Lysohorská hornatina

Geomorfologický podcelek Lysohorská hornatina je členitá hornatina o rozloze 362 km2, střední výšce 710 m a středním sklonu 14°45´. Oblast na délku dosahuje téměř 35 km a na šířku 25 km. Na S prudce spadá do níže položené Podbeskydské pahorkatiny, na Z je oddělena údolím Ostravice od Radhošťské hornatiny, na JZ je krátce vymezena Klokočovskou hornatinou, již. hranici tvoří československá státní hranice a na V spadá do Jablunkovské brázdyJablunkovského mezihoří. Lysohorská hornatina leží v sev.–vých. části Moravskoslezských Beskyd.

Geomorfologické rozdělení Lysohorské hornatiny.
Geomorfologické rozdělení Lysohorské hornatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Lysohorské hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Dříve se v rámci Lysohorské hornatiny samostatně vymezovala Klokočovská hornatina, která je dnes považována za samostatný geomorfologický podcelek.

Podloží budují mohutně vyvinuté flyšové horniny godulského vývoje při denudačním okraji godulské digitace příkrovu slezské jednotky. Převládají masívní pískovce godulského souvrství a pískovce a slepence istebňanského souvrství. Souvrství flyšových komplexů slezské jednotky se uklání j. směrem. Přední pásmo hornatiny budují zejména střední godulské vrstvy godulského souvrství, z. pásmo budují převážně horniny istebňanského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Pohled na Lysohorskou hornatinu z úbočí Ondřejníku. Vpravo Ropická rozsocha, vlevo v popředí Lysohorská rozsocha.
Pohled na Lysohorskou hornatinu z úbočí Ondřejníku. Vpravo Ropická rozsocha, vlevo v popředí Lysohorská rozsocha.

Lysohorská hornatina vytváří monumentální hradbu hor, která se vypíná nad níže položenou Podbeskydskou pahorkatinou.Nejvyšší části hornatiny leží právě v blízkosti srázného okrajového svahu, na jehož vzniku se podílely tektonické i strukturní faktory. Linie hřbetu je několikrát porušena hlubokými průlomovými údolími řek Ostravice, MohelniceMorávky. Souvislá hřbetnice a zároveň také rozvodní linie vznikla pouze v nižší části pohoří Zadních hor na česko-slovenské hranici.

Georereliéf Lysohorské hornatiny je utvářen soustavou do různých směrů orientovaných hřbetů a rozsoch. Erozně–denudační, výrazně izoklinální reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou suky (tvrdoše) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné jsou tvary způsobené periglaciálními procesy – např. mrazové sruby, balvanové proudy a typické povrchové i podzemní pseudokrasové tvary. Odolné pískovce vytváří v reliéfu časté strukturní terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Časté jsou sesuvy.

Lysá hora (1024 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.
Lysá hora (1024 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.

Nejvyšším vrcholem je Lysá hora (1323 m), jež je zároveň nejvyšším vrcholem Moravskoslezských Beskyd a zároveň Západních Beskyd. Spolu s dalšími vrcholy Travný (1 203 m) a Ropice (1082 m) vytváří pásmo pohoří lidově zvané Přední hory. To je proraženo hlubokými průlomovými údolími toků Ostravice, MohelniceMorávky, které pásmo rozčlenily na izolované masívy horských vrcholů. Při prameni Černé Ostravice se prostírá pás nižší hornatiny lidově tzv. Zadní hory, ve kterých výšky jednotlivých vrcholů nepřesahují 900 m s vrcholy Beskyd (900 m), Polanky (881 m) a Bobek (871 m).

Osou východní části je hřbet Ropické rozsochy sev.–již. směru s vrcholy Ropice (1082 m), Kalužný (993 m), Smrčina (1014 m) a Prašivá (843 m). Jeho rozsochy – Slavíč (1054m), Javorový (1031 m), Ostrý (1044 m) a Kozubová (981 m), dosahují větších výšek. Jihovýchodní část pohoří tvoří izoklinální hřbet Zadních hor záp.–vých. směru s vrcholy Skalka (931 m), Velký Polom (1067 m), Muřínkový vrch (975 m), Burkov vrch (1031 m), Malý Polom (1060 m), Polomka (983 m) a Suľov (903 m). Po celé délce horského hřbetu probíhá hranice se Slovenskem.

Malebná a dynamická horská krajina, zachovalé přírodní ekosystémy, vysoká koncentrace lidových památek a kvalitní infrastruktura turistických zařízení předurčují oblast ke značnému turistickému využití. Své si najdou pěší turisté, lyžaři, kolaři, paraglidisté, rodiny s dětmi i introvertní samotáři. V oblasti jsou vybudovány dvě přehradní nádrže (v.n. Šance a v.n. Morávka), které slouží k zásobování regionu Ostravska pitnou vodou.

Lysohorská hornatina leží ve 4.–8. vegetačním stupni. Nejvíce je zastoupen 5 v.s. jedlových bučin. Omezeně se vyskytují jeřábové smrčiny a dubové bučiny. Lesnatost území je vysoká a přesahuje 70 %. Převládá uměle vysazený smrk (až 80 %), v nižších polohách se mezi něj mísí buk, dub, modřín, javor a jedle, v údolích olše, jasan, jeřáb, vrba a lípa. V nejvyšších polohách Lysé hory (1323 m) roste nepůvodní kosodřevina. Květena je bohatá, subalpínská, s několika chráněnými druhy. Téměř celá oblast Moravskoslezských Beskyd je součástí CHKO BeskydyEVL Beskydy.

Ropická rozsocha

Ropická rozsocha je členitá hornatina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami godulského vývoje při denudačním okraji godulské digitace příkrovu slezské jednotky. Jižní část oblasti, zejména hřbetní polohy Polky (885 m), Slavíče (1054 m), Kalužného (993 m), Smrčiny (1014 m) a Ostrého (1044 m) buduje drobně rytmický, převážně písčitý flyš svrchních godulských vrstev godulského souvrství. Střední část oblasti, zejména hřbetní polohy rozsochy Ropice (1 082 m) směrem k Prašivé (843 m) a k Javorovému (1031 m) buduje hrubě rytmický flyš s glaukonitickými pískovci středních godulských vrstev godulského souvrství. Střední a nižší polohy v sev. části oblasti na čele slezského příkrovu buduje drobně a středně rytmický flyš spodních godulských vrstev godulského souvrství. Při sev.–záp. a sev. úpatí hornatiny se vyskytují horniny mazáckého souvrství godulského vývoje s ostravickými pískovci. Nad Jablunkovskou brázdou vystupují v úzkém pruhu horniny istebňanského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Ropická rozsocha leží v sev.–vých. části Lysohorské hornatiny. Osu Ropické rozsochy tvoří hřbet táhnoucí se od Malé Prašivé (706 m) k okolí obce Dolní Lomná a vrcholící Ropicí (1083 m). Na rozsochách je pak několik dalších kót přesahujících 1000 m. V náhorních polohách hřbetů s místy zachovaly zbytky strukturně–denudačních a erozně–denudačních plošin. Východní ohraničení Ropické rozsochy tvoří zlomový svah nad Jablunkovskou brázdou. Charakterický je strukturní, erozně–denudační, zřetelně izoklinální reliéf se sečnými plošinami, suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné jsou tvary způsobené periglaciálními procesy – např. mrazové sruby, balvanové proudystrukturní terasy a stupně. Hojné jsou sesuvy. Nejvyšším bodem je Ropice (1083 m), významnými body jsou Javorový (1031 m), Ostrý (1044 m), Slavíč (1054 m) a Kalužný (993 m).

Ropická rozsocha leží v 5.–6. vegetačním stupni. Mimo údolní polohy je zcela zalesněná převážně smrkovými, uměle založenými porosty s vtroušeným bukem a jedlí. Místy se vyskytují ještě přirozené jedlobučiny. Předmětem ochrany přírody jsou přírodě blízké bukové porosty karpatského typu vyšších poloh Moravskoslezských Beskyd v PP Čerňavina. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL BeskydyPO Beskydy v rámci soustavy Natura 2000.

Zadní hory

Zadní hory jsou členitá hornatina až vrchovina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami godulskéhoistebňanského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Střední a nižší polohy sev. části oblasti buduje drobně rytmický, převážně písčitý flyš svrchních godulských vrstev godulského souvrství, spíše okrajově je zastoupen hrubě rytmický flyš s glaukonitickými pískovci středních godulských vrstev godulského souvrství. V samotném hlavním hřebeni Zadních hor je zastoupen hrubě rytmický flyš psamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství s převahou silně lavicovitých arkózových, křemenných i drobových pískovců ve kterém místy převažují černošedé nevápnité pelitické facie. V oblasti Jablunkovského průsmyku a Šancí u Jablunkova vystupují pískovcové facie rožnovského souvrství označované jako Ciężkowický pískovec. Souvrství flyšových hornin jsou mírně ukloněny již. směrem.

Zadní hory – pohled od Mionší do Jablunkovské brázdy.
Zadní hory – pohled od Mionší do Jablunkovské brázdy.

V jih.–vých. části oblasti, jižně od Jablunkovského průsmyku je slezská jednotka překryta horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Zastoupeny jsou horniny soláňského souvrství, které doprovází horniny belovežského souvrství a v nižších polohách také vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Zadní hory leží v již. části Lysohorské hornatiny. Zadní hory jsou charakteristické souvislou hřbetnicí s nadmořskými výškami kolem 1000 m ležící na česko-slovenské hranici. Na Z se okrsek rozšiřuje a do jeho rámce patří i erozně-denudační sníženina v pramenné oblasti čtyř řek: Černé Ostravice, Mohelnice, MorávkyLomné. Charakteristický je strukturní, erozně–denudační, výrazně izoklinální reliéf se sečnými plošinami, suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné jsou tvary způsobené periglaciálními procesy – mrazovými sruby, balvanovými proudystrukturními terasami a stupni. Hojné jsou sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Polom (1067 m), významnými body jsou Malý Polom (1060 m), Kozí hřbet (985 m), Sulov (942 m), Kostelky (953 m) a Skalka (931 m).

NPR Mionší.
NPR Mionší.

Zadní hory leží v 5.–6. vegetačním stupni. Mimo údolní polohy a pomístné louky a pastviny (polany) jsou převážně zalesněny smrkovými, uměle založenými porosty s vtroušeným bukem a jedlí. Místy se vyskytují ještě přirozené jedlobukové a smrkojedlobukové porosty. Předmětem ochrany přírody jsou komplexy přírodě blízkých jedlobukových porostů karpatského typu s klenem v NPR MionšíPR Draplavý, zbytky přirozených smrkobukových porostů s příměsí jedle bělokoré a javoru klenu v PR Velký Polom a lesní porosty kamenitých a značně skeletovitých svahů v PR Poledňana.

NPR Mionší.
NPR Mionší.

Dalšími představiteli chráněných lokalit jsou vlhké a rašeliništní louky s výskytem vzácných a chráněných druhů rostlin v PP PodgrúňPP Byčinec, výskyt kriticky ohroženého kruštíku bahenního (Epipactis palustris) v PP Kyčmol a jednosečná louka s početnou populací prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) v PP Motyčanka. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL BeskydyPO Beskydy v rámci soustavy Natura 2000.

Lysohorská rozsocha

Lysohorská rozsocha je členitá hornatina budovaná detailně zvrásněnými flyšovými horninami godulského souvrství, na čele příkrovu také fragmenty hornin těšínsko–hradišťského souvrství, ležícími při denudačním okraji godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu na čele příkrovu nad Frenštátskou brázdou vystupují fragmenty hornin lhoteckého souvrství, veřovických vrstevhradišťských vrstev, v sev.–záp. části s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).

Pohled z úbočí Lysé hory (1324 m) směrem na Slovensko.
Pohled z úbočí Lysé hory (1324 m) směrem na Slovensko.

Nejvyšší části masívů Lysé hory (1323 m) a Travného (1203 m) budují horniny středních godulských vrstev godulského souvrství, jih.–vých. část oblasti budují horniny svrchních godulských vrstev. Horniny spodních godulských vrstev se vyskytují ve spodních částech oblasti na čele příkrovu mezi horninami těšínsko-hradišťského souvrstvístředních godulských vrstev godulského souvrství. Při sev.–záp. a sev. úpatí hornatiny se vyskytují horniny mazáckého souvrství godulského vývoje s ostravickými pískovci. V podsvahových polohách jsou značně rozšířené hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Temeno Lysé hory (1324 m).
Temeno Lysé hory (1324 m).

Lysohorská rozsocha leží v sev.–záp. části Lysohorské hornatiny. Hlavní hřbet Lysé hory se strmě zdvíhá nad údolím Ostravice a vytváří výškový rozdíl 900 m na vzdálenosti 4 km. Uprostřed je okrsek proříznut jen o něco méně hlubokých údolím Mohelnice a jeho vých. omezení tvoří rovněž hluboké údolí Morávky. Skupina Lysé hory vybíhá vysokou rozsochou k S,kde Kyčera (906 m) představuje vůbec nejvyšší kóty Moravskoslezských Beskyd situovanou v tak těsné blízkosti srázného okraje pohoří. Na vrcholech a hřbetech po celém území okrsku jsou porůznu rozptýlené rozevřené gravitační trhliny na hranách svahů, pukliny i pseudokrasové jeskyně.

Obnovená Bezručova chata na Lysé hoře.
Obnovená Bezručova chata na Lysé hoře.

Charakteristický je strukturní, zřetelně izoklinální erozně–denudační reliéf se sečnými plošinami, suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné jsou tvary způsobené periglaciálními procesy – mrazovými sruby, balvanovými proudy, typickými pseudokrasovými tvarystrukturními terasami a stupni. Hojné jsou sesuvy. Nejvyšším bodem oblasti je Lysá hora (1323 m), kterou tvoří čtyři rozsochy – k J směřuje Čupel (943 m), k JV Zimný (1080 m), k SZ Lukšinec (953 m) a k S Malchor (1219 m). Významným bodem je Travný (1203 m).

Lysá hora (1323 m) na průhledu z hřebene Javorníků.
Lysá hora (1323 m) na průhledu z hřebene Javorníků.

Lysohorská rozsocha leží v 5.–8. vegetačním stupni. Mimo údolní polohy a pomístné louky a pastviny (polany) je převážně zalesněna smrkovými, uměle založenými porosty s vtroušeným bukem a jedlí. Místy se vyskytují ještě přirozené jedlobučiny. Předmětem ochrany přírody jsou přirozená a přírodě blízká lesní společenstva jedlových bučin a klimaxových smrčin v NPR Mazák, jedlových a smrkových bučin v PR Mazácký GrúnikPR Travný potok a klimaxových bučin v PR Travný.

Národní přírodní rezervace Mazák.
Národní přírodní rezervace Mazák.

Druhově bohatá květnatá horská louka s výskytem chráněných druhů rostlin je předmětem ochrany přírody v PP Pod Lukšincem, podobně jako společenstva rašelinných luk s řadou vzácných, ohrožených a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů v PP Obidová. Původní geomorfologický fenomén představují údolí potoka Satina s pestrou mozaiku zachovaných různorodých ekosystémů v PP Malenovický kotel a údolí Zimného potoka s vodopády a dochovaným ekosystémem přirozeného karpatského lesa v PR Zimný potok.

Podzemní systém pseudokrasových puklinových a rozsedlinových jeskyní je předmětem ochrany přírody v PP Ondrášovy díry. Významnou geologickou lokalitou jsou skalní výchozy na kontaktu dvou příkrovových jednotek karpatského flyše: těšínsko–hradišťského souvrství a frýdeckých vrstev v PP Koryto řeky Ostravice. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL BeskydyPO Beskydy v rámci soustavy Natura 2000.

Klokočovská hornatina

Jako Klokočovská hornatina se někdy vymezuje území, které je užší součástí geomorfologického okrsku Zadních hor v geomorfologickém podcelku Lysohorské hornatiny.

Klokočovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 38 km2, střední výšce 707,2 m a středním sklonu 10°19´. Podloží převážně budují zvrásněné flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Před denudačním okrajem račanské jednotky vystupují fragmenty hornin rožnovského (podmenilitového) souvrství, které místy prostupují Ciężkowické pískovce. Samotnou hornatinu tvoří v přední sev.–záp. části hostýnské vrstvy, které vzápětí následují ráztocké vrstvy soláňského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy jsou překryty hlinitokamenitými a hlinitopísčitými deluviálnímiproluviálními sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Klokočovská hornatina leží v již. části Moravskoslezských Beskyd. Na S je Černou Ostravicí oddělena od Lysohorské hornatiny. Jižní a jih.–vých. hranici oblasti tvoří česko–slovenská hranice.

Erozně–denudační a strukturní reliéf obalsti nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou suky (tvrdoše) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné jsou sesuvy. Nejvyšším bodem je Bobek (871 m), významným bodem je Konečná (865 m).

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...