Nejstarším organizačním článkem na našem území byly kmenové oblasti (česká a moravská). V pozdějších letech byly nahrazeny hradským členěním a od poloviny 13. stol. zřízením krajským. Vyššími správními celky byly země (Čechy – království, Morava – markrabství, Slezsko – vévodství).
Období Rakousko-Uherska
Nejnižší správní jednotkou až do r. 1848 byla panství, (v r. 1763 bylo v Čechách 1 068, na Moravě 388 panství). Od 15. stol. bylo území České republiky rozděleno do 14 krajů, z toho na Moravě bylo 5 krajů. Od r. 1635 to byly kraje Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Olomoucký (čtvrť třebovsko-kolštejnská a přerovsko-bruntálská) a Znojemský.
Úpravou z r. 1734 vzniklo na Moravě 6 krajů: Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Olomoucký, Přerovský (ze čtvrti přerovsko-bruntálské) a Znojemský. Ve Slezsku r. 1742 byly kraje tři: Krnovský, Opavský a Těšínský, od r. 1754 pak pouze kraje dva: Opavský a Těšínský.
Po revolučním roce 1848 dochází k rozsáhlé správní reorganizací. Nejnižší správní jednotkou se stávají obce, panství jsou zrušena, vznikají hejtmanství a okresní soudy. V r. 1850 na území Čech bylo 7 krajů se 79 okresními hejtmanstvími, na Moravě dva kraje (Brno a Olomouc) s 25 okresními hejtmanstvími a 78 okresními soudy, ve Slezsku je pouze 7 okresních hejtmanství.
V důsledku státoprávních změn byla císařským dekretem z 31. prosince 1851 přeorganizována státní správa, která však vstoupila v platnost až v r. 1855. Dochází ke sloučení některých správních a soudních okresů, vznikají okresní úřady. V období 1855–1880 bylo v Čechách 13 krajů se 207 okresními úřady, na Moravě 6 krajů (Brno, Jihlava, Nový Jičín, Hradiště, Olomouc Znojmo) se 76 okresními úřady.
V r. 1867 bylo krajské zřízení, které bylo mezičlánkem mezi okresním hejtmanstvím a zemským místodržitelstvím (Praha, Brno) zrušeno. V r. 1869 byla znovu vytvořena okresní hejtmanství a okresní soudy, vytvořeny nové politické okresy, které vznikly sloučením některých sousedních soudních a správních okresů.
Zvláštní postaveni v 2. pol. 19. stol. měla statutární města Brno, Jihlava, Kroměříž, Olomouc, Uherské Hradiště a Znojmo. Ve sčítání v r. 1869 byla zjišťována data za 30 politických okresů tvořených 76 soudními okresy. Do r. 1900 počet politických okresů vzrostl na 34, soudních na 77. Tento stav je relativně stálý až do r. 1910, kdy na území Moravy bylo 36 politických okresů se 79 okresy soudními.
Období po vzniku Československa
V roce 1918, po vzniku Československého státu, dochází k úpravě hranic. K Moravě bylo připojeno Valticko o rozloze 82 km2 s 11 tis. obyvateli a 6 obcemi. Počet obyvatel se zvýšil o 0,4 % na 2 662 884 osob, území Moravy mělo rozlohu 22 325 km2. V mladém státě vzniká potřeba nového administrativního členění, vytvoření nových územních celků. Zákonem čís. 126/20 Sb. z 29. února 1920 byly nově zřízeny župy a okresní úřady, nemělo se však přihlížet k historické hranici mezi Čechami a Moravou.
Na Moravě bylo zřízeno 5 žup: Brněnská, Jihlavská, Moravskoostravská, Olomoucká a Uherskohradišťská. Vzniklo 42 politických okresů s 84 okresy soudními (na území Moravy a Slezska bylo celkem 52 politických a 106 soudních okresů). Podle tohoto administrativního třídění bylo provedeno i sčítání lidu v r. 1921. Vládním nařízením č. 174/28 Sb. z 27. října 1928 bylo župní zřízení zrušeno jako málo vyhovující a vytvořeny zemské správy.
K 1. prosinci 1928 vznikly země: Česká a Moravskoslezská spojující dřívější Moravu a Slezsko. Zrušena byla statutární města, zřízeny okresní soudy, jejich obvody se většinou kryly s obvody dosavadních okresních politických správ. Na území Moravy bylo zřízeno 38 politických okresů s 82 okresy soudními.
Vládním nařízením č. 104 Sb. z. a n. z 26. dubna 1935 byl nově zřízen okresní úřad ve Zlíně, okres zlínský byl vytvořen z 1 obce soudního okresu Uherský Brod (Březůvky), z 9 obcí soudního okresu Holešov a 10 obcí soudního okresu uherskohradišťského.
Období Protektorátu Čechy a Morava
Největší zásah do administrativního uspořádání byl v období okupace. 30. října 1938, po mnichovské dohodě, byla část území Českých zemí odstoupena Německu, avšak již 15. března 1939 byly České země okupovány německou armádou a rozděleny na dvě části, tzv. Protektorát Čechy a Morava a území ostatní, zvané zabrané pohraničí. Na území „Protektorátu” bylo vytvořeno 19 oberlandrátů, z toho 7 na území země Moravskoslezské: Brno, Jihlava, Moravská Ostrava, Olomouc Prostějov, Kroměříž, Zlín. Později byl počet oberlandrátů snížen na 12, z toho na Moravu připadly 3: Brno, Moravská Ostrava a Jihlava. Celkem bylo na území Moravy 29 politických okresů s 360 okresy soudními a 2 286 obcemi.
Z Moravy byly zabrány 4 celé politické okresy (Moravský Beroun, Mikulov, Rýmařov, Šumperk) s 8 soudními okresy, z ostatních 14 politických okresů bylo zabráno 28 soudních okresů a to pět celých (Fulnek, Svitavy, Šilperk, Záhřeb a Jaroslavice, ostatní pak částečně. Celkem bylo na území Moravy zabráno 630 obcí o rozloze 5 840 km2 se 601 259 obyvateli (počet obcí a obyvatel se vztahuje ke sčítání v r. 1930).
Období Československé socialistické republiky
Po ukončení války, dekretem z 27. října 1945, byla sice potvrzena předválečná územní organizace, ale již 21. prosince 1948 s působnosti od 1. února 1949 dochází k novému územnímu členění, které již nerespektovalo historické hranice Moravy. Země byly zrušeny a na území Moravy vzniká pět krajů Brněnský, Gottwaldovský (Zlínský ), Jihlavský, Olomoucký a Ostravský, část těchto krajů zasahuje na dřívější území Čech a Slezska.
Brněnský kraj měl 19 okresů z nichž část dvou zasahovala do Čech. Z okresu Bystřice nad Pernštejnem patřilo Moravě 87 obcí, tj.98,9 % celého okresu, 98,1 % rozlohy a 90,5 % obyvatel z výše uvedeného okresu. Z okresu Svitavy na území Moravy leželo 18 % obcí, 48,8 % rozlohy, ale 71,5 % obyvatel okresu. Z celého brněnského kraje leželo na území Moravy 98,4 % obcí, 97,6 % rozlohy a 92,1 % obyvatel kraje.
Jediným krajem, který byl celý rozložen na území Moravy byl kraj Gottwaldovský s 11 okresy o rozloze 510 630 ha, se 612 545 obyvateli a 514 obcemi (počty obyvatel se vztahují k r. 1950). Na území Moravy leželo 50,4 % obcí Jihlavského kraje, 44,2 % rozlohy a 51,8 % obyvatel kraje. Celé okresy ležící na území Moravy byly Moravské Budějovice, Třebíč a Velké Meziříčí. Z města Jihlavy patřilo 65,2 % rozlohy a 91,6 % obyvatel Moravě, z okresu Jihlava okolí přináleželo Moravě 72,5 % rozlohy a 75,4 obyvatel, z okresu ždárského 69,9 % rozlohy a 70,5 % obyvatel.
Olomoucký kraj částí dvou okresů zasahoval na území Slezska. Z okresu bruntálského patřilo Moravě jen 17 obcí (39,5 %), 30,1 % rozlohy a pouze 22,1 % obyvatel okresu, z okresu opavského pak 4,9 % rozlohy s 2,9 % obyvateli okresu.
Nejmenší část patřící Moravě ležela na území Ostravského kraje. Z celkového počtu obcí náleželo Moravě 45,5 %, z rozlohy 26 % kraje a 32,7 % obyvatel. Z okresu Novojičínského pak patřilo Moravě 97,5 % rozlohy a 98,9 % obyvatel, z okresu Frenštát pod Radhoštěm 80,5 % rozlohy a 89 % obyvatel. Z vlastního města Ostravy patřilo moravské části 52,6 % rozlohy a 68,8 % obyvatel města. Nejmenší podíl měl okres Bílovec, pouze 3,6 % rozlohy a 1,8 % obyvatel.
Další reorganizace byla vyhlášena zákonem 36/1960 Sb., která vyhlásila 7 krajů na území českých zemí, z toho na Moravě vznikly kraje dva: Jihomoravský a Severomoravský s celkovým počtem 24 okresů, bez přihlédnutí k historické hranici Moravy.
Severomoravský kraj tvořilo 10 okresů z toho Ostrava byla městským okresem. Na území Moravy ležel celý okres Přerov a Vsetín, z ostatních okresů patřilo území Moravy 25 % obyvatel okresu Bruntál, 76 % obyvatel okresu Šumperk, 72 % okresu Nový Jičín, 35 % obyvatel okresů Frýdek-Místek, 2,5 % okresu Opava a z vlastního města Ostravy 62 % obyvatel. Okres Karviná ležel celý na území Slezska.
Jihomoravský kraj se 14 okresy, z toho Brno bylo městským okresem, ležel s výjimkou dvou okresů, celý na území Moravy. Z okresu Jihlava patřilo Moravě 79 % a z okresu Žďár nad Sázavou 90 % obyvatel těchto okresů. Část území historické Moravy byla přičleněna do 2 českých krajů. Na území Jihočeského kraje to byla část okresu Jindřichův Hradec (25 % obyvatel žilo na území Moravy) a z okresu Pelhřimov (pouze 0,5 % obyvatel). Z Východočeského kraje žilo na území historické Moravy 80 % obyvatel okresu Svitavy a 4 % obyvatel okresu ústí nad Orlicí.
Významnější změny nastaly v okresních hranicích, jejichž rozloha byla značně zvětšena. V r. 1971 byla vládou ČSR usnesením č. 283 schválena nová koncepce struktury osídlení. Byly vytvořeny čtyři základní kategorie obcí:
- střediska obvodního významu,
- oblastního významu,
- místního významu a
- nestřediskově obce.
Usnesením č. 4 r. 1976 byly schváleny městské aglomerace. Další trend střediskově soustavy směřuje k vyšší koncentraci obyvatelstva do měst tak, aby sídelní struktura odpovídala požadavkům kladeným na rozložení výroby, nárokům obyvatel na technickou a občanskou vybavenost, požadavkům na rekreaci, na dopravu a kvalitu životního prostředí.
Období po vzniku České republiky (současnost)
Tato situace se mění na přelomu tisíciletí, kdy nové administrativní uspořádání reflektuje vznik České republiky a později také vstup do Evropské unie. Nová ústava České republiky v článku 99 předpokládala vznik vyšších územních samosprávných celků (zpočátku se užívala zkratka VÚSC) a probíhala politická diskuse, jak budou tyto celky vymezeny a nazvány. Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků s účinností od 1. ledna 2000 stanovil názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.), zároveň novelizoval Ústavu České republiky a VÚSC pojmenoval jako kraje.
Přitom však nebyl novelizován ani změněn zákon o územním členění státu, takže v letech 2000–2020 existovaly souběžně dva druhy územních celků, které se shodně nazývaly „kraje“ (územně shodný s původním krajem byl pouze Středočeský kraj a pak hlavní město Praha v postavení kraje). Běžně se však kraji rozuměly pouze nové, samosprávné kraje, zatímco staré, „územní“ kraje existovaly už pouze reliktně, a fakticky podle nich bylo uspořádání v podstatě jen soudnictví.
Zrušení „starých“ krajů bylo v parlamentu vládou navrhováno v roce 2005, dvojice zákonů měla nabýt účinnosti 1. července 2006, avšak 27. prosince 2005 vláda vzala svůj návrh zpět. Další návrh zákona o územně správním členění státu vláda předložila v únoru 2019, schválen a vydán byl v únoru 2020 a účinnosti nabude 1. ledna 2021, tím jsou územní kraje podle § 11 nového zákona ke dni 1. ledna 2021 zrušeny.
“Nové” kraje tak definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Zákon o krajích byl od doby svého přijetí novelizován už více než dvaceti zákony. Volby do krajských zastupitelstev se pak konají podle zákona č. 130/2000 Sb. Na hlavní město Prahu se ale zákon o krajích nevztahuje, Praze přiznává postavení a pravomoci obce a zároveň kraje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Výčet krajů je následující: Hlavní město Praha, Středočeský, Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Kraj Vysočina, Jihomoravský, Olomoucký, Moravskoslezský a Zlínský kraj.
Dvakrát byly některé z krajů přejmenovány: poprvé byl k 31. květnu 2001 (dnem vyhlášení) novelizačním ústavním zákonem č. 176/2001 Sb. přejmenován Budějovický kraj na Jihočeský kraj, Jihlavský kraj na Vysočinu, Brněnský kraj na Jihomoravský kraj a Ostravský kraj na Moravskoslezský kraj, podruhé pak ústavním zákonem č. 135/2011 Sb. k 1. srpnu 2011 Vysočina na Kraj Vysočina.
Zákonem č. 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje a tři obce (Huzová, Moravský Beroun, Norberčany) z Moravskoslezského kraje do Olomouckého kraje. Další změna hranic krajů proběhla k 1. 1. 2016 v souvislosti se zmenšením území vojenských újezdů. Některá vyčleněná katastrální území tak zákonem č. 15/2015 Sb. přešla z Karlovarského do Ústeckého kraje, z Jihomoravského do Olomouckého kraje a naopak z Olomouckého do Moravskoslezského kraje.
Od 1. ledna 2013 se Česká republika dělí na 14 samosprávných krajů a 6 253 obcí včetně 5 jim na roveň postavených vojenských újezdů. Z nich je 393 s pověřenými obecními úřady („obec 2. stupně“) a z nich dále 205 obcí s rozšířenou působností („obec 3. stupně“); ty stejně jako kraje vykonávají ve svých obvodech státní správu v přenesené působnosti.
Mimopražské území se dělí na 76 okresů (hlavní město Praha není de iure okres, ale mělo podobné pravomoci; někdy se tak uvádí celkem 77 okresů); ty i po zrušení okresních úřadů k 1. lednu 2003 a převedení jejich pravomocí na obce s rozšířenou působností slouží především pro statistické účely a územní členění některých úřadů státní správy).
Mimo tohoto administrativního členění se pro volby do Senátu území republiky dělí na 81 zhruba stejně lidnatých obvodů (občas bývají zaměňovány s okresy); pro administraci evropských dotací se kraje sdružují do celkem osmi regionů NUTS2. Území obcí se pro některé administrativní a statistické účely dělí na katastrální území a dále základní sídelní jednotky.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kraje_v_Česku
https://cs.wikipedia.org/wiki/AdministrativníděleníČeska