčím rounem či vláknem, které mělo umělé hedvábí nahrazovat; druhá jej vykládá jako zkratku Slovenská viskózová továreň. Chemosvit dnes za pravděpodobnější považuje první výklad, protože viskózová továrna v Senici existovala už dříve. Jako název osady se Svit začal používat roku 1937, samostatnou obcí se stal až roku 1946.

Růst byl rychlý. V roce 1935 se začal budovat rozsáhlejší tovární areál se skupinou velkých pětietážových budov. Počet zaměstnanců vzrostl z 530 v roce 1936 na 600 v roce 1938 a na 2 500 v roce 1942. Vedle viskózových vláken se ve Svitu postupně rozvíjely chemické provozy, strojírna, punčochárna, výroba prádla, zpracování dřeva, cihelna a také zemědělské zázemí. Součástí širšího dopravního zázemí byla i provizorní letištní plocha u Popradu, doložená od roku 1937; nešlo ještě o dnešní letiště v moderní podobě, ale o jeho předchůdce v lokalitě, z níž se později vyvinulo letiště Poprad-Tatry. Za války se tato plocha zapojila do leteckého spojení Bratislava – Tatry – Prešov.

Současně s továrnou rostlo sídliště. Prameny pro období 1935–1945 uvádějí 267 bytů pro zaměstnance; přesnější je ale chápat je jako bytové jednotky, protože část bydlení tvořily typické baťovské cihlové domky, nikoli jen klasické bytové domy. Nešlo jen o střechu nad hlavou: baťovský model předpokládal, že zaměstnanec nebude ztrácet čas dlouhým docházením, bude mít dostupnou stravu, školu, služby i prostor pro sport a společenský život. Ve Svitu proto vznikaly cihlové zaměstnanecké domky, internátní ubytování, obchodní dům, škola, závodní ambulance, pošta, sportoviště a později společenský dům. Stravování v kantýnách a zásobování základními potravinami byly součástí stejné logiky jako ve Zlíně: pracovní výkon měl stát na disciplinovaném, ale stabilním každodenním zázemí.

Ve srovnání se Zlínem nebo Baťovany měl Svit méně obuvnický a více materiálový charakter. Nebyl hlavním slovenským centrem výroby bot, ale zajišťoval vlákna, textilie, chemii a později další doplňkové obory, bez nichž by se baťovská síť neobešla. Po znárodnění se původní podnik několikrát přejmenoval; v roce 1951 byl rozdělen na Chemosvit, Tatrasvit a výzkumný ústav syntetických vláken. Právě z této proměny vyrostla poválečná identita Svitu jako chemicko-textilního města pod Tatrami.

Baťovany (Partizánske, od 1938)

Baťovany patří k nejucelenějším příkladům baťovského ideálního průmyslového města mimo Zlín. Jejich vznik souvisel s dřívější slovenskou základnou firmy v Bošanech, kde Baťa od počátku 30. let rozvíjel koželužskou a později i obuvnickou výrobu. Pro další rozšíření však v okolí Bošan narážel na odpor místních podnikatelů i na potíže se získáním dostatečně velkých pozemků. Rozhodující se proto stala nabídka židovského velkostatkáře Eugena Salzbergera, který firmě poskytl své upadající majetky v Šimonovanech, asi patnáct kilometrů od Bošan. Na těchto pozemcích začala 8. srpna 1938 výstavba nového satelitu.

Původně se zde počítalo hlavně s výrobou obuvnických strojů a jízdních kol. Po Mnichovu, vzniku Slovenského státu a vytvoření hranice mezi českou a slovenskou částí bývalého Československa se však projekt přeorientoval na obuv: slovenský trh potřeboval vlastní výrobní kapacitu a bošanský závod ji sám nemohl zajistit. Podle Zlínského architektonického manuálu sehrála klíčovou roli návštěva Jana Antonína Bati v Bošanech 18. května 1939; právě tehdy se rozhodlo o přesunu obuvnické výroby do vznikajících Baťovan a ustálilo se i jméno nového satelitu.

Výroba kožené obuvi začala v červenci 1939. Už do konce roku vzniklo v Baťovanech přibližně 940 tisíc párů bot a počet zaměstnanců během téhož roku vzrostl ze 755 na 1 392. Do roku 1943 stoupla roční výroba na 3,348 milionu párů obuvi a v letech 1939–1946 se počet pracovníků zvýšil na 3 201. Z polí a majetků u Šimonovan tak během několika let vyrostlo hlavní slovenské obuvnické centrum koncernu.

Urbanistický plán z roku 1938 připravil Jiří Voženílek. Baťovany navrhl jako město pro 5 000 až 15 000 obyvatel, s oddělenými zónami výroby, bydlení, služeb a zeleně. Průmyslová část ležela na severním okraji u hlavní silnice a železnice, zatímco široká městská osa vedla k Náměstí práce. Kolem něj se soustředily nejdůležitější veřejné stavby: Společenský dům, kino, Baťova škola práce, základní a střední školy, obchody a služby. Na jihovýchodní straně navazoval park a později římskokatolický kostel Božského Srdce Ježíšova podle návrhu Vladimíra Karfíka.

Stavělo se podle baťovských standardů: železobetonový skelet, cihlové výplně, konstrukční modul 6,15 × 6,15 metru, jednoduché objemy a rychlá opakovatelnost. První tříetážová výrobní hala vznikla v roce 1939 a souběžně s ní rostla obytná zóna. Do roku 1945 zde stálo asi 310 bytů; obyvatelům od roku 1940 sloužil Obchodní dům a Společenský dům, fungovala obecná škola, malá nemocnice a hřiště pro sportovní klub. Počet obyvatel vzrostl mezi lety 1938 a 1946 z 593 na 4 100, přičemž samotná osada měla roku 1943 2 067 obyvatel.

Původní plán se navíc průběžně upravoval. Voženílek jej přepracovával ještě v letech 1942 a 1946 a zvláště jižní část města se postupně odklonila od převahy rodinných dvojdomků k delším obytným domům, šestidomkům, osmidomkům a bytovým domům. Baťovský princip tedy zůstal zachován, ale urbanismus se přizpůsoboval rychlému růstu, válečným podmínkám i slovenskému stavebnímu prostředí.

Po válce dostalo město novou politickou identitu. Název spojený s Baťou byl po nástupu komunistického režimu nežádoucí a 13. března 1949 byly Baťovany slavnostně přejmenovány na Partizánske. Továrna se později stala známou jako Závody 29. augusta (ZDA) a v období socialismu patřila k největším obuvnickým podnikům na Slovensku. V půdorysu města je však dodnes dobře čitelný původní baťovský záměr: továrna, náměstí, veřejné budovy, obytné čtvrti a zeleň tvoří celek, který na Slovensku nemá srovnatelnou obdobu.

Baťovské satelity ve světě

Když se zlínský model dostal za hranice Československa, narazil na úplně jiné kulturní, právní a klimatické podmínky. To, co v moravských pahorkatinách fungovalo téměř automaticky, vyžadovalo v tropické Indii nebo na britských mokřadech důkladné přizpůsobení. Přesto si síť dokázala udržet identitu – kdo prošel Zlínem, ten poznal malý Zlín na první pohled, ať stál v Pendžábu nebo v Marylandu.

Ottmuth (Otmęt), Německo (od 1931)

Ottmuth v tehdejším pruském Slezsku, dnes Otmęt jako součást polských Krapkowic, byl prvním zahraničním satelitem v celé síti. Jeho vznik souvisel s německým trhem, který byl pro Baťu příliš velký na to, aby jej obsluhoval jen vývozem ze Zlína. Německá cla, tlak domácích výrobců a politická citlivost levné československé obuvi vedly k řešení, které se pak opakovalo v dalších zemích: vyrábět přímo na místě a vystupovat jako místní zaměstnavatel.

Tomáš Baťa zakoupil 20. listopadu 1930 šestisethektarový statek v Ottmuthu. Místo mělo prostor pro továrnu i kolonii, leželo v průmyslově dostupném Slezsku a umožňovalo spojit německý trh se zlínským know-how. Už roku 1931 odjela skupina budoucích pracovníků na školení do Zlína a na podzim téhož roku se začaly stavět tovární budovy podle návrhu Františka Lydie Gahury. Nový podnik nesl jméno Deutsche Schuh Aktiengesellschaft Bata.

Rozjezd byl rychlý. V roce 1931 vyráběla továrna kolem 2 000 párů bot denně a v roce 1933 se sem z Berlína přestěhovalo i sídlo německé filiálky. Tím se Ottmuth stal nejen výrobním, ale také správním centrem německé části koncernu. Jeho smyslem bylo obejít obchodní bariéry, zaměstnat místní pracovní sílu a současně udržet baťovskou kontrolu nad výrobou, kvalitou i distribucí.

Maximální rozsah v baťovské éře byl na první zahraniční satelit mimořádný. Do roku 1937 měla továrna asi 1 800 zaměstnanců a roční produkci 3,7 milionu párů bot; některé údaje pro rok 1938 uvádějí ještě vyšší produkci přes čtyři miliony párů. Areál tvořily standardní železobetonové výrobní haly, kotelna, kanceláře, sklady a technické zázemí. Obytná čtvrť rostla současně s továrnou a z venkovského sídla se během několika let stalo průmyslové městečko, jehož počet obyvatel se rychle zvyšoval.

Urbanisticky šlo o klasický baťovský model v menším německém měřítku. Tovární haly s velkými okny, dělnická kolonie, společenský dům a obslužné budovy tvořily čitelný celek. Baťovský režim zde přinesl pravidelnou pracovní disciplínu, standardizované bydlení a sociální vybavení, ale zároveň musel fungovat v prostředí, kde rychle sílil německý nacionalismus a odpor proti zahraničnímu kapitálu.

Zlom přišel roku 1938, kdy byl podnik nacistickým režimem upraven na akciovou společnost OTA Schlesische Schuh-Werke Ottmuth a fakticky vyňat z původního baťovského řízení. Od roku 1940 se opíral o nucené pracovníky a roku 1942 zde vznikl menší pomocný tábor spojený s koncentračním táborem Auschwitz. Vězni, převážně Židé z Francie, Belgie a Nizozemska, byli využíváni mimo jiné k údržbovým pracím. Ottmuth tak patří k místům, kde se moderní firemní infrastruktura stala nástrojem válečného a okupačního systému.

Po válce připadl Otmęt Polsku a produkci obnovil polský stát pod názvem Śląskie Zakłady Przemysłu Skórzanego Otmęt. Výroba pokračovala až do konce 20. století, ale baťovská kapitola byla překryta německou okupací, poválečnou změnou hranic a státní správou. Ottmuth/Otmęt je proto v rámci celé sítě satelitem se zvlášť temnou tváří: ukazuje, jak rychle se malý Zlín mohl proměnit v pracovní tábor v okamžiku, kdy z něj zmizel baťovský management a převzala jej totalitní moc.

Borovo, Jugoslávie (od 1931)

Borovo nevzniklo jako izolovaná továrna, ale jako výrobní základna pro rychle rostoucí jugoslávský trh. Baťa v zemi působil už od roku 1919, kdy otevřel první prodejnu v Bělehradě, a během 20. let vytvořil obchodní síť, která potřebovala vlastní zásobování. Rozhodnutí stavět u Borova nedaleko Vukovaru padlo na konci roku 1930: místo leželo u Dunaje, v dosahu železnice a regionálního města, mělo dost prostoru pro továrnu i kolonii a nabízelo pracovní sílu z převážně zemědělského okolí.

Plán byl od počátku mimořádně ambiciózní. Baťa jugoslávské vládě předložil představu celého průmyslového a obytného komplexu: továrních budov, ubytoven, škol, obchodů, sportovišť, kina, zdravotnického zázemí, letiště a obytných čtvrtí. Ne všechno se uskutečnilo v původním rozsahu, ale Borovo mělo být jedním z největších zahraničních „malých Zlínů“. Urbanistický a stavební koncept připravil František Lydie Gahura a na pozdějších projektech se podíleli další zlínští projektanti.

Výstavba začala v srpnu 1931. Než byly hotové první haly, vyrábělo se provizorně ve Vukovaru; na podzim téhož roku vznikalo asi 500 párů bot denně. V únoru 1933 už měl závod šest výrobních budov, strojovnu a elektrárnu. Výroba se rychle rozšiřovala: vedle obuvi přibylo gumárenské zboží, stroje, textil, pneumatiky a metalurgické provozy. Borovo se tak nestalo jen šicí dílnou, ale balkánskou průmyslovou základnou koncernu, která opakovala širší zlínský princip vlastní energie, techniky, materiálů a servisního zázemí.

Klíčovou osobností byl Toma Maksimović, původně vedoucí baťovské prodejny v Bělehradě a později ředitel celého borovského podniku. Ve Zlíně si osvojil obuvnický i gumárenský provoz a v Borovu spojoval roli manažera s rolí místní autority; podnik vedl v letech 1933–1941 a v letech 1936–1941 stál také v čele obce. Právě tato dvojí pozice ukazuje, jak se v baťovských satelitech prolínala výroba, urbanismus a veřejná správa. Továrna neurčovala jen pracovní rytmus, ale také podobu nového sídla.

Největší baťovský rozsah Borova byl na zahraniční poměry mimořádný. Počet zaměstnanců vzrostl z 510 v roce 1931 na 6 290 v roce 1939 a prodejní síť v Jugoslávii se rozšířila na stovky obchodů. Vedle továrních budov vznikaly silnice, vodovod, kanalizace, artéské studny, dělnická restaurace, sportovní stadion, železniční stanice, kino, základní škola, společenský dům, Baťova odborná škola, knihovna, obchody, parky, veřejné koupaliště a letiště. Z venkovské krajiny u Dunaje se během několika let stal průmyslový celek s vlastním městským rytmem.

Ve srovnání se Zlínem bylo Borovo jedním z nejvěrnějších přenosů baťovského modelu na Balkán. Podstatná nebyla jen architektura hal a obytných kolonií, ale i sociální program: školy, internáty, sport, kultura, zdravotní péče, obchody a každodenní služby. Zároveň šlo o silně paternalistický systém, v němž podnik výrazně zasahoval do práce, bydlení, vzdělávání i volného času. Právě v Borovu je dobře vidět síla i limity baťovského firemního města.

Po druhé světové válce byl podnik znárodněn a pokračoval jako jugoslávský kombinát gumy a obuvi Borovo. Socialistický režim změnil vlastnictví i ideologii, ale převzal hotovou infrastrukturu, vyškolené pracovníky, technické provozy a městské zázemí. Největšího poválečného rozsahu dosáhlo Borovo od konce 40. let do 80. let: zaměstnávalo kolem 22 tisíc lidí, vyrábělo desítky milionů párů obuvi, pneumatiky a další gumárenské zboží a provozovalo rozsáhlou síť prodejen. Poválečné značky jako Borosana nebo Startas už nepatří k baťovské éře v úzkém smyslu, ale vyrostly z průmyslové kultury, kterou Baťa v Borovu založil.

Válka v 90. letech Borovo těžce poškodila. Výroba se zastavila, část areálu byla zničena nebo poškozena a podnik musel několik let fungovat mimo Vukovar. Po návratu do původní lokality v roce 1998 se výroba obnovila, už však v menším rozsahu. Dnešní Borovo stále vyrábí obuv, ale je spíše paměťovým a regionálním symbolem než někdejším průmyslovým gigantem. Zůstává však jedním z nejvýmluvnějších příkladů toho, jak se zlínský model mohl stát součástí regionální identity i po znárodnění, socialismu, válce a poválečné obnově.

Möhlin, Švýcarsko (od 1932)

Švýcarský Möhlin patří k méně nápadným, ale strategicky důležitým baťovským satelitům. Leží v kantonu Aargau nedaleko Basileje a nebyl vybrán kvůli velikosti, ale kvůli poloze: měl železniční a silniční napojení, blízkost německého a francouzského trhu a stabilní švýcarské právní i finanční prostředí. Baťa byl ve Švýcarsku přítomen už od 20. let, kdy zde budoval prodejní síť; do roku 1932 měla firma v zemi dvacet prodejen. Továrna v Möhlinu proto nebyla izolovaným pokusem, ale výrobním doplněním už fungujícího obchodu.

Bezprostředním impulsem ke stavbě byly celní bariéry. Švýcarsko roku 1931 zvýšilo dovozní cla a omezilo import, takže Baťa zvolil osvědčené řešení: vyrábět přímo v zemi, kde chtěl prodávat. V září 1931 koupil v Möhlinu 24 hektarů pozemků. Obec byla tehdy ještě převážně venkovská, měla kolem 2 800 obyvatel a potýkala se s nezaměstnaností, takže nový závod sliboval pracovní místa i moderní průmyslový impuls.

Stavba postupovala rychle. V dubnu 1932 byl položen základní kámen, v květnu přišlo stavební povolení a v červnu už stála první jednoduchá výrobní hala. Stroje dorazily ze Zlína a jejich montáž vedli zlínští odborníci. Tomáš Baťa chtěl být u otevření osobně, ale 12. července 1932 zahynul při letecké havárii u Otrokovic právě na cestě do Švýcarska. Möhlin se tak stal místem, kde se Baťova expanze symbolicky protíná s jeho smrtí; první boty se zde vyráběly krátce po nehodě.

V baťovské éře šlo o kompaktní, ale nikoli velké tovární sídliště. Výroba začínala s několika desítkami zaměstnanců, brzy se rozrostla na stovky pracovníků a v říjnu 1932 se uvádí produkce kolem 1 200 párů bot denně. Vedle hal vznikal Bata-Park: obytné domy, svobodárny, garáže, administrativa, sklady, ředitelská vila a klubový dům. V plné podobě, dokončované ještě po válce, zahrnoval šest výrobních hal, zhruba dvacet dvou- a čtyřrodinných domů a zařízení pro odpočinek zaměstnanců. Möhlin tedy nebyl městem velikosti Borova, ale přesně organizovaným parkovým areálem, kde se propojila práce, bydlení a firemní zázemí.

Význam Möhlinu nebyl jen výrobní. Ve Švýcarsku vznikla také společnost Leader A.G. St. Moritz, která sloužila k financování a řízení zahraničních podniků, a roku 1935 se do Möhlinu přesunulo sídlo Bata Schuh A.G. Švýcarský satelit tak spojoval továrnu, obchodní správu a část nadnárodní finanční architektury koncernu. Právě proto byl Möhlin malý rozsahem, ale velký funkcí: pomáhal držet pohromadě síť, která se rozprostírala přes několik států a právních režimů.

Po druhé světové válce švýcarská část firmy dál rostla. Möhlin se postupně proměnil z první výrobní základny v širší švýcarské centrum Baťovy organizace. Vyráběla se zde kožená obuv, později i gumová a sportovní obuv; souběžně fungovala maloobchodní síť, která z Möhlinu obsluhovala celý švýcarský trh. Nejvyššího výkonu dosáhl závod v 60. letech. Roku 1963 se uvádí produkce 2,5 milionu párů obuvi; v samotné výrobě pracovalo až kolem 750 lidí a další stovky zaměstnanců působily v prodeji. Möhlin tak nebyl jen malou továrnou u Rýna, ale jedním z nejstabilnějších západoevropských článků baťovského systému.

Podoba areálu se přitom lišila od velkých satelitů typu Bataville nebo Borova. V Möhlinu nevzniklo samostatné nové město s vlastním centrem, ale parkově řešený firemní areál na okraji existující obce. Právě tato menší měřítková poloha mu dala švýcarský charakter: tovární haly, obytné domy a klubový dům byly rozmístěny volněji, v zeleni, bez monumentálního náměstí a bez ambice přepsat celou obec. Zaměstnanecké domy byly jednoduché cihlové stavby s plochými střechami, spíše střídmé než reprezentativní. V kombinaci s travnatými plochami, stromy a sportovním zázemím však vytvářely prostředí, které mělo zaměstnanci nabídnout nejen práci, ale i každodenní zázemí v dosahu továrny.

Klubový dům byl v tomto systému důležitější, než by se na první pohled zdálo. Nešlo pouze o jídelnu nebo provozní objekt, ale o společenské těžiště celé kolonie: místo setkávání, oslav, podnikových akcí a později i hotelového a restauračního provozu. Podobnou roli měly i další prvky volného času – park, sportoviště, rekreační plochy, veřejné koupaliště, tenisové kurty nebo golfové hřiště. Baťovský paternalismus zde získal uměřenou švýcarskou podobu: méně okázalou než ve Zlíně, ale stále založenou na představě, že výkon v továrně souvisí s bydlením, odpočinkem a sociálním prostředím.

Ústup přišel až na konci 20. století. Výroba kožené obuvi v Möhlinu skončila roku 1989, gumová obuv o rok později a v roce 1990 byl závod se 125 zaměstnanci uzavřen. Důvody byly podobné jako jinde v západní Evropě: drahá místní výroba, tlak levnější produkce ze zahraničí a proměna obuvnického trhu. Švýcarská maloobchodní síť Bata přežila výrobní závod ještě dlouho, až do roku 2016, a globální centrála společnosti dnes sídlí v Lausanne. Möhlin tak zůstal připomínkou starší fáze firmy – doby, kdy Baťa ještě spojoval prodej, výrobu, bydlení a sociální program do jednoho fyzického areálu.

Samotný Bata-Park však nezmizel. Roku 1992 byly dvě třípodlažní výrobní budovy a klubový dům památkově chráněny; později se areál dostal do nového vlastnictví a začala jeho postupná obnova. Část obytných domů slouží bydlení dodnes, klubový dům byl zrekonstruován pro restaurační, hotelové a společenské využití a bývalé výrobní objekty se postupně přizpůsobují novým funkcím. Právě tím je Möhlin cenný: ukazuje baťovský model v jeho švýcarské, zdrženlivější podobě – ne jako velkolepé tovární město, ale jako přesně organizovaný průmyslový park, který spojil výrobu, bydlení, obchod a finance a po uzavření továrny dokázal přežít jako památkově chráněné místo s novým životem.

Chełmek, Polsko (od 1932)

V malé vsi Chełmek na pomezí Malopolska a Slezska zahájil Baťa stavbu továrny v roce 1932. Polsko bylo pro koncern důležité z obchodního i politického hlediska: šlo o velký sousední trh, chráněný clem a zároveň průmyslově nerovnoměrně rozvinutý. Baťovo řešení bylo stejné jako v Německu nebo Francii – založit místní společnost, získat pozemky a postavit továrnu, která bude formálně polským výrobcem, ale technicky a organizačně ponese zlínský model.

Lokalita nebyla vybrána náhodou. Chełmek ležel v dosahu železnice, poblíž průmyslového Slezska a zároveň v kraji, kde bylo možné získat levnější pracovní sílu. Důležitý byl i zdroj vody z Černé Przemszy a poloha vhodná pro zásobování polského trhu i pro vazby směrem k německému Slezsku. Závod Polska Spółka Obuwia Bata S.A. se stal prvním obuvnickým podnikem masové výroby v Polsku a symbolicky také místem, kde vznikaly první průmyslově vyráběné páry bot v zemi.

Stavba měla od počátku větší ambice než pouhou výrobní halu. Baťa koupil rozsáhlé pozemky a počítal s továrnou, obytnou kolonií a sociálním zázemím. Výrobní budovy navazovaly na zlínský standard: jednoduchá konstrukce, velká okna, opakovatelné dispozice a možnost rychle přidávat další provozy. Důležitý byl přenos lidí: část místních pracovníků se školila podle zlínských pravidel a výrobu rozjížděli instruktoři, kteří znali baťovský systém z mateřského závodu.

Kolonie pracujících byla navržena jako miasto-ogród, město-zahrada. V plném rozsahu se ji nepodařilo dokončit, přesto vznikla viditelná část obytné čtvrti s typizovanými domy, společenským domem, sportovním klubem a školou. Už od roku 1932 zde působil fotbalový oddíl Chełmek, což dobře ukazuje, že sport nebyl doplňkem, ale součástí baťovské sociální infrastruktury. Před válkou pracovalo v závodě přes tisíc lidí a Chełmek se z malé vsi měnil v průmyslové sídlo.

Maximální rozsah v baťovské éře však zůstal nedokončený. Velkorysý plán počítal s mnohem silnější obytnou a veřejnou vybaveností, než jaká byla do roku 1939 skutečně postavena. Přesto se zde vytvořil čitelný celek: továrna, kolonie, sport, škola a společenský život, to vše propojené s pravidelnou výrobní disciplínou. Právě proto polští historikové mluví o Chełmku jako o fenoménu nedokončeného města – baťovská vize je tu patrná, ale válka ji zastavila dřív, než dozrála.

Po roce 1939 byl podnik pod německou správou propojen s Ottmuthem a využíval nucenou práci, mimo jiné Židy z radomského ghetta. Válečná kapitola tím narušila sociální smysl původního projektu podobně jako v Otmętu. Po válce produkce pokračovala pod státním názvem Południowe Zakłady Przemysłu Skórzanego Chełmek až do 90. let. Dnes Chełmek zůstává menším, fragmentárním, ale velmi poučným otiskem baťovské expanze: ukazuje, jak se zlínský model pokusil zakořenit v polském průmyslovém pohraničí a jak jeho vývoj přerušila válka.

Hellocourt – Bataville, Francie (od 1931–1932)

Na francouzský trh vstoupil Baťa už v roce 1924, ale teprve roku 1931 se rozhodl postavit zde vlastní město. Základní francouzská společnost vznikla v březnu 1930 ve Štrasburku a o rok později si Tomáš Baťa při leteckém průzkumu vyhlédl území mezi obcemi Maizières-lès-Vic, Moussey a Réchicourt-le-Château v jižním Moselle. Nešlo o prázdnou louku, ale o doménu Hellocourt s experimentální farmou, lesy, mokřady a rybničními plochami. Baťu zaujala především kombinace vody, železnice a silnice v málo industrializovaném venkovském kraji.

Dne 28. října 1931 začala firma areál Hellocourt přetvářet. Zakoupila 487 hektarů půdy, vodních ploch a lesů a plánovala zde město až pro 15 000 obyvatel. Dřívější zmínku o „vlastním kanálu“ je vhodné zpřesnit: nešlo o nově budovaný baťovský kanál jako v případě Moravy u Otrokovic, ale o využití blízkého Canal de la Marne au Rhin, který se u Gondrexange napojuje na Canal des Houillères de la Sarre. Právě tato vodní cesta, spolu s přístavem u Moussey, umožňovala dopravovat uhlí pro kotelny i stavební materiál. Vodní poloha tedy byla důležitá, ale šlo o napojení na existující francouzskou dopravní síť, nikoli o samostatný firemní průplav.

Výroba se rozjela na konci roku 1932. Továrna byla navržena podle zlínského modelu: standardizované budovy z železobetonového skeletu a cihelných výplní měly obvykle rozměr 80 × 20 metrů a umožňovaly rychlé opakování téhož konstrukčního principu. Vedle obuvnických hal vznikaly sklady, elektrárna, administrativní zázemí, později také koželužna, strojírenské a pomocné provozy. Od poloviny 30. let dodávala stavební materiál vlastní cihelna, která fungovala až do 70. let.

Nové město dostalo prostý a sebevědomý název – Bataville. Obytná část vznikala jako zahradní město oddělené od továrny zelení a komunikacemi. V roce 1933 stálo prvních dvanáct obytných domů, postupně přibyly rodinné dvojdomy, ubytování pro mladé pracovníky, škola, společenské, zdravotní, sportovní a rekreační vybavení. Le Corbusier roku 1936 pro Hellocourt navrhl vlastní plán, firma však dala přednost řešení českých projektantů, bližšímu zlínské praxi. Téhož roku navíc francouzská legislativa, často označovaná jako „anti-Baťa“, další expanzi výrazně zbrzdila, takže plánovaných třicet továrních budov a patnáct tisíc obyvatel nikdy nevzniklo.

Přesto Bataville do války vyrostl v jeden z nejucelenějších baťovských celků v západní Evropě. Roku 1939 už byly hlavní tovární a sociální budovy dokončeny na ploše zhruba 43 000 m², závod měl 2 734 zaměstnanců a obytné čtvrti čítaly 249 bytů s 922 obyvateli. Válka vývoj přerušila: část výroby se připravovala k přesunu do Neuvic-sur-l’Isle, obyvatelé v roce 1940 odcházeli do evakuace a areál byl využíván také jako tábor pro francouzské a spojenecké válečné zajatce a jako dílna pro opravy vojenského materiálu. Po osvobození se výroba obnovila 1. srpna 1945.

Po válce Bataville ještě dlouho fungoval jako významné obuvnické centrum. V roce 1957 vznikla koželužna pro výrobu podešvové a svrškové kůže a v nejlepších letech závod zaměstnával přes dva tisíce lidí; dobové údaje uvádějí výrobu až přes 20 000 párů obuvi denně. Roku 1971 měl podnik 2 224 zaměstnanců a vyrobil přes 4,65 milionu párů bot. Od 80. let jej však zasáhla proměna evropského obuvnictví, tlak levnější středomořské a asijské konkurence i reorganizace práce. Poslední velké propouštění přišlo po roce 1997 a závod byl definitivně uzavřen v roce 2001.

Ve srovnání se Zlínem zůstal Bataville výrazně menší – plánovaného počtu 15 000 obyvatel se nikdy ani zdaleka nedosáhlo. Přesto šlo o jeden z nejcelistvějších urbanistických komplexů v severovýchodní Francii a dodnes je prohlášen za chráněné průmyslové dědictví. Francouzský Bataville zaujímá v evropské historiografii zvláštní místo: ukazuje, jak se zlínský model dokázal přizpůsobit lotrinskému venkovu, francouzskému právnímu prostředí i dopravní krajině mezi železnicí, silnicí, vodním kanálem a rybničními plochami.

East Tilbury, Anglie (od 1932–1933)

Na močálovité rovině na severním břehu Temže, asi 40 kilometrů východně od Londýna, postavil Baťa svůj britský satelit. Okolnosti vzniku byly typicky krizové: Británie chránila domácí trh, průmyslové oblasti trpěly nezaměstnaností a Baťa potřeboval vyrábět přímo v zemi, kde chtěl prodávat. Podle místní tradice sehrál důležitou roli reverend Bown z Tilbury, který zlínské vedení přesvědčoval, že East Tilbury může dát práci místní mládeži a zároveň nabídnout výhodnou dopravní polohu.

Místo mělo přístup k Temži, dokům, železnici a londýnskému trhu. První skupina baťovců dorazila do essexských mokřadů v květnu 1933 a začínala v provizorních podmínkách, podobně jako průkopnické skupiny v jiných satelitech. Architekty továrny i kolonie byli František Lydie Gahura a Vladimír Karfík. Zlínský rastr se tu mohl uplatnit mimořádně čistě.

První tovární budova se otevřela roku 1933 a ve stejném roce vznikaly první domy v Bata Avenue. Domy byly osazeny v zahradách v šachovnicovém uspořádání, aby kolem nich zůstalo co nejvíce zeleně a světla. Byl to zřetelný kontrast k britskému průmyslovému bydlení 19. století: místo terasových domků natěsnaných v ulicích vznikaly samostatnější modernistické domy s vlastní zahradou, stromovými alejemi a kontrolovaným uličním prostorem.

East Tilbury vyrostl jako kompletní baťovské město. Vedle továrny a domů zde vznikl hotel, kino, restaurace, sportoviště, garáže, farmy, obchody, řeznictví, pošta a firemní prodejna obuvi. Vše vlastnila nebo organizovala společnost. Každodenní život tak měl typicky baťovský rámec: práce, nákup, bydlení, sport i společenský program se odehrávaly v prostředí navrženém jedním zaměstnavatelem. Tomáš J. Bata, syn zakladatele, se zde ve 30. letech učil obuvnictví jako řadový učeň a musel se píchat do hodin stejně jako ostatní.

Za druhé světové války získal East Tilbury pro firmu mimořádný význam. Po okupaci Československa a rozpadu původního koncernového řízení zůstal britský závod jedním z nejdůležitějších západních opěrných bodů Baťovy sítě. Nebyl jen továrnou pro místní trh, ale bezpečným centrem výroby, řízení a kontaktů v zemi, která stála mimo nacistickou kontrolu. Válečná ekonomika změnila sortiment i každodenní režim: závod pracoval pro britské potřeby, vyráběl hlavně praktickou a pracovní obuv a musel se vyrovnávat s přídělovým hospodářstvím, nedostatkem materiálu i pracovní síly.

Po roce 1945 se East Tilbury stal ještě důležitějším než většina ostatních evropských satelitů. Zlín i řada středoevropských závodů byly znárodněny, část majetku firmy v Evropě se ocitla za železnou oponou a britská základna tak patřila k pilířům poválečné západní větve Baťovy organizace. Právě odtud bylo možné navazovat na předválečné know-how, udržovat značku Bata na britském trhu a zároveň ukazovat, že baťovský model továrny, bydlení a sociálního zázemí může fungovat i v demokratickém a vyspělém průmyslovém prostředí.

Maximální rozsah proto přišel až po válce, ale vyrůstal z meziválečného základu. V nejlepších letech zde pracovalo kolem tří až čtyř tisíc lidí a East Tilbury patřil k největším výrobcům obuvi v Británii. V roce 1964 se zde uvádí výroba přes 12 milionů párů bot ročně. Z hlediska baťovské éry je podstatné, že zde vznikl nejen urbanistický model s továrním jádrem, obytnou čtvrtí, službami a volným časem, ale také poválečná opora firmy v době, kdy se původní zlínské centrum už nemohlo podílet na globálním řízení značky.

Ve srovnání se Zlínem byl East Tilbury menší, ale architektonicky věrnější mateřskému městu než většina evropských satelitů. Britská odborná literatura o něm mluví jako o jedné z nejvýznamnějších plánovaných krajin východní Anglie 20. století. Zároveň zde baťovský paternalismus působil v britském sociálním prostředí nezvykle silně: firma nabízela dobré bydlení a stabilitu, ale také výrazně určovala pravidla života v kolonii.

Úpadek přišel na konci 20. století spolu s tlakem levnější zahraniční výroby. Továrna byla uzavřena v roce 2005 a výroba se přesunula do Malajsie. Obytná čtvrť však funguje dál a část původního vybavení se proměnila pro nové využití; kino dnes slouží jako Village Hall. V roce 2017 vzniklo místní Bata Heritage Centre, které pečuje o paměť místa. East Tilbury tak zůstává jedním z nejčitelnějších příkladů toho, jak se moravský průmyslový urbanismus usadil v britské krajině.

Best – Batadorp, Nizozemsko (od 1933–1934)

Nizozemský Batadorp leží severozápadně od Eindhovenu, na okraji obce Best. Baťa zde navazoval na už existující obchodní síť: obchody Bata fungovaly v Nizozemsku od roku 1922 a do roku 1930 jich bylo kolem třiceti. Dovoz hotové obuvi však narážel na cla, konkurenci a hospodářskou krizi, takže se opět prosadila zásada vyrábět přímo na místním trhu.

Pozemky o rozloze 165 hektarů koupila firma 10. srpna 1933. Místo bylo zvoleno kvůli levné půdě, dostupné práci, blízkosti železnice a dobrému dopravnímu napojení na Wilhelminin a Beatricin kanál. Pro Baťu byla důležitá i poloha u Eindhovenu, tedy v regionu, kde už existovala moderní průmyslová kultura spojená například s Philipsem. Batadorp tak nevznikal v prázdném sociálním prostoru, ale v krajině, která průmyslovou modernizaci znala.

První tovární budovy byly vysvěceny 24. března 1934. Továrna byla v podstatě přímou kopií zlínského centrálního závodu: pravidelné řady výrobních objektů, velká okna, betonové skelety a jasné rozdělení provozů. Primární výroba – řezání kůže, dílny, montáž bot a laboratoře – se umístila do prvních řad budov, zatímco sklady a vedlejší výroby, například gumárna, tiskárna, koželužna a kotelna, navazovaly v dalších řadách. Baťa tím v Nizozemsku vytvořil nejen obuvnickou dílnu, ale soběstačnější průmyslový celek.

Sídliště Batadorp vyrostlo souběžně s továrnou. První obyvatelé byli zaměstnanci a jejich rodiny, doplnění o svobodné pracovníky, kteří bydleli v jednodušším firemním ubytování. Domy měly typické znaky baťovského bydlení: jednoduchý objem, plochou střechu, zahradu a jasnou vazbu na továrnu. Vznikala také základní občanská vybavenost a prostředí, které mělo pracovníky stabilizovat – tedy stejná logika, jakou známe ze Zlína, jen v nizozemském měřítku.

Maximální rozsah Batadorpu nebyl tak monumentální jako u Borova nebo Batanagaru, ale byl funkčně velmi vyspělý. Po otevření továrny se zde vyráběla dámská, pánská, dětská i sportovní obuv a nizozemská prodejní síť dále rostla. V roce 1961 měla firma v zemi kolem 150 obchodů. Batadorp tedy fungoval jako výrobní a distribuční srdce pro celý nizozemský trh, nikoli jen jako lokální továrna pro okolí Bestu.

Po druhé světové válce výroba pokračovala a Batadorp se stal jedním z nejstabilnějších západoevropských článků baťovské sítě. V roce 1996 sice byla většina původního závodu uzavřena, ale část výroby pokračovala pod značkou Bata Industrials jako specializace na bezpečnostní a pracovní obuv. Právě tím se Batadorp liší od mnoha jiných satelitů: baťovský areál se nezměnil jen v památku, ale částečně si udržel výrobní funkci. Pro nizozemskou industriální historii je cenný jako doklad toho, jak se středoevropský model továrního města dokázal přizpůsobit brabantské krajině.

Konnagar a Batanagar, Indie (od 1931 a 1934)

Indická pobočka začala skromně, ale její význam byl mimořádný. Tomáš Baťa se o indický trh zajímal už ve 20. letech, protože zde viděl obrovskou populaci a současně velmi nízkou míru obouvání. Často se uvádí, že kolem roku 1920 nosila z 350 milionů obyvatel obuv jen malá část lidí. Pro Baťu to nebyl jen obchodní údaj, ale argument pro celý civilizační program: levná sériová obuv měla změnit každodenní hygienu, školní docházku, práci i spotřební zvyklosti.

V roce 1931 si Baťa pronajal budovu v Konnagaru, asi 20 kilometrů severně od Kalkaty, a se skupinou zhruba 75 československých expertů zde rozjel experimentální výrobu plátěné a gumové obuvi. Konnagar nebyl ještě plnohodnotným baťovským městem, spíše zkušební základnou. Ověřovalo se zde, jak se evropské stroje, zlínská organizace práce a levné materiály uplatní v indickém klimatu, na trhu ovládaném dovozem a místními řemeslnými výrobci.

První indická fáze rychle ukázala, že provizorní Konnagar nestačí. Baťa potřeboval větší pozemek, lepší dopravní vazbu a prostor pro továrnu, bydlení i služby. Nové místo vzniklo jižněji, na západním břehu řeky Hugli, asi 25 kilometrů od centra Kalkaty. Od roku 1934 zde Jan Antonín Baťa zahájil výstavbu Batanagaru, jednoho z nejambicióznějších mimoevropských satelitů. Název opět spojoval jméno firmy s novou lokální identitou.

Batanagar se stavěl jako tropická varianta Zlína. Architekti museli počítat s vlhkostí, monzunem, horkem, jiným režimem práce a jinou sociální strukturou. Přesto zůstaly zachovány základní principy: pravoúhlý rastr, oddělení výroby, bydlení a služeb, standardizované tovární budovy a důraz na zeleň a hygienu. Řeka Hugli dávala místu dopravní i symbolickou osu; továrna nebyla jen závodem u Kalkaty, ale novým průmyslovým městem na břehu velké řeky.

Maximální rozsah v baťovské éře byl na mimoevropské poměry mimořádný. Mezi roky 1934 a 1937 vyrostl plánovaný ideál industriálního města, který měl postupně zaměstnat přes sedm tisíc lidí. Vznikaly výrobní haly pro plátěnou, gumovou a později koženou obuv, sklady, technické provozy, přístavní a dopravní zázemí, dělnické bydlení, školy, nemocnice, obchody a společenské instituce. Batanagar měl vlastní noviny a vytvářel novou pracovní kulturu, která spojovala indické zaměstnance se zlínskými instruktory.

Výrobně byl Batanagar zaměřen hlavně na levnou obuv pro indický trh. Do roku 1936 se sem přesunula výroba z Konnagaru a začala se zde rozvíjet i kožená obuv. V roce 1939 už měla indická Bata tisíce zaměstnanců a desítky prodejen. Význam Batanagaru nespočíval jen v počtu párů bot, ale v tom, že Baťa v Indii vytvořil celý systém: výrobu, distribuci, reklamu, servis a školení pracovníků. To byl základ pozdější síly značky Bata India.

Po druhé světové válce zůstal Batanagar součástí indického průmyslového života a postupně se stal jedním z největších výrobců obuvi v jižní Asii. Na rozdíl od východoevropských satelitů jej nezasáhlo poválečné znárodnění podle sovětského modelu, ale musel se přizpůsobit indické nezávislosti, regulované ekonomice a pozdější globalizaci. Bata India zde dlouho udržovala silnou výrobní i značkovou přítomnost. Původní baťovský projekt se tak v Indii proměnil z koloniálně-industriálního města v domácí značku, kterou mnoho Indů začalo vnímat jako vlastní.

Belcamp, USA (od 1939)

Na pravém břehu Bush River v Harford County v Marylandu vyrostl jediný americký satelit – Belcamp. Pozemky o rozloze 2 200 akrů koupila společnost už v roce 1933, ale samotná výroba začala až v roce 1939, kdy do Marylandu dorazila skupina českých uprchlíků a začala stavět továrnu, hotel a kolonii. V plné kapacitě měl Belcamp asi tři tisíce zaměstnanců a v komplexu byly pětipatrová tovární budova, hotel, sedmdesát domů a vlastní malé kino zvané Belcamp Theatre.

Produkce se zaměřovala na gumovou a plátěnou obuv, plastové boty a holínky pro americký trh. Mezi 40. a 70. lety patřil Belcamp k druhému největšímu zaměstnavateli v Harford County, hned po vojenské základně Aberdeen Proving Ground. Závod používal latex, lepidla, plastisol a další chemické procesy, které po jeho uzavření zanechaly v zemi ekologickou zátěž odstraňovanou až do 21. století.

Ve srovnání se Zlínem byl Belcamp menší a komerčně zranitelnější. Hotel byl zbořen v roce 1999, hlavní část továrny uzavřena v roce 2001 a poslední budovy demolovány v roce 2005. Z baťovského dědictví zůstala jen krátká ulice s názvem Bata Boulevard a pamětnické knihy lokálních historiků, jako je Bata Belcamp od Larryho Carmichaela. Belcamp je dnes spíše varováním než památkou: ukazuje, jak rychle dokáže globalizace pohřbít města, která sama vytvořila.

Baťovský rozsah měl ale v Belcampu i svou slabinu. Závod používal latex, lepidla, plastisol a další chemické procesy, které po jeho útlumu zanechaly ekologickou zátěž. Zároveň byl americký satelit komerčně zranitelnější než některé evropské závody: neměl dlouhou místní obuvnickou tradici ani tak pevné městské zázemí, aby po odchodu výroby automaticky našel nový smysl. Jakmile se výroba přesouvala do levnějších zemí, ztratila kolonie ekonomické jádro.

Batawa, Kanada (od 1939)

Kanadský Batawa byl výjimečný hned ze dvou důvodů. Za prvé, založil ho Tomáš J. Baťa, syn Tomáše Bati, jako útočiště před nacistickým ohrožením. Za druhé, sloužil jako osobní centrum exilu a později se stal mateřskou základnou celosvětové firmy. V březnu 1939 emigroval Tomáš J. Baťa z Československa do Kanady doprovázen asi sto českými rodinami, koupil starý papírenský provoz ve Frankfordu na řece Trent v jihovýchodním Ontariu a začal vyrábět boty.

Název Batawa je složeninou jména Bata a kanadské provincie Ontario – v některých interpretacích také jako pocta hlavnímu městu Ottawa. Kolem továrny vyrostly dvě školy, dva kostely, sportovní zařízení, později i pošta a banka. Za druhé světové války vyráběla továrna nejen boty, ale i části zbraní – například gyroskopy pro spojenecké letectvo. V 80. letech zde pracovalo 1 500 lidí v obuvnické a 380 v inženýrské divizi, takže Batawa fungovala jako plnohodnotná průmyslová obec.

Ve srovnání se Zlínem byl Batawa první satelit, který přežil mateřskou firmu v politickém slova smyslu. Když byly po roce 1945 evropské Baťovy závody znárodněny, řízení mezinárodní sítě se soustředilo právě sem. V roce 2000 byla továrna uzavřena a prodána plastikářské firmě, ale obytná část je revitalizována jako moderní, památkově chráněná čtvrť. Po Sonji a Tomášovi J. Baťovi pečuje o místo Bata Shoe Museum v Torontu i nezisková nadace, která zde dnes pořádá architektonické workshopy.

Maximální rozsah Batawy se naplno projevil až po válce, ale vyrůstal z exilového základu roku 1939. Továrna se stala středem plánované obce s dělnickými domy, školami, kostely, poštou, bankou, obchody a sportovišti. K místní identitě patřil i malý lyžařský svah a síť společenských aktivit, které měly zaměstnance udržet v komunitě. V nejlepších letech zaměstnávala samotná obuvnická výroba přes tisíc lidí a strojírenská divize stovky dalších.

Batawa byla důležitá i tím, že nebyla jen továrnou, ale bezpečnou základnou pro pokračování rodinné firmy. Když byly po roce 1945 evropské Baťovy závody znárodněny, řízení části mezinárodní sítě se soustředilo právě do Kanady. Tomáš J. Baťa odtud postupně obnovoval globální organizaci podniku a kanadská pobočka se stala symbolem toho, že baťovský systém přežil ztrátu mateřského Zlína. Ve srovnání s jinými satelity měla Batawa silnější exilovou a rodinnou roli.

Po druhé světové válce se výroba rozšiřovala, ale od 70. a 80. let na ni stále víc doléhal tlak levnějšího dovozu a proměna kanadského obuvnického trhu. V roce 1979 závod vyráběl miliony párů obuvi ročně, ale na konci 90. let už byla produkce výrazně nižší. Uzavření továrny v roce 2000 proto nebylo náhlou nehodou, spíše vyústěním dlouhého přesunu obuvnické výroby do zemí s nižšími náklady.

Martfű, Maďarsko (od 1941–1942)

Nejmladším evropským předválečným satelitem bylo maďarské Martfű, ležící v župě Jász-Nagykun-Szolnok u řeky Tisy. Plány vznikly už koncem 30. let; na jaře 1940 požádala společnost Cikta o povolení postavit zde továrnu. Maďarská vláda povolení udělila a v letech 1941–1942 vyrostl závod, do kterého se z Nových Zámků přesunula výroba kožených bot (gumárenský provoz v Nových Zámkách zůstal). Architektonicky se jednalo o variantu zlínského a sezimovousteckého modelu – škola měla dokonce stejný projekt jako škola ve Zruči nad Sázavou.

Martfű leží v župě Jász-Nagykun-Szolnok u řeky Tisy, poblíž Tiszaföldváru. Firma Baťa v Maďarsku zřídila roku 1938 společnost Cikta a Jan Antonín Baťa v roce 1939 koupil pozemky pro nový závod. Roku 1940 Cikta požádala o povolení výstavby a v roce 1941 začala podle plánů Jiřího Voženílka stavba obuvnické továrny a obytného souboru. Výroba se rozběhla roku 1942 pod názvem Cikta Rt.; část usňové obuvi a později i centrála společnosti sem byly přesouvány z Nových Zámků.

Maximální baťovský rozsah Martfű zůstal menší, než původní plány slibovaly. Jan Antonín Baťa počítal s celým satelitním městem s továrnou, obytnou kolonií, sociálním zázemím a dopravní i technickou infrastrukturou. V letech 1942–1943 se podařilo dokončit několik továrních budov, skupinu rodinných domů a ubytovnu pro svobodné zaměstnance. Vznikl tedy skutečný základ malého Zlína, ale nikoli jeho plně rozvinutá podoba s kompletní občanskou vybaveností.

Výroba byla zaměřena na obuv pro maďarský trh a v době války také na potřeby válečného hospodářství. První výrobky patřily k praktické obuvi s gumovou nebo vulkanizovanou podešví; později se Martfű spojilo především se sportovní a plátěnou obuví. Už v roce 1942 zde vznikl sportovní spolek Cikta Levente SE, což zapadalo do baťovské tradice, v níž sport nebyl pouze volným časem, ale součástí disciplíny, zdraví a firemní sounáležitosti.

Válečné události ambice podstatně omezily. Vedení koncernu postupně ztrácelo možnost řídit evropské provozy stejně svobodně jako před rokem 1939 a investice se dokončila jen zčásti. Roku 1949 byl podnik znárodněn a přejmenován na Tisza Cipőgyár, později známý jako Tisza Cipő. V poválečném socialistickém období, zejména od 60. a 70. let, se z něj stal jeden z hlavních symbolů maďarského obuvnictví a značka Tisza se spojila především se sportovní obuví a masovým maďarským spotřebním zbožím.

Ve srovnání se Zlínem zůstalo Martfű menším a méně dokončeným satelitem, přesto si zachovalo základní baťovský rastr, obytné zázemí i sociální infrastrukturu. V Maďarsku je dodnes nejvýraznějším příkladem baťovského malého Zlína a ukazuje, jak se zlínský model dokázal přizpůsobit i válečným podmínkám.

Batatuba, Brazílie (od 1939)

Na konec předválečného období se výprava baťovských satelitů dostala do Latinské Ameriky. V červenci a srpnu 1939 cestovali zlínští zaměstnanci do Brazílie a v São Paulu otevřeli první obuvnickou dílnu. Z té se výroba později přesunula do nově založeného závodu Batatuba v Mato Grosso do Sul. Obec Batatuba byla oficiálně založena v roce 1940 a stala se hlavním sídlem brazilských baťovských operací.

Když se v roce 1941 musel Jan Antonín Baťa odstěhovat z USA, kde byl britskými a americkými úřady pro obchod s mocnostmi Osy umístěn na černou listinu, usadil se právě v Batatubě a převedl sem těžiště své exilové činnosti. Z Batatuby řídil další zakládání brazilských satelitů – Mariápolis (1943), Bataguassu (1948), Batayporã (1954) a Anaurilândia (1963). Tato pozdější založení už spadají mimo časový rámec tohoto článku, ale je dobré vědět, že právě Batatuba se stala jejich logistickou maticí.

Ve srovnání se Zlínem byla Batatuba pojata jako agrární-průmyslová osada – Jan Antonín Baťa zde rozpracoval vizi, ve které měli být lidé schopni pracovat zároveň v továrně a na farmě. Tato kombinace průmyslu a zemědělství byla v ostatních satelitech jen okrajová, v brazilském prostředí se však ukázala jako klíčová pro přežití malé komunity. Z baťovské éry zde fungoval kožařský závod, mlýn, pila a několik dalších výrobních provozů.

Maximální rozsah Batatuby nelze měřit stejnými kritérii jako u evropských továrních měst. Nebyla to jen obuvnická továrna s kolonií, ale agrárně-průmyslový pokus: kožařský závod, pila, mlýn, zemědělské zázemí, dělnické bydlení a základní služby měly vytvořit soběstačnější komunitu v brazilském vnitrozemí. V baťovské logice se tu spojovala výroba s osídlováním krajiny, což bylo v Evropě spíše doplňkem, zatímco v Brazílii podmínkou přežití.

Důraz na zemědělství nebyl romantický návrat na venkov. Jan Antonín Baťa vycházel z představy, že brazilské satelity musí mít vlastní potravinovou, dopravní a surovinovou základnu, protože byly vzdálené od zavedených průmyslových center. Zaměstnanci a jejich rodiny proto nebyli jen pracovní silou továrny, ale také součástí širší kolonizační a hospodářské strategie. Batatuba se tím lišila od Zlína i od kanadské Batawy: byla méně městská, ale více územní.

Po válce se brazilské projekty Jana Antonína Bati rozvíjely dál, už však mimo jednotnou předválečnou síť řízenou ze Zlína. Batatuba zůstala jedním z míst spojených s jeho jihoamerickou etapou, zatímco další sídla – Mariápolis, Bataguassu, Batayporã nebo Anaurilândia – posunula myšlenku baťovského města směrem k agrární kolonizaci. Z hlediska tohoto článku je Batatuba posledním článkem předválečné expanze: ukazuje, že baťovský model se na prahu války měnil z továrního města v širší plán osídlení a regionálního rozvoje.

Co po satelitech zůstalo

Síť baťovských satelitů se v roce 1945 rozdělila a její dvě poloviny šly vlastními cestami. Evropské závody, znárodněné československým prezidentským dekretem v říjnu 1945, pokračovaly pod státními značkami – Svit, Závody 29. augusta, Tisza Cipő, Borovo, Otmęt, Chełmek – a v některých zemích držely výrobu až do 90. let. Zámořská část firmy se mezitím konsolidovala pod vedením Tomáše J. Bati v Kanadě a později ve Švýcarsku, kde má korporace dnes sídlo v Lausanne.

V československém kontextu se z baťovského dědictví staly dva typy odkazu. Prvním je urbanismus a architektura: Zlín, Otrokovice, Třebíč, Zruč nad Sázavou, Sezimovo Ústí, Svit i Partizánske patří dnes mezi nejcennější industriální památky střední Evropy. Druhým je organizační kultura, kterou si některé pokračovatelské firmy uchovaly i v socialismu – sériovost, decentralizovaný management, sociální vybavenost závodu, péče o vzdělávání. Ne všude to vydrželo, ale tam, kde podniky jako Kovosvit, Chemosvit nebo Fatra navázaly na baťovské výrobní a organizační dědictví, ekonomický přechod do tržního hospodářství proběhl měkčeji.

Ve světovém kontextu zanechaly satelity ještě hlubší stopu. Borovo dodnes nese označení Bata Ville jako oficiální průmyslové dědictví Chorvatska, francouzský Bataville je chráněnou industriální památkou, East Tilbury slouží jako vzorová ukázka modernistického města pro britské urbanisty, Batanagar je uznáván jako jedno z nejvýznamnějších indických industriálních měst 20. století. Globální studie, která tyto lokality srovnává – například monografie Lionela Jacquota a kolektivu Bataville (1931–2001) nebo práce Martina Jemelky pro tudelftskou univerzitu – ukazují, jak silně dnes oblast industriální historie čerpá právě z baťovského příkladu.

Pro region jihovýchodní Moravy znamenají satelity více než jen ekonomický fenomén. Jsou exportním produktem regionu, který se málokdy v dějinách podařilo: ne nábytek, ne přírodní produkt, ne lidovou kulturu, ale celý urbanistický, sociální a manažerský systém. To, co se zrodilo v údolí Dřevnice na pomezí Valašska a Hané, putovalo s lidmi, penězi, stroji a know-how do desítek měst a v každém z nich zanechalo otisk, který tam zůstal i poté, co poslední pár bot opustil výrobní pás. Síť malých Zlínů byla nenápadná globalizace – tichá, ale do detailu propočítaná.

Když dnes architekt projíždí Tilbury, urbanista prochází Bataville a historik se prochází mezi domky v Borovu, vidí tytéž šestkrátšest metrové moduly, tytéž dvojdomky pro mistry, tytéž velké prosklené haly. Krajiny jsou jiné, jména měst jsou jiná, jazyky obyvatel jsou jiné. Odrazem neutuchajícího zájmu o tento fenomén je i dokumentární film Batalives (2018, režie Karolína Zalabáková), který mapuje současný život a osudy obyvatel v pěti vybraných baťovských satelitech po celém světě, od indického Batanagaru po nizozemský Batadorp. Ukazuje se v něm, že zatímco někde musely staré domy ustoupit novým developerským projektům, jinde si baťovské komunity dodnes udržují silnou lokální identitu a domky jsou vzorně udržované. Půdorys je stejný. A půdorys je v dějinách měst tím, co zůstává nejdéle.

Literární zdroje

Doplňující odborné zdroje ověřené při kontrole

BALABAN, Milan; PERUTKA, Lukáš; PAYE, Simon; SAVIC, Dalibor; HERMAN, Jan. The Social Welfare System in Bata Company Towns (1920s–1950s): Between Transnational Vision and Local Settings. International Review of Social History / Cambridge Core. https://www.cambridge.org/core/journals/international-review-of-social-history/article/social-welfare-system-in-bata-company-towns-1920s1950s-between-transnational-vision-and-local-settings/A75B7AE3732A379661973C0870A0BC58

BALABAN, Milan; PERUTKA, Lukáš; PAYE, Simon; SAVIC, Dalibor; HERMAN, Jan. The social welfare system in Bata company towns (1920s–1950s) – postprint. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. https://publikace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/1011051/Postprint_1011051.pdf?sequence=3&isAllowed=y

JEMELKA, Martin. The Factory Towns of the Baťa Company: Ideals in Corporate Practice. Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/en/studie/the-factory-towns-of-the-bata-company-ideals-in-corporate-practice-martin-jemelka/6

MUÑOZ SANZ, Víctor. Beyond the Company: Intended and Unintended Legacies of Modern Industrial Urban Planning and Design. The Case of the Bata Shoe Company Satellite Towns (1929–2015). International Planning History Society Proceedings, 2016. https://journals.open.tudelft.nl/iphs/article/view/1251

Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum. Chelmek / Auschwitz sub-camps. https://www.auschwitz.org/en/history/auschwitz-sub-camps/chelmek/

US Holocaust Memorial Museum. Jewish Workers of the Bata Shoe Company in Radom, Poland. https://www.ushmm.org/online/hsv/source_view.php?SourceId=45130

Videa a dokumenty

1. Bata-Ville – krátký dokument o Hellocourtu – https://www.youtube.com/watch?v=z-MBmtVjjKM (BBC, dokument o francouzském Bataville a jeho dělnících).
2. Historia powstania Polskiej Spółki Obuwia Bata oraz Miasto Ogród w Chełmku – https://www.youtube.com/watch?v=XjA03TRcjlM (didaskalia, polský dokument o vzniku Chełmku).
3. The Birth of Bata Nagar – A City Built for Shoemakers – https://www.youtube.com/watch?v=GIiCnWrBVbI (Studio Dharma, krátký dokument o Batanagaru).
4. The Tragic Fall of America’s Shoe Empire: Bata Shoe Factory – https://www.youtube.com/watch?v=DJTEHanoF1M (Abandoned American History, dokument o Belcampu).
5. Po stopách baťovské Zruče – https://www.facebook.com/nfjab/videos/1138341286022208/ (Nadační fond Jana Antonína Bati, dokument o Zruči nad Sázavou).
6. Welcome to Bata-ville (2006) – https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2006/jun/19/homes (článek The Guardian s odkazem na stejnojmenný film Karen Guthrie a Niny Pope).
7. Fabrika 61 – Baťovany / Partizánske – https://radiozurnal.rozhlas.cz/fabrika-61-ze-zrekonstruovane-batovy-tovarny-v-partizanskem-ma-vzniknout-9286700 (Český rozhlas, video-reportáž o slovenském satelitu).
8. Batalives (2018) – Dokumentární film Karolíny Zalabákové o současném životě v baťovských městech (Česko).

Zdroje a literatura (odkazy + bibliografie)

1. POKLUDA, Zdeněk a kol. Baťa – příběh slavné firmy. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2022. https://www.nadacetomasebati.cz/historie-v-datech
2. JEMELKA, Martin – ŠEVEČEK, Ondřej (eds.). The Factory Towns of the Baťa Company: Ideals in Corporate Practice. Zlínský architektonický manuál, Zlín. https://zam.zlin.eu/en/studie/the-factory-towns-of-the-bata-company-ideals-in-corporate-practice-martin-jemelka
3. JEMELKA, Martin. Ottmuth (Otmęt): A German Outpost of Batism? Academia.edu, 2018. https://www.academia.edu/38029902/JEMELKA_Martin_Ottmuth_Otmęt_A_German_Outpost_of_Batism
4. ŠEVEČEK, Ondřej a kol. The Social Welfare System in Bata Company Towns (1920s–1950s): Between Transnational Vision and Local Settings. International Review of Social History, Cambridge University Press, 2022. https://www.cambridge.org/core/journals/international-review-of-social-history/article/social-welfare-system-in-bata-company-towns-1920s1950s-between-transnational-vision-and-local-settings/A75B7AE3732A379661973C0870A0BC58
5. BALABAN, Milan. Podnikání firmy Baťa v Jugoslávii. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 2018.
6. JACQUOT, Lionel – MONIER, Brice – PAINDORGE, Martine – PAYE, Simon (dir.). Bataville (1931–2001). Histoire d’une utopie industrielle. Grenoble: Presses Universitaires de Grenoble, 2023. https://www.pug.fr/produit/4859/9782706152238/bataville-1931-2001
   • Doplňkově: Historique de la Sté BATA. Commune de Réchicourt-le-Château. https://rechicourt-le-chateau.fr/fr/rb/2247377/historique-de-la-ste-bata
   • Doplňkově: Bataville, de l’âge d’or à la fermeture, vie et mort d’une utopie. Panorama Grand Est / INA. https://fresques.ina.fr/panorama-grand-est/fiche-media/GRDEST00206/bataville-de-l-age-d-or-a-la-fermeture-vie-et-mort-d-une-utopie.html
7. MUÑOZ SANZ, Victor. Unfolding a Modern Palimpsest: Batanagar 1934–2013. ResearchGate. https://www.researchgate.net/profile/Victor_Munoz_Sanz/publication/323512405_Unfolding_a_Modern_Palimpsest_Batanagar_1934-2013
8. CARMICHAEL, Larry. Bata Belcamp: The Story of the Bata Shoe Company in Harford County, Maryland 1932–2000. Amazon Kindle, 2014.
9. History – Borovo. Oficiální stránka. https://www.borovo.eu/at/about-us/history/
   • Doplňkově: Yugoslavia. World of Bata. http://world.tomasbata.org/europe/yugoslavia/
   • Doplňkově: Toma Maksimović – the Man Who Built Borovo. P-portal. https://p-portal.net/en/toma-maksimovic-the-man-who-built-borovo
   • Doplňkově: Oldest shoe manufacturer in Croatia now 91 years old. Croatia Week. https://www.croatiaweek.com/oldest-shoe-manufacturer-in-croatia-now-91-years-old/
10. Bata Heritage Centre – A Brief History. Oficiální stránka. https://www.bataheritagecentre.org.uk/history/
11. Bataville (Industrial complex) – Mapy.com. https://mapy.com/en/?source=osm&id=1098282789
12. Baťa region – Malé Zlíny v Československu. https://www.batuvregion.cz/tipy/male-zliny-v-cesku-batova-mesta-po-cele-republice
13. World of Bata – Tomáš Baťa (oficiální archivní portál Nadace Tomáše Bati): https://world.tomasbata.org/
    • Doplňkově: Switzerland. World of Bata. http://world.tomasbata.org/europe/switzerland/
    • Doplňkově: Der Bata-Park – Schweizer Industriegeschichte. MARCK Immobilien AG. https://marck.swiss/der-bata-park-schweizer-industriegeschichte/
    • Doplňkově: Bata Clubhouse Möhlin. Tourismus Rheinfelden. https://www.tourismus-rheinfelden.ch/en/experience/eat-drink/bata-clubhouse-mohlin
14. POKLUDA, Zdeněk a kol. Survival through Globalisation: Innovation, Internationalisation, and the Endurance of Big Business in Central Europe. Business History, Taylor & Francis, 2025. https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/00076791.2025.2566483
15. Batawa – History. Oficiální stránka města Batawa. https://batawa.ca/history-c3.php
16. Chemosvit Group – What role did Tomáš Baťa and his vision play in the history of Svit? https://www.chemosvitgroup.com/en/what-role-did-tomas-bata-and-his-vision-play-in-the-history-of-svit/
17. *Baťovany.sk – portál o slovenských baťovských mestách*. https://www.batovany.sk/
18. SCHULTZ, Jindřich. Brazilian Agrarian-Industrial Towns of Jan Antonín Baťa (1941–1965). DSpace UK, Univerzita Karlova. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/100066/120300132.pdf
19. MUÑOZ SANZ, Victor. Beyond the Company: Intended and Unintended Legacies of Modern Industrial Urban Planning and Design. The Case of the Bata Shoe Company Satellite Towns (1929–2015). International Planning History Society Proceedings, TU Delft Open, 2016. https://journals.open.tudelft.nl/iphs/article/view/1251
20. MALOVCOVÁ, Božena. The establishment and development of the Baťa factory in Svit (1934–45). In: Company Towns of the Baťa Concern: History – Cases – Architecture. https://digilib.k.utb.cz/handle/10563/26187?locale-attribute=cs
21. Baťovany – Industrial town. Register modernej architektúry Slovenska. https://register-architektury.sk/en/objekt/250-batovany-industrial-town
22. First Czech Investor in India: Bata. Embassy of the Czech Republic in New Delhi. https://mzv.gov.cz/newdelhi/en/pr/first_czech_investor_in_india_bata.html
23. Otrokovice (Baťov). Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/stezka/14-otrokovice-batov
24. Něco o Baťovém městě. Turistické informační centrum Otrokovice. https://www.tic-otrokovice.cz/neco-o-batovem-meste
25. Historie Baťova. Ať žije Baťov! https://www.atzijebatov.cz/historie-batova/
26. Baťovské letectví 1924–1945. Tomáš Baťa / vzdělávací modul. http://tomasbata.org/wp-content/uploads/moduly/letectvi-bata.pdf
27. Pomník letecké havárie Tomáše Bati v Otrokovicích. Baťa region. https://batuvregion.cz/mista/pomnik-letecke-havarie-tomase-bati-v-otrokovicich
28. Morální závěť Tomáše Bati. BataStory.net. https://batastory.net/cs/milniky/moralni-zavet
29. Napajedla. Baťa region. https://batuvregion.cz/mista/napajedla
30. SVOBODOVÁ, Jitka. Působení firmy Baťa a. s. v Třebíči v letech 1931–1945. Masarykova univerzita. PDF na IS MUNI
31. Časová osa. Baťovská Zruč. https://batovska-zruc.cz/casova-osa
32. ŠEVEČEK, Ondřej. Tovární města Baťova koncernu – Zruč nad Sázavou – Baťov. Baťovská Zruč. PDF
33. Tovární budovy. Baťovská Zruč. https://batovska-zruc.cz/tovarni-budovy
34. Modul 5: Průmyslová města firmy Baťa v Československu. Tomáš Baťa – vzdělávací modul. http://tomasbata.org/vzdelavaci-moduly/modul-5-prumyslova-mesta-firmy-bata-v-ceskoslovensku/
35. Malé Zlíny v Česku: Baťova města po celé republice. Baťa region. https://batuvregion.cz/tipy/male-zliny-v-cesku-batova-mesta-po-cele-republice
36. Historik: Firma Baťa zaměstnávala židovské vězně. ČT24. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/historik-firma-bata-zamestnavala-zidovske-vezne-326591
37. Slovensko. Baťův svět – Baťa ve světě. https://svet.tomasbata.org/evropa/slovensko/
38. História mesta. Mesto Svit. https://www.svit.sk/mesto/o-meste/historia-mesta/
39. Uncovering the Background of the City and Plant Name. Chemosvit Group. https://www.chemosvitgroup.com/en/uncovering-the-background-of-the-city-and-plant-name/
40. Partizánske (Baťovany). Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/stezka/19-partizanske-batovany
41. Baťovany – Industrial town. Register modernej architektúry Slovenska. https://register-architektury.sk/en/objekt/250-batovany-industrial-town
42. Historie společnosti. Fatra, a.s. https://www.fatra.cz/o-nas/historie-spolecnosti/
43. Fatra v kostce – část první. Fatra, a.s. https://www.fatra.cz/fatra-v-kostce-cast-prvni/
44. Analýza lokalit a turisticky zajímavých míst spojených s působením firmy Baťa. Centrála cestovního ruchu Východní Moravy. https://www.ccrvm.cz/doc/663f3296-d4d9-11eb-b5e0-525400006c3f/@@download
45. Dějiny koncernu Baťa (Wikipedie, jen orientačně) – https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_koncernu_Baťa
46. Bata Corporation (Wikipedie, jen orientačně) – https://en.wikipedia.org/wiki/Bata_Corporation
47. BALABAN, Milan; PERUTKA, Lukáš; PAYE, Simon; SAVIC, Dalibor; HERMAN, Jan. The Social Welfare System in Bata Company Towns (1920s–1950s): Between Transnational Vision and Local Settings. International Review of Social History / Cambridge Core. https://www.cambridge.org/core/journals/international-review-of-social-history/article/social-welfare-system-in-bata-company-towns-1920s1950s-between-transnational-vision-and-local-settings/A75B7AE3732A379661973C0870A0BC58
48. BALABAN, Milan; PERUTKA, Lukáš; PAYE, Simon; SAVIC, Dalibor; HERMAN, Jan. The social welfare system in Bata company towns (1920s–1950s) – postprint. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. https://publikace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/1011051/Postprint_1011051.pdf?sequence=3&isAllowed=y
49. JEMELKA, Martin. The Factory Towns of the Baťa Company: Ideals in Corporate Practice. Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/en/studie/the-factory-towns-of-the-bata-company-ideals-in-corporate-practice-martin-jemelka/6
50. MUÑOZ SANZ, Víctor. Beyond the Company: Intended and Unintended Legacies of Modern Industrial Urban Planning and Design. The Case of the Bata Shoe Company Satellite Towns (1929–2015). International Planning History Society Proceedings, 2016. https://journals.open.tudelft.nl/iphs/article/view/1251
51. Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum. Chelmek / Auschwitz sub-camps. https://www.auschwitz.org/en/history/auschwitz-sub-camps/chelmek/
52. US Holocaust Memorial Museum. Jewish Workers of the Bata Shoe Company in Radom, Poland. https://www.ushmm.org/online/hsv/source_view.php?SourceId=45130

 

Poznámka k pramenům: Některé zdroje se mírně rozcházejí v datování zahájení výroby (uvádí buď rok zahájení stavby, rok prvního výrobního provozu, nebo rok kolaudace). U sporných lokalit – například Borova (1931 vs. 1932), East Tilbury (1932 vs. 1933) nebo Batanagaru (1934 vs. 1935) – byl v tomto článku zvolen rok, který má největší shodu mezi nezávislými prameny (oficiální stránky firmy nebo města a recenzovaná literatura).