Termín: karbon

« Back to Glossary Index

Karbon je geologický útvar prvohor (paleozoikum) z období cca 359–299 Ma před současností. Dělení karbonu se stále vyvíjí, nicméně se obecně dělí na:

  • starší spodní karbon (mississip) a
  • mladší svrchní karbon (pennsylvan), přičemž uvažovaná hranice je .

V mezinárodním stratigrafickém dělení se spodní karbon nazývá mississip a svrchní karbon je nazýván pennsylvan. V Evropě se používala a ještě používají obdobná pojmenování, spodní karbon byl nazýván dinant (čti dyná) a svrchní karbon byl nazýván silesian. Také stupně karbonu jsou pojmenovány v jednotlivých oblastech různě.

Na počátku karbonu byly pevniny rozděleny na několik paleokontinentů Gondwanu, Laurussii, Siberii a další menší mikrokontinenty. Larussia ležela v oblasti rovníku. Gondwana ležela rozprostřena kolem jižního pólu a ve vyšších šířkách. Ve spodním karbonu (dinantu) se Gondwana přibližuje k Laurussii. Srážka Gondwany a Larussie má za následek vznik variského horstva (variscidy). Součástí variského horstva byl i Český masiv. Variské horstvo se táhlo podél rovníku a dále se stáčelo k severovýchodu.

Klima karbonu bylo zpočátku velmi teplé. Průběh zóny teplého klimatu je doložen i rozšířením uhelných ložisek s druhově bohatou flórou. Během karbonu se klima ochladilo a dochází i k zalednění Gondwany. Jedná se o nejrozsáhlejší zalednění v historii Země, které bylo způsobeno driftem Gondwany k jihu. Pro severoatlantický kontinent jsou typické dvě facie:

  • karbonátická facie uhelných vápenců s hojným podílem bentické fauny (koráli, mechovky, řasy, krinoidé). Převažují organodetritické vápence nad organogenními. Útesové formy většinou chybí
  • kulmská facie – klastický vývoj (droby, slepence, prachovce, jílovce) s faunou planktonického, epiplanktonického a nektonického typu (goniatité, měkkýši). Typickým znakem je výrazná rytmičnost s charakterem flyšových uloženin, rozšířené zejména při okrajích variského orogénu.

Při okrajích variského orogénu dochází k cyklickému kolísání mořské hladiny, které vytváří nepříznivé podmínky pro vznik uhelných pánví. Oproti tomu na evropském kontinentu v mělkovodních močálech dochází k hromadění rostlinné hmoty s pozdějším vznikem rozsáhlých uhelných ložisek. V ovzduší s původním přebytkem oxidu uhličitého pocházejícího ze sopečné činnosti dochází postupně ke spotřebování oxidu uhličitého rostlinami a postupně se klima stává sušším (pouštní klima svrchního karbonu a permu).

Výsledkem kolize kontinentálních bloků Gondwany a severoatlantického kontinentu je rozsáhlé hercynské (variské) vrásnění. Jednalo se o migrující orogenetické vlny způsobené procesy subdukce a kolize kontinentálních bloků. Území Evropy spadá do mobilní kolizní zóny, kde se orogeneze projevila se značnou intenzitou. Vrásnění bylo doprovázeno metamorfózou a plutonismem a tyto jevy často zakrývají starší projevy (typicky v Českém masívu). Dílčí fáze variské orogeneze se označují jako

  • bretonská (svrchní devon – spodní karbon),
  • sudetská (spodní – svrchní karbon),
  • krušnohorská (svrchní namur – spodní vestfál),
  • asturská (svrchní vestfál – spodní stefan).

Český masív

  • moravsko-slezská oblast – ze svrchního devonu pokračuje sedimentace karbonátů a pelitů, doložená konodonty, foraminiferami a trilobity z Moravského krasu a organodetritickými vápenci s korálovou faunou od Hranic, po mořské regresi nastupuje kulmský vývoj – rytmické jílovito-písčité sedimenty flyšového rázu s drobami a slepenci

Moravský kras a Drahanská vrchovina (drahanský kulm)

  • březinské a ostrovské břidlice (trilobitová fauna) na bázi, nasedající na devonské karbonáty
  • souvrství protivanovské – již typický kulmský vývoj, stáří tournai-svrchní visé, mocnost do 2,5 km
    • velenovské břidlice
    • brodecké droby
    • rozstáňské břidlice
  • souvrství myslejovické (svrchní visé), až 3 km mocné – na jihu račické a lulečské slepence, které směrem k S přecházejí do drob a břidlic
  • kulm kry Maleníku – karbonátická sedimentace stáří tournai – spodní visé, následují aleuropelity odpovídající moravickému souvrství a droby, je doložen (vrty) přesun původně podložních devonských hornin přes spodnokarbonské sedimenty
  • hornoslezská pánev – u nás pouze jz. cíp, který je zakrytý sedimenty neogénu a flyšovými příkrovy Západních Karpat
  • ostravské souvrství – o mocnosti do 2,8 km, na spodní hranici je tzv. Štúrovo mořské patro (kulmský ráz) s brachiopodovou a trilobitovou faunou, následuje cyklická paralická sedimentace s uhelnými slojemi, jejichž celková hmotnost je asi 60 m (celkem 200 slojí), pískovci, prachovci, jílovci, která představuje přímořskou akumulační plošinu, mocnost prudce klesá na V a k J (okraj pánve)
    • petřkovické v. (namur A)
    • hrušovské v. (namur A)
    • mořské patro Enna
    • jaklovecké v. (namur A)
    • mořské patro Barbora
    • porubské v. (namur B)
    • mořské patro Gaeblerovo
    • uhelná sloj Prokop (nejmocnější sloj, mající v průměru kolem 5 metrů, max. mocnost 15,25 metru
  • karvinské souvrství – stáří namur B – vestfál A, má kontinentální limnický vývoj, odpovídá jezerně deltovým a jezerním sedimentům, mocnost kolem 1000 metrů, více jak 120 slojí o průměrné mocnosti kolem 1,8 metru
    • sedlové v. (namur B-C) – slepence, pískovce
    • sušské v. (namur C – vestfál A)
    • doubravské v. (pískovce, aleuropelity)

Dílčí geologická období karbonu:

  • svrchní (penssylvan) – cca 323–299 Ma před současností,
    • svrchní – cca 307–299 Ma před současností,
      • (gžel) – cca 304–299 Ma před současností,
      • (kasimov) – cca 307–304 Ma před současností,
    • střední (moskov) – cca 315–307 Ma před současností,
    • spodní (baškir) – cca 323–315 Ma před současností,
  • spodní (mississipi) – cca 359–323 Ma před současností,
    • svrchní (sepuchov) – cca 331–323 Ma před současností,
    • střední (visé) – cca 347–331 Ma před současností,
    • spodní (tournai) – cca 359–347 Ma před současností.