Když Tomáš Baťa zahynul v červenci 1932 při startu firemního letadla nad otrokovickým letištěm, zůstal po něm sedmnáctiletý syn a obuvnický podnik, který během tří desetiletí vyrostl z malé zlínské dílny v jednu z největších průmyslových značek Evropy. Tomáš Jan Baťa, kterému ve firmě i v rodině říkali jen Tomík, na sebe odpovědnost za otcovský odkaz vzal postupně, ne ze dne na den. Provedl jej dvěma totalitami, exilem, znárodněním v Československu i světovou expanzí značky, která se nakonec usadila v Torontu a Lausanne. Jeho příběh patří k jihovýchodní Moravě stejně jako k Ontariu – a teprve dohromady dává smysl tomu, čím Zlín dnes je. Pokračovat ve čtení „Tomáš Baťa junior: pokračovatel zlínského impéria a obuvník světa“
Hugo Vavrečka: novinář, diplomat a Baťův ředitel
Hugo Vavrečka patří k těm postavám českých dějin dvacátého století, jejichž životopis se nedá poctivě napsat na jednu stránku. Narodil se ještě v rakouské Slezské Ostravě, vystudoval elektrotechniku, psal humoresky pod pseudonymem, posílal reportáže z balkánských válek, vyjednával jako vyslanec v Budapešti a ve Vídni, pak vstoupil k Tomáši Baťovi do Zlína a stal se jedním z mužů, kteří firmu po havárii zakladatele převzali. Pro jihovýchodní Moravu je důležitý hned dvakrát: jako rodák z karpatského pomezí Ostravska a Slezska a jako klíčová postava zlínské éry, která dala kraji moderní průmyslovou tvář. Pokračovat ve čtení „Hugo Vavrečka: novinář, diplomat a Baťův ředitel“
Vladimír Karfík: od Le Corbusiera a Wrighta k Baťovu Zlínu
Vladimír Karfík patří k nejvlivnějším československým architektům 20. století. Jeho jméno se nesmazatelně spojilo s funkcionalistickou tváří Zlína, s baťovským způsobem stavění a s linií moderny, která vede z Prahy přes Paříž a Chicago zpátky do jihovýchodní Moravy. Pro tento web stojí za pozornost hned z několika důvodů: navrhl nejznámější výškovou stavbu meziválečného Československa, vychoval generace slovenských architektů a po celý život zůstal pevně spjat s krajem mezi Bílými Karpaty, Chřiby a Moravskoslezskými Beskydy. Pokračovat ve čtení „Vladimír Karfík: od Le Corbusiera a Wrighta k Baťovu Zlínu“
Jan Kotěra: od vídeňské moderny k Baťovu Zlínu
Jan Kotěra patří k těm postavám, bez kterých by česká architektura dvacátého století vypadala jinak. Žák vídeňského Otto Wagnera, učitel celé generace meziválečných architektů a první architektonický rádce Tomáše Bati spojil v jedné osobě vědomí evropské moderny s citem pro střední Evropu. Stopa, kterou zanechal na východní Moravě, je překvapivě hluboká: stojí za prvním regulačním plánem zlínské Letné, za podobou rodinné vily Tomáše Bati i za prostějovským Národním domem, jednou z nejdůležitějších secesních staveb v zemi. Pokračovat ve čtení „Jan Kotěra: od vídeňské moderny k Baťovu Zlínu“
Petr Bezruč: autor Slezských písní a básník Slezska
Petr Bezruč patří mezi nejzvláštnější zjevy české literatury. Tichý poštovní úředník z Opavy a Brna proslul především jedinou zásadní básnickou sbírkou – a přesto jeho jméno dodnes nesou hory, chaty, ulice i pomníky napříč karpatskou částí Moravy a Slezska. Slezské písně otevřely českému čtenáři kraj horníků z Ostravska, lidí z Lašska a německy mluvících velkostatkářů z Těšínska v podobě, na kterou se nezapomíná. A právě proto patří Bezruč na Moravské Karpaty: jeho verše se rodily v Beskydech, na Ostravici a v hospodách kolem Frýdku, ne v pražských kavárnách. Pokračovat ve čtení „Petr Bezruč: autor Slezských písní a básník Slezska“
Leoš Janáček: skladatel, který proměnil řeč Moravy v hudbu
Leoš Janáček patří k nemnoha českým skladatelům, jejichž dílo dnes pravidelně zní v New Yorku, Londýně i Tokiu, a přesto zůstává neoddělitelně spjato s konkrétním koutem východní Moravy. Narodil se v Hukvaldech pod Beskydami, žil v Brně a celý život se vracel k řeči, písním a krajině moravských Karpat. Jeho příběh je příběhem vesnického učitelského syna, který přetavil nářečí Lašska a melodiku slováckých písní v moderní hudební jazyk dvacátého století. Právě proto je Janáček tématem pro Moravské Karpaty: jeho hudba je beze zbytku regionální i světová zároveň. Pokračovat ve čtení „Leoš Janáček: skladatel, který proměnil řeč Moravy v hudbu“
František Sušil: kněz a folklorista, který zachránil moravskou lidovou píseň
Pochází z malého městečka u Vyškova, ale svůj život prožil mezi knihami brněnského alumnátu a vesnicemi východní Moravy. František Sušil byl římskokatolický kněz, profesor biblistiky a básník — a přesto se do dějin zapsal především jako muž, který během několika desetiletí 19. století systematicky zaznamenal několik tisíc moravských lidových písní. Bez něj by velká část toho, co dnes zní z dechových kapel, cimbálovek i koncertních pódií, patrně nezněla vůbec. Pro region moravských Karpat — Slovácko, Valašsko, Lašsko, Těšínsko — je Sušilovo dílo pramenem, k němuž se folkloristé i muzikologové vracejí dodnes. Pokračovat ve čtení „František Sušil: kněz a folklorista, který zachránil moravskou lidovou píseň“
František Lýdie Gahura: architekt, který postavil moderní Zlín
Zlín je dnes považován za jedno z nejucelenějších funkcionalistických měst světa – a za tímto příběhem stojí muž narozený v nejchudší části tohoto města, syn cihlářského dělníka, který se vlastní pílí a baťovskou štědrostí propracoval až k tvorbě, jíž obdivovaly přední světové metropole. František Lýdie Gahura nebyl jen architektem; byl urbanistou, sochařem, teoretikem a spoluautorem vize, která proměnila malé moravské město v mezinárodně sledovaný urbanistický experiment. Jeho jméno patří neodmyslitelně k dějinám města Zlína i k širšímu dědictví východní Moravy. Pokračovat ve čtení „František Lýdie Gahura: architekt, který postavil moderní Zlín“
Dušan Jurkovič: architekt, který propojil moderní a lidovou tvář východní Moravy
Krátce po cestě z Vsetína směrem k Radhošti se krajina začíná lámat do svahů a hřebenů – a s ní i příběh jednoho architekta, který dokázal z lidové tradice vytěžit moderní, sebevědomý jazyk. Dušan Samo Jurkovič (1868–1947) bývá spojován se Slovenskem, ale pro Moravu – zvlášť pro Valašsko a Zlínsko – je to jméno téměř domácké. Právě tady vznikla část jeho nejsilnějších staveb: na Pustevnách, v Luhačovicích, na Svatém Hostýně i v Rožnově pod Radhoštěm. A právě tady lze nejlépe pochopit, proč se o jeho práci mluví jako o „lidové secesi“ – jako by se dřevo, barvy a ornamenty místních chalup najednou uměly nadechnout do podoby velké architektury. Pokračovat ve čtení „Dušan Jurkovič: architekt, který propojil moderní a lidovou tvář východní Moravy“
František Skopalík: rolník, starosta a „písmák“, který naučil Moravu hospodařit
František Skopalík (1822–1891) byl rolník ze Záhlinic na Hané, který se prosadil jako dlouholetý starosta obce, zemský a říšský poslanec a také jako člověk, jenž po sobě zanechal mimořádně podrobný popis života hanácké vesnice. Narodil se 18. června 1822 v Záhlinicích a zemřel 2. března 1891 v Holešově.
Skopalíkův životopis je především příběhem hanáckého hospodáře, který se celý život držel půdy, ale současně se nespokojil s tím, „jak se to dělalo odjakživa“. Měl ambici zlepšovat hospodaření i obecní poměry, a když zjistil, že to nejde bez vzdělání a bez domluvy mezi lidmi, pustil se do toho způsobem, který byl na venkově výjimečný.