Dubohabřiny

Dubohabřiny jsou tvořeny habrem obecným (Carpinus betulus) a dubem zimním (Quercus petraea agg.) nebo dubem letním (Q. robur), v podúrovni stromového patra s častou příměsí lípy srdčité (Tilia cordata) nebo javoru babyky (Acer campestre). Podle způsobu obhospodařování v minulosti a podle vlhkosti půdy kolísá podíl hlavních dřevin od porostů čistě habrových přes smíšené k čistě dubovým.

Keřové patro je v místech s rozvolněným stromovým patrem zpravidla dobře vyvinuto, v zapojenějších nebo přezvěřených lesích je však spíše sporadické nebo chybí. Tvoří je druhy stromového patra a dále např. Corylus avellana, Crataegus laevigata, C. monogynaLonicera xylosteum. V bylinném patře se pravidelně vyskytují druhy listnatých lesů běžné i v bučinách (Dactylis polygama, Melica nutans, Poa nemoralis, Viola reichenbachiana aj.) a mírně teplomilné mezofilní lesní druhy (např. Clinopodium vulgare, Festuca heterophyllaMelampyrum nemorosum). Na jaře před olistěním stromů se vyvíjí nápadný aspekt s geofyty (např. Anemone nemorosa, A. ranunculoidesCorydalis spp.). Mechové patro je vyvinuto nevýrazně.

Karpatské dubohabřiny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.
Karpatské dubohabřiny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.

Dubohabřiny jsou vázány na živinami bohaté, obvykle hluboké půdy na svazích a plošinách tvořených kyselými i bazickými horninami. V létě vysychají více než  půdy v bučinách, ale méně než v teplomilných doubravách. Porosty se v minulosti obhospodařovaly vesměs jako lesy nízké nebo střední, z nichž byly mladé habrové kmeny brány na palivové dříví a habr se přirozeně obnovoval z pařezových výmladků. Naopak duby byly často ve smýcených habrových porostech ponechávány jako výstavky. Výmladkové hospodaření mohlo v některých územích vyšších pahorkatin vést k postupnému nahrazení původních bučin sekundárními dubohabřinami, protože na rozdíl od habru je pařezová výmladnost buku omezená. Po ukončení výmladkového hospodaření kolem poloviny 20. století došlo k silnému zapojení stromového patra přerostlých habrových pařezin, omezení přirozené regenerace světlomilného dubu a ústupu řady světlomilných, často vzácných a ohrožených druhů rostlin a bezobratlých živočichů. Dubohabřiny se vyskytují v nížinách a pahorkatinách do nadmořských výšek kolem 450 m, vzácněji až 550 m. 

Polonské dubohabřiny u Fryčovic (společenstvo Tilio-Carpinetum).
Polonské dubohabřiny u Fryčovic (společenstvo Tilio-Carpinetum).

Členění dubohabřin na jednotlivé biotopy odráží jejich geografickou diferenciaci. V Českém masivu jsou zastoupeny hercynské dubohabřiny (mimo území moravských Karpat), v nížinách a pahorkatinách severní Moravy polonské dubohabřiny, v moravských Karpatech,  přilehlých nížinách a okrajových částech Českého masivu karpatské dubohabřiny a v teplé oblasti jižní Moravy panonské dubohabřiny.

Panonské dubohabřiny jsou typickými lesními společenstvy Ždánického lesa.
Panonské dubohabřiny jsou typickými lesními společenstvy Ždánického lesa.

V souladu s českou fytocenologickou tradicí a vymezením habitatů ve směrnici o stanovištích se přidržujeme tohoto členění, na základě analýz fytocenologických dat je však zřejmé, že vymezení některých typů jako geografických vikariant s víceméně nepřesahujícími areály není udržitelné. Zejména nevýrazně diferencovaná jednotka polonských dubohabřin si v budoucnosti zaslouží fytocenologické přehodnocení.

Zdroj: Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...