Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východě jižní Moravy, zabírá malou střední část geomorfologického celku Dolnomoravský úval. Plocha bioregionu je 223 km2.
Bioregion zahrnuje kyselé váté písky s vlhkými depresemi. Biota je řazena do 1. dubového i 2. bukovodubového vegetačního stupně, vegetace do acidofilních a teplomilných doubrav s ostrovy olšin a slatin. Z biogeografického hlediska je bioregion velmi extrémní. Charakteristická je bohatá biota na píscích, která se projevuje jako mozaika teplomilných panonských druhů s četnými glaciálními i postglaciálními relikty subatlantského, boreálního i submediteránního charakteru. Nereprezentativní část je tvořena výchozy vápnitých neogenních jílů se subxerofilními doubravami a dubohabrovými háji.
V současnosti převažují kulturní bory, cenné jsou zbytky doubrav, slatin i mokřady a rybníky.
Horniny a reliéf
Podloží bioregionu tvoří terasové štěrkopísky řeky Moravy, na nichž spočívají váté písky, v severovýchodní části až 30 m mocné (oblast “Moravské Sahary”, též “Bzenecká doubrava”). Z jejich podloží se místy vynořuje podloží terestrické neogenní sedimenty vídeňské pánve – písky, vápnité jíly nebo štěrky. Okrajově jsou vyvinuté nivy, rašeliniště a slatiny zčásti vápnité (Vracov).
Reliéf je plochý až mírně zvlněný, s členitostí 30–55 m, tedy charakteru ploché pahorkatiny. Na rozsáhlých plochách je v detailu členěn až 10 m vysokými dunami. Typické jsou i zamokřené mezidunové deprese (Vracov, Milotice). Uprostřed bioregionu vystupuje ploché návrší na neogenních sedimentech – nejvyšší bod Náklo (265 m). Nejnižším bodem je okraj nivy Moravy u Lužice (asi 163 m). Typická výška bioregionu je 175–220 m.
Podnebí
Dle Quitta leží celé území v nejteplejší oblasti T4.
Podnebí je výrazně teplé, středně suché až mírně vlhké: Hodonín 9,5 °C, 585 mm; Mutěnice 9,2 °C, 533 mm; Bzenec 9,0 °C, 569 mm. Vyšší vlhkost je dána blízkostí návětrného svahu vyšších Karpat. V detailu je podnebí ovlivněné existencí plochých depresí s mírnou inverzí a zamokřením.
Půdy
Na chudých píscích převládají lehké nenasycené arenické (písčité) kambizemě až kyselé regozemě, v místech s větší příměsí jílovité a hlinité frakce přecházející do arenických černozemí. Na výchozech těžkých podkladů jsou pelické (jílovité) oglejené černozemě, v depresích a v nivách černice a lokálně i organozemě (slatiny), zčásti karbonátové. V nivě Kyjovky mají černice vysoký obsah vátých písků.
Biota
Bioregion leží v termofytiku ve střední části fytogeografického podokresu 18b. Dolnomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický): planární až kolinní.
Potenciálně se zde vyskytují acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion), na mělčích vrstvách písku endemické teplomilné doubravy z panonského svazu Aceri tatarici-Quercion (Carici fritschii-Quercetum), maloplošně na vlhčích místech a s větším podílem hlinitých částic v půdě i háje (Primulo veris-Carpinetum). Na vlhčích písčitých místech je mokřadní vegetace svazu Alnion glutinosae (Carici elongatae-Alnetum), resp. Betulion pubescentis. Alespoň lokálně bylo v minulosti na organogenních substrátech vyvinuto primární bezlesí (komplex mokřadní a rašeliništní vegetace). Masív Náklo v minulosti kryly panonské doubravy (zřejmě Quercetum pubescenti-roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, okrajově i Corno-Quercetum ze svazu Quercion pubescenti-petraeae) a háje (Primulo-Carpinetum).
Náhradní vegetace na otevřených písčinách náleží do svazu Corynephorion, s tranzity do svazu Festucion vaginatae. Na slatinných a rašelinných místech jsou vyvinuta společenstva svazů Magnocaricion elatae, Calthion a dosud výjimečně i Caricion davallianae. V masívu Nákla je zachována přirozená náhradní vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, okrajově snad i Festucion valesiacae.
Flóra je velmi pestrá, tvořená rozmanitými fytochorotypy. Přítomné jsou četné exklávní prvky. Zastoupeny jsou zde druhy subatlantské, např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), kolenec jarní (Spergula morisonii), boreokontinentální, např. ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa) a tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia), submediteránní, které reprezentují tařinka chlumní (Alyssum montanum) a třemdava bílá (Dictamnus albus), ponticko-jihosibiřské, např. hadinec nachový (Echium russicum) a lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia), panonské, např. endemická kostřava pochvatá Dominova (Festuca vaginata subsp. dominii) a perialpidi, k nimž náleží ostřice doubravní (Carex fritschii), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a dvojštítek měnlivý (Biscutella varia).
Fauna bioregionu je výraznou součástí panonské podprovincie na Moravě, přičemž váté písky reprezentují klasickou extrazonální formaci. V jejich fauně jsou zastoupeny jak typické panonské druhy (kudlanka nábožná atd.), tak zejména výrazně psamofilní (pískomilné) druhy jiných elementů. Význačným přírodním prvkem jsou obnovené soustavy rybníků s bohatou avifaunou. Kyjovka jako jediný významnější tok náleží do pásma lipanového s pronikáním prvků pásma cejnového.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), bobr evropský (Castor fiber), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), rybák obecný (Sterna hirundo), vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), břehule říční (Riparia riparia), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), ťuhýk menší (Lanius minor), ť. rudohlavý (L. senator). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: ještěrka zelená (Lacerta viridis). Hmyz: kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pacvrček Tridactylus variegatus, srpice komárovec Bittacus italicus, travařík Crambus hamellus, zavíječ Synaphe connectalis, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), můry Lygephila ludicra, Dryobotodes monochroma, Perigrapha L-cinctum, nesytky Chamaesphecia leucopsiformis, Ch. astatiformis, vřetenuška Zygaena punctum, v. pozdní (Z. laeta), drvopleň Parahypopta caestrum, píďalka Chlorissa etruscaria, okáči Hipparchia statilinus, Hyponephele lupina, píďalky Narraga fasciolaria, Aplocera efformata, přástevník Coscinia cribraria, můry Hadena irregularis, Agrotis vestigialis, ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius), pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), kutilka Sceliphron destillatorius.
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením kyselých vátých písků a jim odpovídající bioty. Kontrastem vůči okolním jednotkám je zastoupení druhů rašelin, např. druhy rodu rašeliník (Sphagnum) a v minulosti rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Podobný charakter má Záhorská nížina (oddělená nivou Moravy), kde jsou však vyvinuty ještě větší kontrasty mezi xerofilní a rašeliništní flórou, teplomilné doubarvy hodonínského typu tam však recentně víceméně chybějí. Pahorkatina Nákla má exklávní charakter, tranzitní mezi bioregiony Hustopečským (4.3) a Hluckým (3.3). Od sousedního bioregionu Dyjsko-moravského (4.5) se bioregion odlišuje absencí lužních lesů (Ulmenion) a jejich náhradní vegetace (Cnidion venosi) a plošným rozšířením specifických typů doubrav na píscích.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
Osídlení v minulosti bylo minimální, pouze na okrajích eolického reliéfu. Značná část lesů byly v historii degradována pastvou, těžbou hrabanky a kácením, místy se ve středověku vytvořily aktivní plochy přesypových písků. Na počátku 19. století, zejména v severní části, započalo rozsáhlé zalesňování borovicí.
Současná vegetace je oproti potenciální do značné míry změněna. Přirozená lesní vegetace zůstala zachována především v jihozápadní části území, acidofilní doubravy v severovýchodní části byly zcela nahrazeny borovými monokulturami. V nivě Kyjovky byly vybudovány rybníky. Nevelké rozloze bioregionu odpovídá i malý počet dosud vyhlášených chráněných území. Z dosud vyhlášených chrání reprezentativní ukázku bioty otevřených písčin rozsáhlá NPP Váté písky. Jiným typem je PR Písečný rybník s biotou vodní, mokřadní a se zbytky slatinných luk a PR Horky, která byla vyhlášena na atypickém území flyše a chrání stepní svahy. Mimo vyhlášená ZCHÚ jsou v bioregionu poměrně rozsáhlé plochy zachovalých a pro územní ochranu velmi perspektivních lesních společenstev na vátých píscích.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha