Morávka (řeka)

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí	2-03-01-034
plocha povodí [km2]	149,3
délka toku [km]	30,9
prům. průtok u ústí [m3 × s-1]	3,73

Charakter toku

Morávka pramení na sev.-záp. úbočí vrchu Sulov v Moravskoslezských Beskydech v nadmořské výšce cca 900 m nedaleko osady Bílý kříž. Jen několik set metrů již. pramení také Černá Ostravice. Zpočátku tok Morávky míří horským údolím k S, později se stočí k SZ. V horní části toku je pro Morávku charakteristický značný spád – na prvních pěti kilometrech Morávka klesá o zhruba 300 m.

V osadě Uspolka zprava ústí první z větších přítoků, potok Nytrová. O něco níže, přibližně 10 km od pramene, byla na soutoku s potokem Slavíč v letech 1961 až 1964 zřízena údolní nádrž Morávka, sloužící jako zdroj pitné vody a ochrana před povodněmi. Délka vzdutí nádrže nad hrází celkově činí 1,7 km. Sklon údolí je tu už mírnější – Morávka od pátého do desátého kilometru své cesty ztrácí asi 90 výškových metrů. Pod přehradou leží na říčce první větší sídlo, vlastní jádro obce Morávka. Na konci obce vtéká zleva Vlaský potok, pramenící na sev. úbočí Travného (1203 m)

Pod přehradou se směr toku mění k SZ, z pravé strany je tok ještě lemován masívem Čuplu (873 m), z levé strany se však údolí postupně otevírá. Spád toku se dále zmírňuje na 60 výškových metrů mezi desátým a patnáctým kilometrem toku. Na levém břehu se rozkládají obce Pražmo a Raškovice. V Raškovicích zleva přitéká Mohelnice, pramenící na Obidové (832 m) u Visalají.

Na jezu mezi Raškovicemi a Vyšními Lhotami je menší část průtoku Morávky oddělována do přivaděče Morávka-Žermanice – umělého povrchového kanálu – který ústí ve Vojkovicích do řeky říčky Lučiny. Původním záměrem tohoto díla z přelomu 50. a 60. let bylo odklánět za povodní z Morávky do Lučiny část průtoku. Dnes však slouží především ke zlepšování stavu Lučiny a na ní položené údolní nádrže Žermanice v sušších obdobích.

Spád toku Morávky na dolním toku je už vcelku ustálený – během posledních patnácti kilometrů svého toku Morávka klesá přibližně o 50 m na každých 5 km. Od Vyšních Lhot má koryto po většinu trasy výrazně přírodnější vzhled se štěrkovými náplavy, občasnými zářezy a peřejemi. V Česku se jedná o jeden z posledních zbytků koryta podhorské řeky, dochovaného v téměř původní podobě, proto jsou na tomto úseku Morávky prohlášena chráněná území NPR Skalická Morávka a PP Profil Morávky.

Při pravém břehu Morávky se postupně prostírají obce Nižní Lhoty, Nošovice a Dobrá, zatímco kopce Strážnice a Vrchy na břehu levém nakrátko nutí řeku odchýlit se k S. Za již zmíněnou PP Profil Morávky řeka protéká mezi Starým Městem a Frýdkem, kde také nakonec zprava ústí v nadmořské výšce 293 do Ostravice (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moravka_(pritok_Ostravice)).

Morávka odvodňuje přilehlé části Moravskoslezských Beskyd, Podbeskydské pahorkatiny a  Ostravské pánve.  Správa toku není dělená, po celé svojí délce je Morávka ve správě státního podniku Povodí Odry. Řeka patří mezi vodohospodářsky významné toky. Pstruhové pásmo se nachází v horní části toku až po Frýdek-Místek. Horní část toku se nachází v CHOPAV Beskydy. Hydrologické stanice se nachází v lokalitách: Lúčka, Uspolka, Morávka pod přehradou, Raškovice, Raškovice – přivaděč, Dobrá a Staré Město.

Regulace Morávky

Před výstavbou údolní nádrže patřila řeka Morávka obdobně jako Mohelnice svým poměrem mezi hodnotami nejvyšších povodňových průtoků a jejich minimy, vyskytujícími se za sucha, k jednomu z nejrozkolísanějších toků na území ČR. Vysoké kulminační průtoky Morávky v geologicky flyšovém prostředí, vysoký podélný sklon a tím i vysoká reliéfová energie byly zde příčinou zvláště katastrofálních průběhů povodní.

Vývoj regulačních zásahů do koryta řeky byl značně složitý. Je tomu něco přes 100 let, co tyto zásahy, nastartované důsledky povodní v letech 1902 a 1903, postihnuvší tehdy celé povodí řeky Ostravice, nabyly systematické povahy. Rovněž i na Morávce se projevoval nepříznivě charakter průtokově rozkolísaného štěrkonosného toku o velkém podélném sklonu a vysoké reliéfové energii.

Obecně vzato problémem území ležícího bezprostředně okolo řeky není ani tak otázka přímého zaplavení vrstvou vody, jako spíše územní nestabilita širokého a za povodní neustále se přetvářejícího pruhu řečiště. V horní trati – vzato odshora – až do míst, kde se řeka odklání od masivu Travného se to vždy týkalo jen úzkého pruhu území a dalo se to řešit vesměs lokálním zabezpečením břehů.

Problematičtěji se Morávka projevovala v níže situovaných úsecích. Již na začátku 20. stol. bylo zde území kolem toku poměrně hustě osídleno zástavbou a rozvíjejícími se místními výrobnami, mlýny i pilami, vázanými na jezy na řece jejíž vodní sílu využívaly. Jezy po každé trochu větší povodni bylo nutno obnovovat stejně tak, jako téměř všechna přemostění v Morávce, Raškovicích, ale i níže ve Vyšních a Nižních Lhotách, na úrovni Dobré, Skalice a ve Starém Městě u Frýdku. Stabilní přechody řeky komunikacemi se dařilo jakžtakž udržet jen u jejího ústí (Frýdek – Staré Město) a pak po 17 km výše až v Morávce (tzv. Smrčanský most, km 17,2).

Mezitím všechna silniční spojení bylo po povodni vzhledem k širokému zdivočelému řečišti vesměs vždy nutno obnovovat v podobě provizorií. Výjimku na čas snad tvořil jen tzv. Koppův most v km 12,2, který sloužil nepřetržitě 40 let (1905–1945), než byl vyhozen do povětří ustupující německou armádou, a pak jej na dalších třicet let nahradila opět jen zase obnovovaná provizoria.

Snahy soustavněji stabilizovat řeku od obce Morávky směrem k ústí do Ostravice se dost dlouho nesetkávaly s velkými úspěchy. Ať již to byly první tzv. “zemská” korytová úprava, prováděná kolem Koppova mostu (km 12,0–14,8) směrem proti vodě, nebo i další úpravy podle generálního projektu (vídeňského inženýra Essera, 1910–1912), obě byly brzo následnými povodněmi zničeny. Bylo tomu zejména proto, že odstupňování dna řeky, jinak zajišťující podélnou stabilitu toku, bylo při úpravě jen řešeno nízkými prahy, jimiž se podélný sklon hladiny za povodní nesnížil a unášecí síla vody vzhledem ke splaveninovému materiálu, který tvořil dno, nezmenšila.

Rovněž kapacita upraveného koryta toku na “střední vodu” se ukázala jako nízká, takže vybřežující povodně napadaly a ničily upravené koryto zboku. S určitým úspěchem se setkaly jen zásahy do širokého řečiště v podobě výhonových staveb z doby mezi světovými válkami, které jeho průtoky alespoň částečně usměrnily do poněkud užší říční brázdy. Bohužel i ty se provedly bez toho, aby byl vysoký podélný sklon toku dodatečně nějak snížen spádovými objekty (zřejmě z finančních důvodů).

O tom, jakou koryto Morávky dostalo podobu, v níž se dnes po různých peripetiích vývoje nachází, bylo v podstatě rozhodnuto začátkem 50. let min. století, kdy se řešilo zásobení vodou nově vznikajícího komplexu Nové Huti (tehdy Klementa Gottwalda) v Ostravě Kunčicích. Řeka Lučina svým povodím s Morávkou sousedící , na níž pro zásobení hutě vznikala nově budovaná údolní nádrž Žermanice, neměla dostatečný potenciál vodnosti k tomu, aby nádrží bylo možno dosáhnout potřebného nadlepšovacího efektu (vteřinového množství vody, odebíratelného Novou Hutí “za všech okolností”) a již od samého začátku její výstavby se počítalo s tím, že potenciál Lučiny bude třeba posílit převodem vody ze povodí Morávky. Nejvhodnější místo možného převodu na Morávce byl profil Vyšní Lhoty, odkud jak konfigurací terénu, tak rozsahem povodí jej bylo možno uskutečnit.

Výstavba rozdělovacího objektu byla však zde (v km 11,3) na zdivočelém a neupraveném toku je ožehavá věc. A to pro jeho možné ohrožení napadáním povodněmi shora i zboku, obejití, zavalení nebo zaštěrkování jak objektu samotného nebo jeho zdrže, resp. i téměř 10 km dlouhého umělého přivaděče o objektu směrem po toku, jimiž jsou vody do žermanické nádrže převáděny. Tehdejší vodohospodářská koncepce mimo to vycházela z předpokladu, že přivaděčem se budou převádět i povodňové průtoky a tak se ulehčí situaci níže po toku Morávky ve Frýdku-Místku a dále i po trati Ostravice směrem na Ostravu. Obavy z nepředvídatelných povodňových situací a praktické zkušenosti z jejich průběhu v profilu převodu vedly postupně k potřebě stabilizovat poměry v celém 6 km dlouhém úseku Morávky nad tímto objektem až k mostu v Morávce (km 17,2) soustavnější úpravou koryta.

Úprava byla dovršena začátkem 80. let, přičemž v uvedeném úseku šlo především o zajištění celkové stability koryta, kterou zabezpečuje 27 spádových objektů (z větší části balvanitých skluzů) a dostatečná kapacita průtočného profilu (na dvacetiletou vodu).

Ohrožení rozdělovacího objektu povodňovými stavy je potenciálně možné nejen shora nebo zboku, ale i zdola, a to protivodní erozí. Již během jeho stavby v polovině 50. let bylo jako důsledek ohrožení, k němuž za povodně vskutku došlo, nutno vybudovat proti podemletí pod ním zajišťovací stupeň klasického tvaru (km 11,1), ale i 20 let později (po povodni r. 1974) níže pak další balvanitý skluz, postupně doplňovaný opět odspoda. Protože tendence retrográdní eroze, podporovaná omezením přísunu splavenin výstavbou nádrže Morávka a výrazným snížením kulminačních povodňových průtoků, jakož i hrazenářskými pracemi na bystřinách v horních perimetrech pokračovala i dále, bylo provedeno níže po toku ještě další opatření v korytě Morávky. Je jím tzv. “přírodní spádový stupeň” v podobě lokálního a uměle kamennými figurami a výhony formovaného rozšíření průtočného profilu. Efekt tohoto “objektu”, aplikovaného podle švýcarského vzoru z řeky Emme a ojedinělého v ČR, spočívá v utlumení kinetické energie lokálním rozšířením průtočného profilu s dosažením analogického efektu, jako vznikne v případě klasického spádového objektu. Netradiční a experimentálně pojatý přístup byl v tomto případě zvolen ve snaze co nejcitlivěji se přizpůsobit přirozeným poměrům na řece níže po toku, která (směrem po vodě pod km 10,5) až po území Nošovic a Dobré u Frýdku (km 5,7) byla vyhlášena koncem 90. let jako národní PP Skalická Morávka.

Na rozdíl od výše popsaných případů zde pod Vyšními Lhotami v místech dnešní památky se nevyskytla po celou dobu od 2. světové války žádná potřeba zasahovat nějak do jejího koryta, takže ta se tu vyvinula do klasické podoby zdivočelého toku se širokými štěrkovisky, bifurkacemi (rozvětvení), slepými rameny, břehovými nátržemi, vývraty stromů a dalšími fenomény, které jsou předmětem ochrany přírody. Před vyhlášením památky podmínkou okolních obcí, situovaných po obou březích, bylo, aby byla zajištěna některá předem vytipovaná místa proti pokračující boční erozi. Z uvedených důvodů bylo v úseku Skalické Morávky pro ochranu těchto míst vybudováno na 20 drátokamenných výhonů. Výhony (z gabionů) byly použity tak, aby přirozený ráz celého úseku rušily co nejméně.

Z bývalých jezů z doby 1. republiky se do dnešní doby nedochoval na řece Morávce žádný. Všechny zlikvidovaly povodně, které se vyskytovaly před výstavbou údolní nádrže Morávka, a pak i změna vlastnických poměrů po r. 1948. Dnes po těchto objektech na toku není prakticky památky, jejich likvidací se v některých místech tím změnily i celkové poměry v korytě. Nejvýrazněji je to zřetelné v úseku nad bývalým Frýdeckým jezem (dnes na úrovni přibližně km 1,2). Jeho stržením povodní z r. 1949, a tím i likvidací jeho spádové funkce v niveletě dna, došlo spolu s působením dalších vlivů výše v povodí (snížením chodu splavenin) postupem doby k zahloubení toku na úroveň jílovců, které tvoří skalní podloží nivy, a tak vytvoření kaňonovitého úseku (km 1,2 – 3,2), který se stal rovněž předmětem ochrany přírody – pod názvem “Profil Morávky”. Délka tohoto úseku činí dnes přibližně 2 km, v uvedeném prostoru by jednou měl křížit Morávku obchvat čtyřproudové komunikace I/48 okolo Frýdku – Místku.

Mezi popsanými chráněnými úseky a dále od profilu bývalého Frýdeckého jezu směrem k ústí řeka protéká v blízkosti zástavby (resp. přímo zástavbou), takže tok nebylo možno ponechat ve zcela nedotčeném divokém stavu. Mezi úseky Skalické Morávky a Profilem Morávka, v obou případech s preferovanými zájmy ochrany přírody, mezi km 3,2 až 4,9 si zásahy do koryta vynutila blízkost zástavby, využití pozemků a komunikační spojení (dvě pojížděné lávky v km 4,5 a 5,0) obcí Dobrá u Frýdku a Skalice. Tyto zásahy mají podobu úpravy koryta na dvacetiletou vodu a 6 balvanitých skluzů pro sklonovou stabilizaci. Spodní balvanitý skluz je přitom uzpůsoben tak, že jeho dolní partie snese zahloubení až 5 m, pokud by do této úrovně odspoda postoupila protivodní eroze z “Profilu Morávky”. Výustní úsek Morávky (pod km 1,1) je rovněž regulován (spolu s 2 spádovými objekty) pro ochranu území v okolí silničního mostu ve St. Městě a mostu trati ČD Ostrava – Val. Meziříčí.

Za zmínku stojí, že na horním konci uvedeného výustního úseku je zprava zaústěno odlehčení potoka Vlčok z 80. let. min. stol. Bylo vybudováno k odvádění vod tohoto potoka do Morávky, aby se tak zamezilo pravidelným záplavám, které Vlčok, předtím ústící do Ostravice na území Frýdku pod Morávkou, způsoboval v zástavbě tohoto města.

Vodohospodářská bilance a kvalita vod

Údolní niva řeky Morávky, jak z celkového charakteru území, kudy protéká, plyne, je poměrně sklonitá a ne příliš široká, takže akumulace vody v podobě rybníků v historické minulosti zde nebyly budovány. Velmi významnou akumulací vody posledního padesátiletí však představuje údolní nádrž Morávka (podle názvu obce, v jejíž blízkosti je přehradní hráz situována), vybudovaná v 60. letech 20. století. 

Z hlediska vodohospodářské bilance jsou průtoky v řece Morávce významně ovlivněny hospodařením výše ležící přehrady a část toku pod rozdělovacím objektem ve Vyšních Lhotách je pak navíc ovlivňována i převodem vody do povodí Lučiny. Nadlepšovací efekt nádrže je mimo dodržení minimálního zůstatkového průtoku, vypouštěného pod hráz, z převážné části převáděn mimo povodí Morávky. Trubním odběrem je voda z přehrady odváděna do úpravny vody ve Vyšních Lhotách a odtud do spotřebišť – měst v povodí Lučiny (Havířov) a Olše (Český Těšín a Třinec).

Součástí průtoku, který se do koryta vrací je odběr vody pro rybné hospodářství, situované těsně pod hrází. Žádný další významnější odběratel vody přímo z Morávky níže po toku není evidován, nicméně celková změna průtoku v úseku pod přehradou se pohybuje v záporných hodnotách až po ústí. Přesto za uvedených okolností není toku Morávky nikde zaznamenáván napjatý nebo pasivní bilanční stav.

Převádění povodní od rozdělovacího objektu do povodí Lučiny bývá poměrně omezené pro hydrologickou příbuznost obou povodí (Morávky a Lučiny). Objem probíhající povodně na vlastní Lučině totiž většinou sám stačí naplnit ovladatelný retenční prostor nádrže Žermanice, takže za této okolnosti se pak převod povodně z Morávky musí zastavit.

Řeka je zatěžována jediným významnějším bodovým zdrojem znečištění, který leží přímo na ní – čistírnou odpadních vod (ČOV) obce Raškovice. Ostatní větší znečišťovatelé situovaní níže (obce Nošovice a Dobrá u Frýdku, Pivovar Radegast) jsou napojení na prodloužený kanalizační sběrač odvádějící jejich odpadní vody až na ČOV ve Frýdku – Místku, vyústěnou do řeky Ostravice. Odvedení těchto vod má tak velmi pozitivní vliv na dobrou kvalitu vody v Morávce, jen v její v horní trati se méně příznivě projevuje vliv údolní nádrže na ni, pokud jde o teplotu vody.

(zdroj: https://www.pod.cz/atlas_toku/moravka.html)

Vodohospodářské objekty

Údolní nádrž Morávka

Vodárenská údolní nádrž Morávka patří k soustavě nádrží v povodí Odry (nádrže Kružberk, Slezská Harta, Šance, Morávka), které zabezpečují systém Ostravského oblastního vodovodu (OOV) a pomocí něj pak obyvatelstvo téměř celé ostravské aglomerace pitnou vodou. Nádrž je situována v horské oblasti Moravskoslezských Beskyd na horním toku řeky Morávky a ovládá povodí o velikosti 63,3 km².

Přehradní těleso je tvořeno homogenní zemní hrází o objemu 652,3 tis. m³, maximální výšce 39 m a délce 396 m. K vypouštění vody slouží spodní výpusti přehrady a k převádění povodní také bezpečnostní skluz (v pravém svahu) o kapacitě 103 m³/s při maximální hladině. Návodní líc hráze je veden ve sklonu 1: 1,75, vzdušný 1:1,5 až 2,0. Hráz přehrady je prvním přehradním dílem v České republice, kde jako návodního těsnicího prvku bylo použito asfaltobetonového (AB) pláště. Podloží hráze je těsněno jednořadou injekční štolou do hloubky 15 –70 m o celkové délce vrtů 20,4 tis. m.

Celkový objem nádrže činí 11,95 mil. m³, z toho je 0,5 mil. m³ objem stálého nadržení, 4,96 mil. m³ zásobního prostoru a 6,5 mil. m³ prostoru ochranného. Údolí Morávky je od hráze zatopeno do vzdálenosti 2,8 km při ploše 78 ha. Na přehradě je instalována malá vodní elektrárna s Francisovou turbínou o výkonu 0,05 MW, další turbína typu Bánki (z r. 1994), má výkon 0,09 MW.

Záměr vybudovat přehradu na řece Morávce prodělal komplikovaný vývoj. Zájem o její výstavbu byl již za doby rakouské monarchie a motivován byl především snižováním povodní k ochraně zástavby podél řeky Ostravice (zejména Frýdku-Místku), do níž se Morávka vlévá. Přehradní profil byl původně navrhován na horním toku v různých místech a vzhledem k tomu, že hlavní účel přehrady byl spatřován v jejím retenčním účinku. Jednotlivá místa možné výstavby byla postupně zkoumána zejména z hlediska toho, jakou plochu povodí může nádrž ovládat. Počátkem 50. let 20. stol. se k zájmům protipovodňové ochrany však začaly přidružovat i zájmy vodárenské, vycházející nejdříve z potřeby zásobovat pitnou vodou nově vznikající město Havířov, později i širší oblast Ostravské aglomerace. To způsobilo, že výsledná koncepce řešení (1953) nakonec vyústila v návrh realizovat stavbu přehrady v profilu pod přítokem Slavíče (o celkovém objemu 11 mil. m³).

Geologicky leží přehradní profil v dosti složitých poměrech a při výstavbě hráze bylo nutno řešit řadu technických problémů. Z nich za zmínku stojí ty, které provázely zřízení AB pláště a následně první napouštění přehrady. Při něm (jaro 1965) byly zaznamenány enormní průsaky tělesem hráze a muselo se proto přikročit u pláště k sanačním a rekonstrukčním pracím, když na již provedené tři vrstvy se musely položit další dvě až po úroveň dosahu zásobní hladiny. I později byl plášť zdrojem problémů. Ukázalo se, že v horní, a vodou většinou nezatopené části je zvláště citlivý na atmosférické vlivy a teplotní výkyvy (menší trhliny, zvlnění a vyboulení s výrony vody shora pronikající mezi vrstvy pláště). Přestože po celou třicetiletou dobu provozu nádrž jako celek spolehlivě plnila svou funkci zdroje vody i protipovodňové ochrany a nebyla nikdy vypuštěna, stárnutí pláště se stalo předmětem řady šetření, hledajících způsoby, jak zpomalit jeho postupující degradaci.

Do r. 1995, tj. do doby dostavby nové údolní nádrže Slezská Harta v jesenické části povodí Odry, se zásadnější řešení pláště přehrady jevilo jako nereálné. Povodeň v září 1996, kdy zvýšení hladiny na přehradě Morávka signalizovalo náhlé zvýšení průsaků a došlo k vytvoření 1,6 m hluboké dutiny na návodní straně u jejího levobřežního zavázání, vedly nakonec k radikálnímu řešení. Přikročilo se k širší komplexní rekonstrukci celého vodního díla, zaměřené na tři problémy: na rozšíření možností převádění povodňových vod v reakci na nejnovější trendy v otázkách bezpečnosti přehrad (vybudováním nového objektu výpustí 2×1200 mm s odpadem vody novou štolou), na odvedení svahových vod (vybudováním nového drenážního systému a drenážní štoly zabraňujících infiltraci suťových vod z úbočí Travného do tělesa hráze) a na vlastní rekonstrukci těsnicího prvku hráze.

Nádrž co mezitím vcelku úspěšně přestála ještě i katastrofální červencovou povodeň v r. 1997, byla následně zcela vypuštěna a byly zahájeny rekonstrukční práce. Pokud jde o vlastní rekonstrukci těsnicího prvku hráze, byl existující návodní AB plášť nejdříve částečně odfrézován a poté byly horní degradované vrstvy vybaveny novým těsnicím prvkem italské provenience, která využívá nekryté speciální PVC folie – folie SIBELON o tloušťce 2,5 mm.. Ta je základním komponentem geomembrány, položené na AB plášť, k němuž je mechanicky ukotvena systémem speciálních kovových profilů a lišt z nerezové oceli. Celá rekonstrukce vodního díla proběhla v letech 1997–2000.

(zdroj: https://www.pod.cz/atlas_toku/moravka.html)