Termín: pleistocén

« Back to Glossary Index

Pleistocén (starším názvem diluvium) je starší oddělení čtvrtohor. Počátek pleistocénu je kladen 1,806 milionu let (Ma) do minulosti. Pod pojmem pleistocén bylo zamýšleno pokrýt celé období opakovaného zalednění, nicméně začátek byl datován příliš pozdě a ochlazování i zalednění se nyní předpokládá již na konci pliocénu. Někteří klimatologové by proto preferovali umístit začátek pleistocénu na 2,6 milionu let před dneškem.

Pleistocén se v rámci členění evropského kvartéru dělí na:

  • spodní,
  • střední a
  • svrchní.
K poznání a vyčlenění dob ledových nejvíce přispěly práce A. Pencka a E. Brücknera (1909) a B. Eberleho (1930), které popisují celkem pět dob ledových a čtyři meziledová období.

V období pleistocénu rozlišujeme pět ledových dob, ty se nazývají též glaciály a označují se podle jmen řek. Nejstarší známý glaciál se označuje jako donau, po něm následují günz, mindel, risswürm.

Pozdější výzkumy, zejména W. Soergela (1939) však ukázaly, že toto členění dob ledových je příliš hrubé. Proto již W. Soergel přišel s návrhem jednotlivé glaciály rozdělit na podružná období náporu zalednění (stadiály) a teplejší mezidobí (interstadiály). Jednotlivé stadiály mají číselné indexy. Dunajská doba ledová tak měla tři stadiály, günzská a mindelská dva stadiály, a poslední risská a würmská doba ledová svorně po tři stadiály.

Doby meziledové se nazývají interglaciály a označují se např. mindel/riss apod. Ledové doby však nelze vidět jako souvislé období ochlazení, ale dělí se též na další menší maxima a minima, kdy se ledovce rozšiřovaly a zase zmenšovaly. Chladnější období v rámci glaciálu se nazývají stadiály, ty se označují např. würm I, würm II apod. Teplejší období mezi nimi jsou interstadiály a ty se označují např. würm I/II.

Soergelovy stadiály jsou v dobré shodě s astronomickými výpočty, které dávají do souvislosti doby ledové a změny energetického toku od Slunce. Za kolísáním energetického toku od Slunce stojí na základě Milankovičovy domněnky změny vzájemné polohy Země a Slunce způsobené nutačními a precesními pohyby Země, změnami tvaru oběžné dráhy Země a následnými změnami oceánského proudění. I malé změny klimatu totiž mohou mít dalekosáhlé důsledky. Existují však práce, které vidí příčiny změn energetického toku od Slunce v samotné hvězdě – Slunci, jejíž aktivita kolísá v řadách tzv. slunečních cyklů (11letý, 90letý aj.) a jejichž superpozicí pak může dojít k citelným výkyvům slunečního energetického toku (1 – 3 %).

Vedle horských (alpských) dob ledových rozeznávají vědci i severské (kontinentální) zalednění (glaciály). Jsou to halštrovské zalednění, sálské zalednění a viselské zalednění. První pevninské zalednění zvané halštrovské či elsterské (podle Bílého Halštrovu, přítoky Sály v Sasku) odpovídá mindelu. Druhá, sálská doba ledová (podle řeky Sály, levého přítoku Labe) odpovídá alpskému rissu a viselská doba ledová (podle řeky Visly) spadá do časového období würmu. Přehledně jsou doby ledové zobrazeny v následující tabulce.

Ve starší literatuře je kvartér popisován jako geologický útvar začínající někdy před 1,81 mil. lety. V roce 2008 však Mezinárodní geologický kongres v Oslu (Norsko) nově přiřadil do kvartéru i stupeň gelasian (2,588 – 1,806 mil. let), takže nově se kvartér popisuje jako období od 2,588 mil. let po současnost. Důvodem posunu hranice počátku čtvrtohor před gelasian je skutečnost, že počátkem gelasianu dochází k významným změnám klimatu a oceánského proudění.

Pojmenování pleistocénních zalednění ve střední a severní Evropě.

Glaciály a interglaciály Horská zalednění Kontinentální zalednění
glaciál würmský viselský
interglaciál riss/würm eemský
glaciál risský sálský
interglaciál mindel/riss holsteinský
glaciál mindelský halštrovský (elsterský)
interglaciál günz/mindel  
glaciál günzský  
interglaciál donau/günz  
glaciál dunajský (danubský)

Pleistocenní sedimenty se nacházejí v jezerních usazeninách, ve sprašových vrstvách nebo v jeskyních. V podmínkách České republiky se jedná např. o silné vrstvy naváté spraše. Typické je střídání režimů vodních toků, tzv. režim meandrující a divočící řeky. Při odtávání ledovců na konci ledové doby mají řeky sezónně vysoký průtok, ale břehy ještě nejsou zpevněny vegetací, jelikož oblasti Čech se v té době nachází tundra nebo step a tato půda již ale není trvale zmrzlá. Proto se tok řeky zařezává hluboko do krajiny, během vydatných povodní mění své koryto. Tím se vytváří tzv. říční terasy.

V průběhu jednotlivých dob ledových nebylo území České republiky ani Slovenska souvisle zaledněno. Skandinávský kontinentální ledovec se přesto prodral až na Šluknovsko, do Osoblažského výběžku i do Moravské brány, kde čelo ledovce dosáhlo pravděpodobně až k městu Hranice na Moravě. Na Slovensku pak ledovec pravděpodobně postoupil až na Zamaguří a na Oravu. Svědectví o jeho přítomnosti nám podávají například bludné (eratické) balvany.

Česká republika i Slovensko, podobně jako celá střední Evropa, byla bezlesá. Lesy zakrslého vzrůstu (tajga) se objevovaly pouze na izolovaných a chráněných lokalitách. Ve středních a vyšších polohách se rozprostírala severská tundra, na suchých místech subarktická step a nejvyšší partie hor pokryly ledovce. K flóře a fauně tohoto období, stejně jako v období po skončení poslední době ledové, se vrátím v samostatném článku.

Zdroj: https://www.treking.cz/priroda/doba-ledova.htm