Geologický vývoj moravských Karpat

Moravské Karpaty formovaly zejména druhohorní a třetihorní horotvorné pochody alpinské orogeneze. Charakteristické jsou pro ně dalekosáhlé horizontální příkrovy přesouvané až v neogénu přes podložní prekambrické brunovistulikum a jeho sedimentární obal na vzdálenost desítek kilometrů.

Vývoj karpatské soustavy byl až do karbonu podobný Českému masivu. Starohorní a prvohorní sedimenty, které vznikly v geosynklinálních mořích, byly několikrát zvrásněné a regionálně přeměněné na pararuly a svory. Vrásové procesy byly doprovázené magmatickou činností.

Hercynské vrásnění

V období hercynské orogeneze vznikly magmatická tělesa žulových hornin. Žulové magma často injektovalo okolní ruly a jiné krystalické břidlice a v blízkosti magmatických těles tak vznikly smíšené horniny – migmatity. Krystalické břidlice, migmatity a žuly vzniklé v průběhu variského vrásnění přispěly k částečnému zpevnění Českého masivu, který vytvořil podklad Vnějších Západních Karpat.

Na stabilním fundamentu brunovistulika začaly nejdříve sedimentovat devonské klastické horniny bazálního souvrství – tzv. “brněnský Old Red”, které místy dosahují mocnosti až 1 000 m. Ve svrchním devonu nastala sedimentace vápenců macošskéholíšeňského souvrství (vápence), jejichž vývoj pokračoval až do spodního karbonu.

Výskyt flyšových sedimentů v oblasti karpatského pásma (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).
Výskyt flyšových sedimentů v oblasti karpatského pásma na Moravě a ve Slezsku (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).

Po částečném výzdvihu v oblasti vnitřních Karpat, vyvolaném hercynským vrásněním, došlo koncem prvohor k rozsáhlému poklesu území. Ve spodním karbonu ustala sedimentace vápenců a byla nahrazena flyšoidní sedimentací slepenců, drob a břidlic v mnohonásobném střídání jednotlivých poloh, která se nazývá kulmský vývoj. Ve svrchním karbonu se sedimentační prostor vyslazoval a v příbřežních bažinách vznikla významná ložiska černého uhlí hornoslezské pánve.

Začátkem druhohor začalo do oblasti Západních Karpat pronikat moře ze středozemní oblasti, na jehož dně se v triasu, juře a spodní křídě usazovaly mocné souvrství zejména karbonátových hornin – vápenců, dolomitů a slínů. Dnes jsou jurské sedimenty většinou zakryty horninami neogénu nebo flyšovými příkrovy Vnějších Západních Karpat. Tektonické kry jurských vápenců, vynesené v čelech karpatských příkrovů z hloubky, dnes tvoří izolovaná bradla u Štramberka a v Pavlovských vrších a menší výskyty v račanské jednotce (Cetechovice, Tlumačov).

Alpinské vrásnění

Koncem spodní křídy moře ustoupilo. Sedimentární soubory byly spolu s podložím na začátku svrchní křídy zvrásněny mediteránní (subhercynskou) fází alpinského vrásnění. Silným stlačením ve směru od J k S byly výplně druhohorních pánví zvrásněny do složitých příkrovů, které se přesouvali od J na S na vzdálenost 50–100 km. Vznikla nejstarší alpinská stavba Centrálních Západních Karpat.

Na vnějším okraji Centrálních Karpat došlo ve svrchní křídě k výraznému prohloubení moře a vytvořila se druhotná geosynklinála, ve které se v období od svrchní křídy do oligocénu usazoval úlomkovitý a jílovitý materiál snesený z okolních moří. Podmořskými hřbety a valy byla geosynklinála rozčleněna na několik sedimentačních prostorů a jedním mohutným podélným prahem (Slezský hřbet) na dvě základní sedimentačně-tektonické jednotky, které reprezentují skupiny dílčích příkrovů. Jsou to:

Celá oblast měla poklesávající charakter a byla ovlivňována zemětřesnými otřesy, které způsobovaly zvíření nezpevněného klastického materiálu, hromadícího se na jejím dně. Ten se v podobě kalových turbiditních proudů dostával do centrálních částí pánví, kde se ukládal a zpevňoval. Sedimentaci ovlivňovaly časté podmořské sesuny. Tak se usazoval mohutný vrstevní komplex, s celkovou mocností 5–7 km, ve kterém se mnohonásobně střídaly zejména jílovité břidlice, pískovceslepence ve vrstvách a polohách různé tloušťky (od několika centimetrů do několika desítek metrů). Uvedený vývoj se označuje jako flyšový vývoj (z něm. fliessen).

Vymezení základních strukturálních jednotek flyšového pásma: Vnější skupina příkrovů (fialová barva) a Magurská (vnitřní) skupina příkrovů (tyrkysová barva).
Vymezení základních strukturálních jednotek flyšového pásma: Vnější skupina příkrovů (fialová barva) a Magurská (vnitřní) skupina příkrovů (tyrkysová barva).

Žádná z tektonických jednotek flyše se dnes nenachází ve svém původním sedimentačním prostoru. Všechny byly koncem paleogénu a začátkem neogénu pyrenejskouhelvetskou fází alpínského vrásnění převrásněny a nasunuty v podobě příkrovů vnějším směrem k SZ a S na podklad Českého masivu, respektive jeho části brunovistulika, a to na vzdálenost až 35 km.

Vzniklo tak flyšové pásmo. V obou dvou základních flyšových jednotkách vystupují jílovce, pískovce, slíny, jíly, slepence, slínovceslinité vápence. Vnitřní magurská skupina příkrovů je nasunuta na vnější skupinu příkrovů. Mezi oběma jednotkami existují výrazné rozdíly mezi sedimenty.

Začátkem mladších třetihor se pod vlivem sávské fáze alpinského vrásnění vytvořila na obvodě flyšových Karpat druhá druhotná geosynklinála, ve které se usazovaly štěrky, písky a písčité jíly. Mezi flyšovými Karpaty a Českým masivem vznikla další stavební jednotka Západních Karpat – čelní karpatská předhlubeň. Mořská sedimentace však netrvala dlouho. Došlo k ústupu moře a na konci miocénu k další fázi alpínského vrásnění, která způsobila přesunutí části flyšových Karpat přes čelní karpatskou předhlubeň.

Koncem miocénu se začal výrazně utvářet i reliéf. V nejmobilnějších částech Karpat se vytvořily výrazné poklesové struktury – neogenní pánvevnitrohorské kotliny. Výškové rozdíly mezi horskými pásmy a kotlinami zřejmě nebyly velké (nejvíc 300 m). K výraznějšímu výškovému rozčlenění reliéfu došlo až v pliocénu, kdy se pohoří začaly zdvíhat podél zlomů a vznikaly megaantiklinály. Tyto tektonické pohyby pokračovaly i ve čtvrtohorách a uplatňují se výrazně i v současné době. Horské oblasti se zdvihají, nížinné oblasti naopak poklesávají.

Neogenní sedimenty vídeňské pánve již nebyly významněji vrásněny. Jde hlavně o mořské jíly, slínypísky, jen částečně diageneticky zpevněné, které obsahují menší ložiska ropy a plynu. Mladší souvrství jsou postupně více a více vyslazována a nejmladší obsahují ložiska lignitu.

V pleistocénu se na vývoji Karpat významně podílelo i zalednění pro které jsou charakteristické glacigenní sedimenty. Pevninský ledovec, který zasahoval až k sev. úpatí Karpat a Sudet, pronikl do oblasti Ostravské pánve a Moravské brány. Pro nížinný reliéf jsou charakteristické akumulační usazeniny deluviálních, fluviálnícheolických sedimentů.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...