Vlastnosti slivoní a samotných švestek

Botanika či dendrologie není vskutku pro každého, takže v dalších odstavcích můžete očekávat trochu suchopárného čtení o vlastnostech rodiny stromů zvaných odborně slivoně, laicky švestky, pološvestky, durancie, mirabelky, špendlíky apod.

Tvar a barevné podání plodů Moravské trnky (zdroj: http://www.wikiwand.com/cs/Slivoň_slíva).
Tvar a barevné podání plodů Moravské trnky (zdroj: http://www.wikiwand.com/cs/Slivoň_slíva).

Celkový popis druhu

Slivoň švestka (Prunus domestica) je přesný botanický název druhu, který patří do čeledi růžovité (Rosaceae), rodu slivoň (Prunus). Slivoně jsou souhrnným názvem pro pomologickou skupinu švestek, pološvestek, slív, renklód a mirabelek. S dalšími samostatnými ovocnými druhy, jako jsou například durancie, špendlíky, myrobalán jsou nazývány „modrými peckovinami“.

Z hlediska botaniky bychom je mohli zařadit do oddělení Spermatophyta, pododdělení Angiospermophytina, třída Dicotyledonopsida, řád Rosales, čeleď Rosaceae, podčeleď Prunoideae a rodu Prunus

V České republice patří většina pěstovaných odrůd slivoní do botanického druhu Prunus domestica L., pojmenovaného Dostálem (1958) slivoň švestka Slivoně jsou především opadavé stromy a keře s kulovitými korunami. Plodem slivoní je peckovice, která se skládá z oplodí rozlišeného v povrchovou slupku (exokarp), střední jedlou dužinu (mezokarp) a vnitřní zkamenělou pecku (endokarp). Uvnitř pecky se nachází semeno. Semeník vzniká z jediného plodolistu a jeho srůstová jizva se jeví na vyvinutém plodu jako zřetelná nebo alespoň matná rýha.

Kulturní odrůdy Prunus domestica – slivoně švestky se rozlišují podle Hegiho (1960) pomologicky podle vzrůstnosti a habitu stromu a znaků a vlastností plodů na:

  1. subspecies institiaslívy – varieta juliana – vlastní slívy – varieta pomariorum – špendlíky – varieta cerea – mirabelky
  2. subspecies italicarenklódy – varieta claudiana – kulaté renklódy – varieta ovoidea – vejčité renklódy
  3. subspecies oeconomicašvestky – varieta subrotunda – kulovité švestky – varieta oxycarpa – oválné švestky – varieta mammilaris – datlovky a pološvestky – varieta pruneauliana – pravé švestky.

Nicméně pomologická taxonomie není v literatuře jednotná a jsou uváděna také jiná dělení jako například:

  1. Vávra et al. (1963) uvádějí v rámci rodu Prunus tyto druhy: – Prunus domestica – slivoň švestka, – Prunus spinosa – trnka obecná, – Prunus triflora – slivoň čínská čili japonská, – Prunus ussuriensis – slivoň usurijská, – Prunus maritima – slivoň pobřežní, – Prunus americana – slivoň americká, – Prunus nigra – slivoň černá (kanadská), – Prunus angustifolia – slivoň úzkolistá a některé další.
  2. W. Groh také třídí druh Prunus domestica na tři poddruhy: institia, italica a oeconomica a zařazuje jednotlivé odrůdy do uvedených poddruhů podle těchto znaků:
  • Do poddruhu institia (slívy) patří slivoňové odrůdy, jsou obvykle keřovitého vzrůstu, větévky jsou až do dvou let sametově plstnaté a mají někdy i kolce, pupeny jsou víceméně chloupkaté, květy mají čistě bílé korunní plátky 8–10 mm dlouhé, plody jsou kulaté, 2–3 cm, výjimečně až 4 cm dlouhé a dužina lpí na pecce. Jsou nevhodné k sušení s výjimkou mirabelek. Můžeme zde zařadit: Admiral Rigni, Augustinka, Bryská, Tourská aj.
  • Do poddruhu italica (renklódy) patří slivoňové odrůdy, které jsou vzrůstem větší než u poddruhu institia. Jejich jednoleté výhony jsou jemně chloupkaté bez kolců, jejichž korunní plátky jsou 8–10 mm, výjimečně až 15 mm dlouhé a čistě bílé. Čepel listu je zaoblená, a jejichž plod je dlouhý 3–5 cm. Jeho dužnina je sladká, odlučitelná od pecky. Jsou nevhodné k sušení. Můžeme zde zařadit: Althanova renklóda, Bawayská renklóda, Meruňkovitá renklóda, Moyretova renklóda, Ontario, Oullinská, Průsvitná renklóda, Renklóda fialová, Renklóda růžováZelená renklóda.
  • Do poddruhu oeconomica (švestky) patří slivoňové odrůdy, nejčastěji stromovitého růstu, letorosty jsou málo chloupkaté nebo vůbec lysé, květy mají zelenobílé korunní plátky dlouhé 7–12 mm. List má řapík až 2,5 cm dlouhý a čepel 5 až 10 cm dlouhou, zahrocenou. Plody jsou nejčastěji podlouhlé až vejčité, 4 až 8 cm dlouhé a dužnina se odděluje od pecky. Jsou vhodné k sušení. Výše zmíněný autor do tohoto poddruhu zařazuje i pološvestky, z nichž některé odrůdy mají částečně i znaky slív. Z odrůd popsaných v této pomologie zde můžeme zařadit například: Domácí švestka a její krajové varianty Esslingenská, Francouzská, Chrudimská, Lützelsachsenská, Schüleho, Stanley, Vlaška a její typy, Walterova raná, Wangenheimova, Zimmerova a další.

Samotná švestka (na Valašsku a Slovácku zvaná trnka) má větší genetickou variabilitu než většina ostatních ovocných plodin. Celá řada forem a kultivarů se liší dobou zrání, velikostí, tvarem, barvou a chutí. Jelikož se Prunus domestica v přírodě nikde nevyskytuje v plané formě, převládá názor, že tento druh vznikl přirozenou hybridizací trnky (Prunus spinosa L.) a myrobalánu (Prunus cerasifera Ehrh.). Možnost získání hexaploidních hybridů křížením diploidního myrobalánu a tetraploidní (2n = 32) trnky byla nedávno potvrzena i experimentálně.

Divoká trnka obecná (Halenkovská vrchovina).
Divoká trnka obecná (Halenkovská vrchovina).

Do skupiny švestek se zařazují odrůdy s plody protáhlými, k oběma koncům zúženými, barvy zpravidla tmavofialové, výjimečně jiné, s výrazným šedobílým ojíněním. Jejich dužnina se velmi snadno odděluje od pecky. Je tuhá, zelenožlutá až oranžově žlutá a šťavnatá. Slupka se odděluje od dužiny a většinou není kyselá. Pecka je smáčklá, protáhlá na pólech ostře špičatá. Roste bujně, koruna je pyramidální hustší. Plod je středně velký. Dužnina je pevná, středně šťavnatá, aromatická, sladce navinulá, dobře odlučitelná od pecky. Zraje ve 2.–3. dekádě září. Nejvhodnější jsou pro ni oblasti, kde je průměrná roční teplota 7–9 °C. Patří k odolnějším druhům ovoce.

Pološvestky mají celkový charakter švestek. Plody nemusí být tak výrazně protáhlé. Konzistence dužniny nemusí být tak pevná jako u pravých švestek. Aroma i chuť pološvestek se mnoho neliší od švestky domácí. Jsou vhodné na výrobu pálenek. V současné době se více pěstují pološvestky odolné proti nebezpečné virové chorobě – šarce. Pološvestkám se daří v úrodných, hlinitých, na živiny bohatých půdách, v teplých a chráněných polohách. Stromy se rychle vyčerpají a zestárnou v méně příznivých podmínkách.

Ekologie druhu

Ideální oblast pro pěstování evropských švestek a slív je chladné a mírné podnebí. V teplejších oblastech se častěji pěstují slivoně a mirabelky. Všechny typy slivoní dávají přednost oblastem, které mají spoustu slunečního svitu a relativně nízké množství srážek. Existuje bohatý sortiment odrůd přizpůsobených různým klimatickým podmínkám. Optimální hranice pěstování se pohybuje v rozmezí 300–500 m. n. m.

Divoká trnka obecná (Halenkovská vrchovina).
Moravská trnka v době dozrávání (Luhačovická vrchovina).

Evropské švestky mají vysoké nároky na chlad v trvání 700 až 1000 hodin s teplotami pod 7 ˚C. Slívy vyžadují především středně hluboké půdy. Nejvhodnější jsou hlinité, hlinitopísčité půdy s dobrou zásobou vláhy a vzduchu, které udržují hrudkovitou strukturu. Nejlépe slívám vyhovuje neutrální nebo mírně alkalická půda.

Slivoně nezařazujeme do velmi náročných druhů, ale k přípravě pozemku a plochy je třeba přistupovat důkladně a zodpovědně. Slivoně potřebují teplé a chráněné místo k tomu, aby byly květy úspěšně opyleny. Mají složité nároky na opylování. Některé druhy se opylí svým vlastním pylem, jiné vyžadují, aby byly v blízkosti vysazeny vhodné opylovače.

Všechny slivoně začínají kvést časně na jaře. Japonské slivoně výrazně časně na jaře a myrobalány ještě časněji. Jarní mrazy pro ně představují vždy nebezpečí. Nejlepší výsadba je na bezmrazých místech. Slivoně potřebují chránit před větrem, aby se vyhnulo poškození stromů a aktivoval se opylující hmyz. Slivoně jsou poměrně náročné na spotřebu živin a vyžadují dobré hnojení zabezpečující výživu. Vhodná je většina půd, s výjimkou velmi vápenitých a špatně propustných. Slivoně na chudých písčitých půdách potřebují dodatečné přihnojování a zavlažování, aby si udržely dobrý přírůst a bohatou úrodu.

Slivoně se vyznačují složitými opylovacími poměry. Existují odrůdy, které jsou vysloveně samosprašné. Zde můžeme zařadit: ´Ahlbachovu´, ´Augustinku´, ´Domácí švestku´, ´Moravskou trnku´, ´Durancii´, ´Ontario´, ´Vlašku´ a další. Dále se vyskytují odrůdy, které jsou nejistě samosprašné. Zde řadíme: ´Agenská´, ´Dolanka´, ´Montfortská´ a ´Ruth Gerstetter´. Cizosprašné odrůdy jsou: ´Althanova renklóda´, ´Bryská´, ´Esslingenská´, ´Kirkeho´, ´Lützelsachsenská´, ´Schüleho´ a další odrůdy.

Doporučuje se opylování včelami a to i u samosprašných odrůd. Podle stanovištních podmínek jsou doporučována 2–3 včelstva na hektar. Odrůdy, které nejsou schopny opylit se svým vlastním pylem, se musejí vždy vysazovat s kompatibilními opylovači ve své blízkosti. Opylovači musí mít stejnou dobu kvetení jako opylované odrůdy. Opylování je zajištěno střídáním dvou až čtyřřadých bloků, které se vzájemně opylují nebo se opylovače rozmísťují jako každý třetí až pátý strom v řadě opylované odrůdy.

Pěstování

Výsadba stromů

Vysazujeme-li souvislou výsadbu slivoní, je nejúčelnější, aby celý pozemek byl důkladně připraven. Před výsadbou se musí kořeny pečlivě zkrátit a kořenová soustava upravit tak, aby byly hlavní kořeny směřovaly stejnoměrně do všech stran a byly přibližně stejně dlouhé. Vysazování by se mělo ukončit, co nejdříve v pozdním podzimu nebo na začátku zimy, protože rašení začíná časně na jaře. Vysokokmeny, polokmeny a čtvrtkmeny musíme vysazovat k pevným kolům, zaraženým až do pevné půdy, které předtím byly zahroceny a účelně impregnovány.

Stromy pravidelně přihnojujeme a zavlažujeme. Podle potřeby by se mělo provádět protrhávání plodů. To je důležitá činnost, jak pro úrodu plodů s lepší chutí a vůní, tak i pro snížení nebezpečí lámání větví pod těžkou zátěží bohaté úrody ovoce. Při pravidelném výskytu jarních mrazíků, chráníme rozkvetlé stromy krytem z pytloviny. Slivoně vyžadují spoustu dusíku. Každoročně mulčujeme dobře rozloženým hnojem nebo kompostem a zavlažujeme podle potřeby, obzvlášť v obdobích dlouhotrvajícího horkého počasí. Slivoně vysazené ke zdem nebo k plotům budou potřebovat pravidelnější zavlažování než ty, které se pěstují na otevřeném místě.

Řez je jedním z nejdůležitějších zákroků v komplexu geotechniky ovocných dřevin. Řezem dáváme ovocné dřevině tvar a udržujeme rovnováhu mezi růstem a plodností v celém údobí jejího života. V důsledku nesprávného řezu zůstane strom buď zakrslý, nebo naopak roste příliš bujně. V oblastech s chladným mírným podnebím je nezbytné provádět řez v létě, aby se vyhnulo napadení stříbřitosti listů. Po výsadbě stromu upravíme korunku řezem před rašením pupenů. Střední výhon zkrátíme asi o polovinu a boční výhony, jako základ korunky zkrátíme o dvě třetiny až tři čtvrtiny, aby na okraji řezné plochy seděl dobře vyvinutý pupen směřující ven z tvořící se korunky.

Jako základ ponecháme v prvním patře 3 až 4 větévky, ostatní odstraníme řezem ve větevním kroužku. Odstraňujeme konkurenční výhon, který je strmý a po ztloustnutí by mohlo dojít k rozčísnutí větví. Vypěstování korunky trvá tři, čtyři až pět let. V této době musíme vypěstovat na středním osním výhonu ve výši asi 80 cm novou skupinu větví.

Nejčastějším tvarem slivoní je pyramidální koruna. Až je koruna vytvarovaná, tak prodlužující výhonky kmene, kosterních a bočních větví už nezkracujeme. Odstraňujeme jen výhony zabraňující přístupu světla.

Výchovný řez

U švestek, slív a renklód se provádí do 4. až 5. roku po výsadbě. V korunce se ponechá 4–5 kosterních výhonů a vedoucí výhon. Prodlužující výhony kosterních větví se úměrně zkracují na rovnováhu. Kolmo rostoucí výhony a vidličnatá rozvětvení jsou odřezány ve větevním kroužku. Aby se ve druhém roce nevytvořila druhá etáž příliš nízko, postranní výhony se zkracují na patku. Nová etáž se zakládá ve vzdálenosti 60–80 cm.

Udržovací řez

Tento řez se provádí podle hustoty obrostu. Odřezávají se zaschlé nebo křižující větve a vidličnatá rozvětvení. Rozvětvený obrost se zmlazuje na mladší rozvětvení .

Zmlazovací řez

Provádí se, když koruna začne prosychat a má jen nepatrné přírůstky. Kosterní větve se zkrátí o třetinu na výhodněji postavené větve tak, aby každá větev měla pokračování v tenčí větvi. Rány jsou ošetřeny stepařským voskem. Při zmlazování se musí zajistit přiměřená výživa.

Sklizeň a skladování

Švestky se můžou sklízet v různých stupních zralosti. Při úplném dozrání plodů získáme nejlepší chuť a vůni. Pokud chceme švestky zmrazovat a zavařovat, je vhodné je sklízet, pokud jsou zralé a ještě tuhé. Za vlhkého počasí sklízíme dozrávající úrodu předtím, než ji zničí moniliová hniloba nebo vosy. U některých odrůd se ve vlhkých podmínkách může objevit rozpukání slupky.

V zahradách švestky sbíráme ručně trháním nebo setřesením. Na přímý konzum a zavařování sbíráme ručně. Ovoce těsně před dozráním uskladňujeme na chladném, tmavém místě, kde vydrží i několik dní čerstvé.

Švestky domácí jsou ze všech druhů a odrůd peckového ovoce nejtrvanlivější. Lépe se skladují plody se stopkami. Ovoce vydrží 6–8 týdnů, při ztrátách 5–8 %. Švestky velmi dobře reagují na vyšší obsah CO2 v ovzduší a snesou vysoké koncentrace 20–30 % na počátku skladování a 10–15 % během dalšího skladování.

Skladování trnek bez jiného zpracování může být pouze krátkodobé (zdroj: http://www.receptyschuti.cz/magazin/zazracne-svestky/229).
Skladování trnek bez jiného zpracování může být pouze krátkodobé (zdroj: http://www.receptyschuti.cz/magazin/zazracne-svestky/229).

Tradice konzervování švestek je u nás jistě dlouhá, toto ovoce se díky vysokému obsahu cukru a pektinu dá zpracovat tak, že nám vydrží po mnoho měsíců, kvalitní povidla někdy i mnoho let. Dnes můžeme švestky mrazit pro pozdější použití, stále populární jsou i kompoty. Když se řekne švestka, většinou se nám vybaví slivovice, i ta může mít při umírněné konzumaci příznivý vliv na naše zdraví, avšak nesrovnatelné s konzumací samotných plodů.

Zdroje:

Trusíková, I., Význam odrůd švestek v potravinářství, UTB ve Zlíně, Fakulta technologická, Zlín, 2011

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...