Geomorfologický podcelek Pulčínská hornatina je plochá hornatina o rozloze 80 km2, střední výšce 609 m a středním sklonu 9°46´. Na J je vymezena Lyským průsmykem od Bílých Karpat, na Z údolím říčky Senice od Vizovické vrchoviny a na S přechází do Ráztocké hornatiny. Východní hranici tvoří česko-slovenská hranice. Pulčínská hornatina leží v jih.–záp. části Javorníků. Pokračovat ve čtení “Pulčínská hornatina”
Maleník
Geomorfologický podcelek Maleník je členitá vrchovina o rozloze 60 km2, střed. výšce 336 m a střed. sklonu 5°12´. Oblast na délku dosahuje mírně přes 20 km a na šířku přibližně 6 km. Na V hraničí s Příborskou pahorkatinou, na J s Kelčskou pahorkatinou a S příkře spadá do Moravské brány. Maleník leží v jih.–záp. části Podbeskydské pahorkatiny.
Značně proměnlivé podloží reflektuje přechod mezi karpatskou soustavou a českým masívem. Centrální část masívu Maleníku budují kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu. Nižší polohy oblasti budují proměnlivě kamenitá písčito–hlinitá, v menší míře také proměnlivá písčito–jílovitá eluvia miocenních sedimentárních hornin karpatské předhlubně (karpat–baden). Proměnlivě je střídají miocenní vrstevnaté vápnité jíly a vápnité písky, místy se štěrky (šlíry).
Jihovýchodně od Teplic nad Bečvou se v podloží uplatňují pestré hlíznaté vápence křtinské a laminované šedé vápence hněvotínské ze křtinského souvrství a světle šedé masivní vilémovické vápence macošského souvrství. Úpatní polohy svahů jsou překryty deluviálními proměnlivě písčitojílovitými hlínami. Celá oblast je mimo hlavního hřbetu Maleníku značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Maleník má v rámci geomorfologických jednotem moravských Karpat zvláštní postavení. Geologicky se jedná o blok fundamentu Českého masivu. Byl však oddělen prolomem Moravské brány a přímo se přimyká k okraji karpatských příkrovů. Prolom Moravské brány způsobil značný sklon okrajových svahů k SZ, zatímco k JV se klínovitá hrásť Maleníku svažuje jen mírně.
Reliéf má tvar nesouměrné, k JV ukloněné hrásťové kry s vnitřní blokovou stavbou. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky ukloněného zarovnaného povrchu. Krátká údolí jsou založena převážně na tektonických zlomech. Severovýchodně od Teplic nad Bečvou se na temenickém zlomu nachází průlomové údolí Bečvy. Ve vápencové části jsou přítomny krasové tvary, časté jsou úpatní haldy, sesuvy a těžební činnost v lomech. Nejvyšším bodem oblasti je Maleník (479 m), významným bodem je Hůrka (370 m). Oblast odvodňují směrem k JZ říčka Moštěnka, směrem k S kratší levostranné přítoky Bečvy.
Hranický kras
Hranický kras je vázán na výchozy prvohorních (devonských a karbonských) vápenců, nepravidelně vystupujících v izolovaných krách na ploše cca 5×5 km po obou stranách průlomu řeky Bečvy. Poloha Hranického krasu leží na rozhraní dvou významných evropských geologických celků — Českého masívu a Západních Karpat. Proces krasovění vzniká pomocí hydrotermálních vod vystupujících na temenickém zlomu v oblasti průlomu Bečvy u Teplic nad Bečvou.
V oblasti Maleníku se nachází školní polesí střední lesnické školy v Hranicích. Polesí bylo založeno v r. 1921 vyčleněním a zakoupením státem z majetku hraběnky Althanové z Lipníka nad Bečvou – jako výsledek pozemkové reformy. Dnes je možné v lesích Maleníku nalézt mnoho zajímavých objektů, které sloučí k praktické výuce a cvičení studentů, různých pokusných ploch a demonstračních objektů. Jsou to např. lesní školka, lesní naučná stezka a další objekty sloužící výuce myslivosti, střelectví, rybářství a včelařství.
Zbrašovské aragonitové jeskyně
Zbrašovské aragonitové jeskyně se nacházejí pod svahem Zbrašovského vrchu na levém břehu řeky Bečvy, nedaleko lázeňské kolonády v Teplicích nad Bečvou. Jejich jméno je odvozeno od původního názvu obce Zbrašov, který se od roku 1959 zachoval jen jako název místní části obce Teplice nad Bečvou. Tento jedinečný jeskynní systém vznikl povrchovými vodami sestupujícími po puklinách a rozpouštějícími okolní vápencovou horninu, také tomu přispěly teplé uhličité kyselky vystupující z neznámých hloubek zemské kůry. Jedná se o tzv. hydrotermální krasový proces.
Unikátní výzdobu tvoří především keříčkovité agregáty bílého minerálu aragonitu a různé typy tzv. hydrotermálních sintrů — např. štíhlé kužele zvané gejzírové stalagmity nebo kulovité sintrové povlaky připomínající koblihy. V jeskyních se zachovalo tehdejší klima. V nejníže položených prostorách se udržuje hladina plynného oxidu uhličitého a vytváří plynová jezera. V podzemí se tak projevuje doznívání dávných hydrotermálních procesů. Teplota plynu při vývěrech se pohybuje okolo 22,5 °C. Tím ohřívá ovzduší v jeskyních na teplotu 14 °C. Díky tomu jsou tyto jeskyně nejteplejší v celé České republice.
Hranická propast
Hranická propast je nejhlubší propast České republiky a celé stř. Evropy. Největší naměřená, ale nepotvrzená hloubka je 329,5 metru. Největší potvrzená hloubka je 274,5 metru (205 m pod hladinou vody), které dosáhla sonda Hyball v r. 1995. Prvních 69,5 metru propasti je na suchu. Propast vznikla pravděpodobně propadem jeskynních stropů. Na dně suché části se jezírko naplněné kyselkou s vysokým obsahem oxidu uhličitého, který tvoří nad hladinou vody až 30 centimetrovou vrstvu.
Oblast leží ve 3. a 4. vegetačním stupni. Hlavní hřeben Maleníku je zalesněn smrkovými porosty, v menší míře i bukovými a dubovými porosty s habrem. Nižší část oblasti je spíše nepatrně zalesněna smíšenými listnatými a lužními porosty. Předmětem ochrany přírody jsou zbytky přirozené bučiny na kulmských břidlicích s lípou malolistou a habrem obecným v PR Bukoveček a přirozený smíšený les s bohatou květenou v PR Dvorčák.
Ochraně krasových jevů, zejména Hranické propasti, se věnuje NPR Hůrka u Hranic. Území rezervace se rozprostírá na styku dvou geologických rozhraní, a to devonských vápenců a karbonských břidlic. Krasové jevy jsou v menší míře chráněny také v PP V oboře a PP Nad kostelíčkem. Dubohabrové a suťové lesní společenstva na vápencovém podloží s četnými povrchovými krasovými jevy a karpatskými prvky v bylinném patře jsou předmětem ochrany v PR Malá Kobylanka a PR Velká Kobylanka.
Hrad Helfštýn
Dominantou při pohledu z Moravské brány na hřbet Maleníku je zřícenina hradu Helfštýn. Ve své nynější podobě má hrad charakter rozsáhlé pevnostní architektury se šesti branami, řadou věží a budov a se systémem valů z 18. století. Jednotlivé architektonické útvary vznikaly od počátku 14. století. Slohovou různorodost a velikost areálu ovlivnily časté přestavby a plošné rozšiřování, ale i záměrné poboření v roce 1656. Vliv na stavební vývoj měli i významní držitelé Helfštýna. Po zakladateli Fridušovi z Linavy to byli zejména páni z Kravař, Pernštejnové a Bruntálští z Vrbna. Od 19. století byl hrad prezentován jako turistický a památkově významný objekt. V současné době se stal přirozeným kulturním centrem regionu a známým místem mezinárodních setkání uměleckých kovářů Hefaiston se stálou expozicí.
Příborská pahorkatina
Geomorfologický podcelek Příborská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 355 km2, střední výšce 320 m a stř. sklonu 3°24´. Délka oblasti dosahuje téměř 45 km, její šířka se proměnlivě pohybuje v rozmezí 4 až 15 km. Příborská pahorkatina leží ve střed. části geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny.
Příborská pahorkatina představuje mírně zvlněný přechodový pás mezi plochým a nízkým reliéfem Oderské brány na SZ a členitým a vyšším reliéfem Štramberské vrchoviny na JV. Na JZ hraničí s Kelčskou pahorkatinou a na Z s Maleníkem. Z V je vymezena Frenštátskou brázdou a Třineckou brázdou.
V rámci geomorfologického podcelku Příborské pahorkatiny je vymezeno osm geomorfologických okrsků:
- Hluzovská pahorkatina,
- Palačovská brázda,
- Novojičínská pahorkatina,
- Libhošťská pahorkatina,
- Staříčská pahorkatina,
- Pálkovické podhůří,
- Valašskomeziříčská kotlina (Středobečevská niva) a
- Helštýnská vrchovina.
Podloží tvoří křídové a paleogenní flyšové horniny podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace, útržky jurských vápenců a miocenními a kvarterními sedimenty. Četné jsou překryvy spraší a sprašových hlín.
Převážně erozně–denudační reliéf má ráz úpatní pahorkatiny s širokými údolími a zbytky terciérního zarovnání povrchu na rozvodích. Četné jsou litologicky podmíněné suky z odolnějších hornin slezské jednotky, periglaciální tvary a úpady. Z úpatních zarovnaných povrchů se vyskytují pedimenty a kryopedimenty. V pleistocénu bylo území zasaženo severským sálským zaledněním, zachovány jsou glacigenní sedimenty. Nejvyšším bodem je vrchol Na Kamenném (502 m) v Helštýnské vrchovině. Významnými body jsou vrcholy Starojický kopec (496 m) a Salaš (381 m).
Oblast odvodňují přítoky řeky Bečvy a Odry. Postupně od JZ to jsou Lučina a Mřenka (obě ústí do Bečvy) a dále Zrzávka, Jičínka, Sedlnice, Lubina, Tichávka, Ondřejnice a přítoky Ostravice (ústí do Odry).
Příborská pahorkatina leží ve 2.—5. vegetačním stupni. Její krajina je díky rozptýleným lesním plochám i přes značné zemědělské využití velmi pestrá. V oblasti se nacházejí ložiska černého uhlí a zemního plynu.
Hluzovská pahorkatina
Hluzovská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Jihovýchodně od Hranických Louček vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).
Celá oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými a jílovitohlinitými deluviálními sedimenty. Nižší, okrajové části oblasti jsou překryty překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Nepravidelný a přerušovaný plochý hřbet Hluzovské pahorkatiny leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační reliéf má charakter širokého plochého hřbetu se zbytky třetihorního zarovnaného povrchu. Významným vrcholem je Vysoká Stráž (370 m).
Hluzovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Nižší oblasti jsou méně, vyšší oblasti poněkud více zalesněné převážně smrkovými porosty.
Palačovská brázda
Palačovská brázda je erozní sníženina budovaná glacilakustrinními sedimenty (jíly) a glacifluviálními sedimenty (písky a píščité štěrky) sálského zalednění s překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší.
Palačovská brázda leží v jih–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační sníženina sev.—již. směru spojuje Oderskou bránu s Valašskomeziříčskou kotlinou. V době maximálního evropského zalednění tudy odtékaly ledovcové tavné vody do řeky Bečvy. Charakteristický je mírně členitý akumulační reliéf mladopleistocenních soliflukčních a eolických pokryvů.
Palačovská brázda leží převážně ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smrkovými porosty.
Novojičínská pahorkatina
Novojičínská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina, budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Pozůstatkem po sálském zalednění jsou glacilakustrinní sedimenty (jíly) a glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky). Oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Roztroušeně vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství a také milotického souvrství (analogické kojetínským slepencům) kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Značná část oblasti je překryta překryvy sprašových hlín. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Novojičínská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Její povrch se celkově zdvihá a rozčleňuje od SV, kde se rozkládá velmi plochý terén, směrem k JZ. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách se zbytky zarovnaného povrchu. Vyskytují se říční terasy a široké údolní nivy. Nejvyšším bodem je slepencový suk Starojický kopec (496 m) se zříceninou hradu Starý Jičín na temeni, významným bodem je Salaš (381 m).
Novojičínská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty místy s bukem.
Libhošťská pahorkatina
Libhošťská pahorkatina je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovců, facie pestrých jílovců a pískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Značnou část oblasti překrývají glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény s překryvy sprašových hlín. Roztroušeně vystupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Libhošťská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je plochý erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách s periglaciálními tvary. Celkově terén vystupuje ve svých zaoblených návrších jen o něco málo přes 300 m. Vyskytují se říční terasy a široká údolní niva říčky Lubiny.
Libhošťská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody je lokalita sněženky podsněžníku (Galanthus nivalis L.) v PP Sedlnické sněženky.
Staříčská pahorkatina
Staříčská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují převážně flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovců a facie pestrých jílovců podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V okolí Skotnice, Fryčovič, Brušperka a Krmelína vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s vložkami těšínských vápenců spodních těšínských vrstev a výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).
Flyšové horniny překrývají, zejména v nižších polohách sev. části oblasti, překryvy kvarterních sprašových hlín a místy i glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény. V tektonických oknech místy vystupují přenesené pleistocenní jílovitohlinité a hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Podsvahové polohy jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Staříčská pahorkatina leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Osu oblasti představuje oblouková linie poměrně izolovaných pahorků, většinou přesahujících 350 m. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách, který směrem k s. přechází v akumulační reliéf sprašových překryvů a říčních teras. Významným bodem je Krmelínský kopec (328 m) a Sovinec (354 m).
Staříčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. Území je málo zalesněné smrkovými porosty, místy porosty dubu s habrem. Vykytují s drobné lomy. Předmětem ochrany přírody jsou biotopy rybníků, mokřadů a přirozeně meandrujícího toku v PR Rybníky v Trnávce a enkláva subxerotermních travinných společenstev na území bývalých vápencových lomů v PP Kamenná.
Palkovické podhůří
Palkovické podhůří je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují zejména kvartérní pokryvy v nadloží flyšových hornin podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Z pokryvných sedimentů se uplatňují zejména hlinitokamenité deluviální sedimenty, písčitohlinité deluvioeolické sedimenty a štěrkové proluviální sedimenty. Místy vystupují glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény, částečně také hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Nižší polohy území jsou překryty překryvy sprašových hlín.
Palkovické podhůří leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně akumulační reliéf pleistocenních úpatních hald, v nižších polohách sprašových překryvů a říčních teras řeky Ostravice, s celkovým úklonem k SV. Významné jsou antropogenní tvary georeliéfu, konkrétně haldy a výsypky kamenouhelného dolu Staříč.
Palkovické podhůří leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo, výše středně zalesněné smrkovými porosty, místy s bukem a jedlí.
Valašskomeziříčská kotlina (Středobečevská niva)
Pozn.: Bína a Demek pojmenoval ve své práci Od nížin do hor Valašskomeziříčskou kotlinu Středobečevskou nivou.
Valašskomeziříčská kotlina je průtoční sníženina vzniklá kvartérní erozní činností řeky Bečvy. Podloží tvoří hlavně kvartérní písčitohlinité nivní sedimenty (místy se štěrky) řeky Bečvy v nadloží flyšových hornin, zejména krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky, místy i jílovitých, písčitých a štěrkopísčitých neogenních sedimentů karpatské předhlubně. Podsvahové polohy přilehlých svahů jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty.
Valašskomeziříčská kotlina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Sníženina má akumulační reliéf široké údolní nivy se zbytky říčních teras. V oblasti Hustopečí nad Bečvou se těží štěrkopísky.
Valašskomeziříčská kotlina leží ve 3. vegetačním stupni. V nivě se vyskytují lužní porosty, výše pak smrkové porosty s bukem a jedlí. Předmětem ochrany přírody je ochrana přírodních hodnot mokřadního ekosystému s výskytem zvláště chráněných druhů fauny a flóry v PR Choryňský mokřad.
Helštýnská vrchovina
Helštýnská vrchovina je plochá, geologicky rozmanitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské a podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Uplatňují se zejména pelitická i psamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství, horniny mazáckého souvrství a svrchní godulské vrstvy godulského souvrství godulského vývoje.
Z podslezské jednotky se vyskytují zejména horniny lhoteckého souvrství a pískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) frýdlantského souvrství. Flyšové horniny prostupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Podsvahové polohy jsou vyplněny značně rozšířenými písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Helštýnská vrchovina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně erozně–denudační reliéf s výraznými, strukturně litologicky podmíněnými suky a zbytky terciérního zarovnaného povrchu. Nejvyšším bodem je pískovcovo-slepencový suk Na Kamenném (502 m), významným bodem je Helštýn (383 m).
Helštýnská vrchovina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo zalesněná listnatými porosty s dubem, výše středně zalesněná smrkovými porosty místy s bukem. Předmětem ochrany přírody je unikátní odkryv bloku štramberských vápenců ve stěně lomu se světově známou fosilní faunou bezobratlých (korálů, mlžů, plžů, polypovců a dalších) v PP Jasenice. PP Prameny Zrzávky představuje pramenné vývěry zcela odlišného chemismu jen pár metrů od sebe. Jeden obsahuje síran železitý, druhý sirovodík. Třetí samostatný sirovodíkový pramen je ve vzdálenosti 300 m.
Na území PP Domorazské louky jsou chráněny luční společenstva mokřadních luk s výskytem kuklíku potočního (Geum rivale L.), mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.), prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii (Druce)), kýchavice bílé Lobelovi (Veratrum album subsp. lobelianum), hladýše pruského (Laserpitium prutenicum L.) a kozlíku celolistého (Valeriana simplicifolia (Rchb.) Kabath).
Štramberská vrchovina
Geomorfologický podcelek Štramberská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 148 km2, střední výšce 444 m a středním sklonu 9°40´. Oblast na délku přesahuje 32 km a na šířku 10 km. Ze západu a severu je vymezena Příborskou pahorkatinou, z východu krátce Třineckou brázdou a z jihu Frenštátskou brázdou a částečně také Moravskoslezskými Beskydy. Štramberská vrchovina leží ve střední části Podbeskydské pahorkatiny.
V rámci geomorfologického podcelku Štramberské vrchoviny je vymezeno devět geomorfologických okrsků:
- Palkovické hůrky,
- Metylovická pahorkatina,
- Ondřejník,
- Kozlovická kotlina,
- Měrkovická pahorkatina,
- Šostýnské vrchy,
- Ženklavská kotlina,
- Libotínské vrchy a
- Petřkovické vrchy.
Podloží Štramberské vrchoviny tvoří zvrásněné křídové a paleogenní flyšové horniny podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s intruzemi vyvřelin těšínitů a útržky jurských vápenců.
Malebná a pestrá krajina Štramberské vrchoviny je dána zejména různorodostí geologického podloží a jeho odolnosti proti erozně-denudačním procesům. Jsu zde zastoupeny krajinné segmenty odpovídající hornatinám, vrchovinám i pahorkatinám, nacházejí se zde kotliny, příkrovové trosky a bradla, sopečné vyvřeliny těšínitů a časté úpatní povrchy (pedimenty, kryopedimenty, erozní glacisy).
Převážně erozně–denudační reliéf tvoří komplex výrazných vyvýšenin příkrových trosek, úpatních pahorkatin a sníženin, podmíněný velkými rozdíly v individuální odolnosti hornin. V území jsou zachovány rozsáhlé zbytky terciérních zarovnaných povrchů, průlomová údolí a periglaciální tvary. Sklonitější svahy jsou postiženy sesuvy. Nejvyšším bodem je Skalka (964 m) v masívu Ondřejníku.
V okolí Štramberka se nachází skupina osamělých kupovitých vrchů tvořených jurskými štramberskými vápenci, z nichž nejznámější jsou Kotouč, Zámecky vrch a Skalky. Mají strmé, skalnaté svahy s četnými škrapy. Na vrchu Kotouče se nacházejí krasové jevy — řada jeskyní, vzniklých činností alochtonních toků. Nejznámější je jeskyně Šipka, kde se nachází významné archeologické naleziště (neandrtálec, pravěká zvěř).
Oblast odvodňují pravostranné přítoky řeky Odry. Postupně od JZ to jsou Zrzávka, Jičínka, Sedlnice, Lubina, Tichávka, Ondřejnice a přítoky Ostravice. Vodní toky tečou jak v mírných úvalovitých údolích, ve velmi mělkých kotlinách, tak i v hlubokých a těsných průlomových úsecích.
Štramberská vrchovina je nejvýraznější součástí pásma Podbeskydské pahorkatiny. Nad její pahorkatinný reliéf vystupují skupiny či izolované vrchy jako je právě Skalka. Štramberská vrchovina leží ve 2.—5. vegetačním stupni.
Palkovické hůrky
Palkovické hůrky jsou plochá pahorkatina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami bašského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Centrální hřbetní část pahorkatiny budují horniny pálkovického souvrství, zatímco přilehlé svahy tvoří horniny bašského souvrství. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenito–hlinitými eluvii a písčito–hlinitými a hlinito–kamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Palkovické hůrky leží v sev.–vých. části Štramberské vrchoviny. Reliéf tvoří skupina výrazných příkrovových trosek z odolnějších hornin nad okolním plošším reliéfem. Charakteristické jsou zbytky tercierních zarovnaných povrchů, hluboké průlomové údolí říčky Ondřejnice, periglaciální tvary a drobné sesuvy. Významnými body jsou Kubánkov (660 m) a Kazničov (601 m).
Palkovické hůrky leží převážně ve 4. vegetačním stupni a jsou téměř zcela zalesněny smrkovými a jedlobukovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou komplexy starých smíšených převážně bukových porostů v PR Pálkovické hůrky, komplex bukových porostů v historické oboře obklopující středověký hrad Hukvaldy v PP Hradní vrch Hukvaldy lužní porosty v kontaktu se suťovým lesem, s bohatým porostem pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris (L.) Tod) v PP Pod Hukvaldskou oborou. Nad obcí Hukvaldy se nachází zřícenina stejnojmeného hradu s oborou.
Metylovická pahorkatina
Metylovická pahorkatina je plochá pahorkatina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami bašského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Centrální hřbetní část pahorkatiny budují horniny pálkovického souvrství, zatímco přilehlé svahy tvoří horniny bašského souvrství. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Metylovická pahorkatina leží ve vých. části Štramberské vrchoviny. Reliéf Metylovické pahorkatiny tvoří dvě výrazné příkrovové trosky vzniklé denudací okolních málo odolných hornin se zbytky zarovnaných povrchů, periglaciálními tvary a drobnými sesuvy. Trosky od sebe erozně oddělila říčka Olešná. Významnými body jsou Kozlovická hora (612 m) a Metylovická hůrka (523 m).
Metylovická pahorkatina leží ve 4.—5. vegetačním stupni a je převážně zalesněná ve vyšších polohách smrkovými porosty.
Ondřejník
Ondřejník je členitá vrchovina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbety a horní části svahů budují spodní godulské vrstvy godulského souvrství. Samotný vrch Skalky tvoří horniny středních godulských vrstev godulského souvrství. Nižší části svahů budují horniny mazáckého a a lhoteckého souvrství godulského vývoje. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty.
Ondřejník leží ve vých. části Štramberské vrchoviny. Jako jedinný z okrsků má horský ráz, odpovídající téměř Moravskoslezským Beskydům. Jádrem okrsku je pískovcový hřbet se sráznými okrajovými svahy, které jsou narušeny rozsadáním vlivem hlubiného ploužení a postihovány sesuvy. Reliéf je vytvořen protáhlým synklinálním hřbetem vzniklým jeho inverzí na příkrovové struktuře. Ve střední části se nachází zbytky neogenních zarovnaných povrchů. Přítomny jsou strukturní tvary, kryoplanační terasy, mrazové sruby a sutě. Nejvyšším bodem je Skalka (964 m).
Ondřejník leží ve 4.—5. vegetačním stupni a je převážně zalesněná smrkovými porosty, místy s bukem a jedlí. Předmětem ochrany přírody je přirozená stará bučina s jedlí, jeřábem a smrkem v PR Skalka.
Kozlovická kotlina
Kozlovická kotlina je vnitrohorská sníženina budovaná flyšovými horninami těšínsko–hradišťského souvrství a veřovických vrstev godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Místy je pronikají výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Značná část pahorkatiny je překryta čtvrtohorními štěrkovitými proluviálními sedimenty, méně i písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty. Dna přítoků říčky Ondřejnice vyplňují nivní hlíny.
Kozlovická kotlina leží v sev.–vých. části Štramberské vrchoviny. Kozlovická kotlina vznikla erozním rozšířením říčky Ondřejnice na podloží málo odolných hornin. Dno kotliny tvoří zbytky úpatních zarovnaných povrchů, pedimenty a říční náplavy zdrojnic Ondřejnice.
Kozlovická kotlina leží převážně ve 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněná smrkovými porosty, místy s bukem. V četných úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny.
Měrkovická pahorkatina
Měrkovická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami těšínsko–hradišťského souvrství slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Ve hřbetu Strážnice (480 m) a Kamenice (441 m) vystupují těšínské vápence spodních těšínských vrstev. Ve hřbetu Tábora (472 m) vystupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Hřbet Tichavské hůrky (544 m) tvoří horniny bašského souvrství bašského vývoje slezské jednotky. Nižší části oblasti, zejména podsvahové polohy, jsou mocně překryty kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty.
Měrkovická pahorkatina leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Vytváří nižší zvlněnou krajinu mezi říčkami Lubinou a Ondřejnicí. Reliéf má charakter menších příkrovových trosek vzniklých na odolnějších horninách. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky třetihorních zarovnaných povrchů, při úpatích svahů se nacházejí kryopedimenty a soliflukční pokryvy.
Měrkovická pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni a je málo až středně zalesněná smrkovými porosty. V četných úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny. Předmětem ochrany přírody jsou lesík s mokřadem a zarostlým rybníčkem v PR Rybníky a travertinový val podmíněný vydatným vápenitým pramenem v PP Travertinová kaskáda. V oblasti se nacházejí drobné lomy.
Šostýnské vrchy
Šostýnské vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami bašského a godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V sev.–vých. části pahorkatiny, ve hřbetu Červeného kamene (690 m), Pískovny (583 m) a Bílé hory (556 m) převládají horniny bašského souvrství bašského vývoje, místy doprovázené horninami chlebovické facie těšínsko–hradišťského souvrství bašského vývoje. V jih.–vých. části pahorkatiny, v oblasti Na peklech (602 m), podloží budují horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). V blízkém okolí Štramberka z podloží vystupují tektonické útržky jurských štramberských vápenců. Roztroušeně se vyskytují horniny frýdeckého souvrství podslezské jednotky. Střední a nižší části svahů pokrývají kamenitohlinité eluvia. V podsvahových polohách se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité (svahové) deluviální sedimenty a štěrkovité proluviální sedimenty.
Šostýnské vrchy leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Území skládají strukturní vyvýšeniny, jak pískovcové Červený kámen (690 m), tak vápecové bradlové. Reliéf je tvořen skupinami velkých, širokými sedly oddělených příkrovových trosek z odolných hornin se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Četné jsou periglaciální tvary. V oblasti jurských vápenců jsou vyvinuty krasové jevy. Významnými body jsou Červený kámen (690 m), Bílá hora (556 m), Kotouč (495 m) a Štramberčík (498 m).
Šostýnské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou zřídka, výše však převážně zalesněné smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou ochrana významného archeologického naleziště a lokality reliktní květeny v NPP Šipka, odkryv tithonských štramberských vápenců s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů vázaných na geologický podklad v PP Kamenárka a výrazný skalní výchoz štramberského vápence s brekciovou texturou v PP Váňův kámen. V oblasti Kotouče se těží vápenec. Na sev.–vých. svahu Pískovny se nachází zřícenina hradu Šostýn.
NPP Šipka
Jeskyně Šipka je nejznámějším krasovým útvarem štramberského krasu. Její archeologický výzkum přinesl nález spodní čelisti neandertálského dítěte (Homo neanderthalensis). Při pozdějších výzkumech byly nalezeny předměty z doby bronzové. Základ jeskyně byl pravděpodobně vyhlouben vodním tokem obtékajícím Kotouč již v předledovcových dobách. Při ústupu ledovce byly jeskyně rozšiřovány tavnými ledovcovými vodami. Spolu s táním ledovce asi došlo k odnosu měkkých hornin obklopujících Kotouč a říční síť se zahloubila na dnešní úroveň. V přední části jsou na stropě patrné trosky někdejší bohaté krápníkové výzdoby zničené lidmi krátce po jejím objevení.
Chráněné druhy hmyzu jsou vázány zejména na horní vápencové plošiny. Jedná se např. o taxony: čmelák (Bombus spp.), jasoň červenooký (Parnassius apollo), otakárek fenyklový (Papilio machaon), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius). Živné rostliny zde nalézá soumračník skořicový (Spialia sertorius), soumračník čárkovaný (Hesperia comma) ad. V neovlivněných porostech jsou zastoupeny převážně bučiny, květnaté bučiny a v malé míře i suťové lesy. Roste tady árón karpatský (Arum cylindraceum), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), drnavec lékařský (Parietaria officinalis), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla), vstavač mužský (Orchis mascula), vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha) nebo okrotice bílá (Cephalanthera damasonium).
Kromě vyšších rostlin jsou zde i pozoruhodné mechorosty a kapradiny, například drobná kapradina jelení jazyk celolistý (Phyllitis scolopendrium) a velmi drobná vratička měsíční (Botrychium lunaria), dále bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis) nebo mech (Timmia bavarica), rostoucí zde na jednom ze tří míst v České republice. Z trav zde můžeme najít kostřavu sivou (Festuca pallens), strdivku brvitou (Melica ciliata), z vyšších rostlin dále devaterník vejčitý (Helianthemum grandiflorum), čistec přímý (Stachys recta), lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), lomikámen tříprstý (Saxifraga tridactylites) či dvojštítek hladkoplodý (Biscutella laevigata). (použito z http://www.biolib.cz/cz/locality/id1725/, 02.03.2011)
Ženklavská kotlina
Ženklavská kotlina je denudační sníženina ležící ve střed. části Štramberské vrchoviny. Podloží budují flyšové horniny podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Vysktují se horniny menilitového souvrství, facie skvrnitých jílovců (třinecké vrstvy) frýdlantského souvrství a také frýdeckého souvrství podslezské jednotky. Celá oblast kotliny je mocně překryta kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty. Dno říčky Sedlnice vyplňují nivní hlíny.
Ženklavská kotlina vznikla erozním rozšířením říčky Sedlnice (leží v jejím pramenném úseku). Reliéf Ženklavské kotliny je podmíněn méně odolným podložím hornin podslezské jednotky vůči okolnímu podloží. Dno kotliny pokrývá fluviální akumulační povrch, na svazích se vyskytují soliflukční pokryvy.
Ženklavská kotlina leží ve 3.—4. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněna převážně smrkovými porosty. V úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny.
Libotínské vrchy
Libotínské vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbetní části tvoří horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Svahy a podsvahové polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými nebo hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty. Ve hřbetu Libhošťské hůrky (493 m) vystupují horniny horniny bašského souvrství bašského vývoje, místy doprovázené horninami chlebovické facie těšínsko–hradišťského souvrství bašského vývoje.
Libotínské vrchy leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Skládají se ze tří samostatně vzájemně dosti izolovaných vyvíšenin budovaných převážně paleovulkanickými magmatity. Reliéf má charakter příkrovové trosky budované na odolnějších horninách se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Při úpatích svahů se nacházejí kryopedimenty a soliflukční pokryvy. Významnými body jsou Hlásnice (558 m), Holivák (483 m) a Libhošťská hůrka (493 m).
Libotínské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. Ve vyšších oblastech převažují komplexy smrkových porostů místy s jedlí a bukem. V nižších částech se nachází spíše roztroušená zeleň, zvláště kolem vodních toků.
Petřkovické vrchy
Petřkovické vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské a podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbetní části j. části tvoří horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). V sev. části, ve hřbetu Svince (546 m), vystupují horniny pískovcové facie frýdlantského souvrství podslezské jednotky (pískovce strážského typu) doprovázené facií skvrnitých jílovců (třinecké vrstvy). Svahy a podsvahové polohy jsou překryty jílovitohlinitými až kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými nebo hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Petřkovické vrchy leží v jih.–záp. části Štramberské vrchoviny. Reliéf je tvořen skupinami příkrovových trosek na podloží odolnějších hornin, tvořených převážně asymetrickými krátkými hřbety směru JZ—SV, se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Vyskytují se průlomová údolí a periglaciální tvary. Významnými body jsou Petřkovická hůrka (608 m) ležící na evropském rozvodí a vrchol Svinec (546 m).
Petřkovické vrchy leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Ve vyšších oblastech převažují komplexy smrkových porostů s jedlí, místy s bukem. V nižších částech oblasti se nachází spíše roztroušená zeleň, zvláště kolem vodních toků. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté louky, pastviny a lesní ekosystémy se vzácnou květenou a zvířenou v PR Svinec a geologické zajímavé lokality v PP Pikritové mandlovce u Kojetína a PP Polštářové lávy ve Straníku.
Frenštátská brázda
Geomorfologický podcelek Frenštátská brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 191 km2, střední výšce 455 m a středním sklonu 5°30´. Leží mezi sev. položenou Štramberskou vrchovinou a již. situovanými Moravskoslezskými Beskydy. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Mořkova, přes Frenštát až k Ostravici a Frýdlantu. Pokračovat ve čtení “Frenštátská brázda”
Třinecká brázda
Geomorfologický podcelek Třinecká brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 186 km2, střední výšce 360 m a středním sklonu 3°10´. Z J je vymezena Lysohorskou hornatinou a ze S Těšínskou pahorkatinou. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Frýdku–Místku přes Hnojník až po Český Těšín, Třinec a Bystřici. Pokračovat ve čtení “Třinecká brázda”
Těšínská pahorkatina
Geomorfologický podcelek Těšínská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 158 km2, střední výšce 322 m a středním sklonu 3°18´. Těšínská pahorkatina je z J vymezena Třineckou brázdou a ze S Ostravskou pánví. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Frýdku–Místku k Havířovu, Albrechticím a Českému Těšínu. Pokračovat ve čtení “Těšínská pahorkatina”
Západní Beskydy
Geomorfologická oblast Západní Beskydy náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má rozlohu 1 489 km2, střední výšku 610 m a střední sklon 11°46´. Západní Beskydy se rozprostírají na sev.–vých. Moravě, v Polsku a na Slovensku. Pokračovat ve čtení “Západní Beskydy”
Hostýnsko–vsetínská hornatina
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Hostýnsko–vsetínská hornatina je plochá hornatina o rozloze 629 km2, výškové členitosti 200—400 m a středním sklonu 10°09´. Oblast na délku dosahuje téměř 60 km a na šířku téměř 20 km. Hostýnsko–vsetínská hornatina se nachází v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.
Hostýnsko–vsetínská hornatina je z již. strany vymezena Javorníky a Vizovickou vrchovinou, ze sev. strany ji obklopují Kelčská pahorkatina, Rožnovská brázda a Moravskoslezské Beskydy.
Geomorfologie a hydrografie
Hostýnsko–vsetínská hornatina je rozdělena hlubokým údolím Vsetínské Bečvy na dva podcelky. Na Z se nachází Hostýnské vrchy s nejvyšším bodem Kelčským Javorníkem (865 m), na V se nachází celkově vyšší a mohutnější Vsetínské vrchy s nejvyšším bodem celé oblasti Vysokou (1024 m).
V oblasti Hostýnsko–vsetínské hornatiny se nachází díky svému podloží velké množství sesuvů. Pro Hostýnské vrchy je charakteristický výrazný čelní svah s mocným pedimentem při úpatí. Typická jsou obloukovitě probíhající pásma zalesněných hřbetů. Krajina je převážně zalesněná s ojedinělými loukami (pasekami), v nižších polohách se nachází typické rozptýlené pasekářské osídlení. K soustředění zástavby dochází pouze v údolích kolem větších vodních toků.
Hydrograficky patří Hostýnsko–vsetínská hornatina do velkého povodí řeky Moravy, větší sev.–vých. část je odvodněna řekou Bečvou (Rožnovská a Vsetínská Bečva), menší jih.–záp. část je odvodněna levostrannými přítoky Moravy, kterými jsou říčky Dřevnice, Rusava a Bystřice.
Všeobecně je krajina protkána velkým množstvím potoků a říček, i proto je uznána za rozsáhlou pramennou oblast. V oblasti je vybudována v. n. Bystřička na říčce Bystřici pro účely rekreace a ochrany před povodněmi.
Podloží a půdy
Podloží Hostýnsko–vsetínské hornatiny budují převážně flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů s pokryvy kvartérních usazenin. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů.
Lidé a společnost
Oblast Hostýnsko–vsetínské hornatiny leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž v okrajových oblastech na Z převládá 3. vegetační stupeň, v centrální části a ve vyšších oblastech pak převládá 4. a 5. vegetační stupeň. V dřevinné skladbě dominuje smrk ztepilý, na mnoha místech jsou však zachovány přirozené bukové a jedlobukové porosty, v nižších polohách i s dubem, habrem a lípou. Východní část oblasti je součástí CHKO Beskydy a ptačí oblast Beskydy.
Fotogalerie
[ngg src=”tags” ids=”Hostýnské vrchy,PLO 41,Vsetínské vrchy” display=”basic_thumbnail” thumbnail_crop=”0″]
Hostýnské vrchy
Poloha a vymezení
Hostýnské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 291 km2, střední výšce 506 m a středním sklonu 9°24´. Ze sev. strany jsou vymezeny poměrně prudce spadajícími svahy do Kelčské pahorkatiny, z vých. strany jsou odděleny údolím řeky Vsetínské Bečvy od Vsetínských vrchů, na J přechází postupným snižováním úrovně reliéfu do Vizovické vrchoviny a na JZ krátce hraničí s Holešovskou plošinou. Hostýnské vrchy leží v záp. části Hostýnsko–vsetínské hornatiny.
Geomorfologie a hydrografie
V rámci geomorfologického podcelku Hostýnských vrchů jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:
Hostýnské vrchy jsou pramennou oblastí Dřevnice, Juhyně a Moštěnky (Bystřičky). Všechny zmíněné řeky jsou pravostranné přítoky Moravy.
Podloží a půdy
Podloží Hostýnských vrchů budují zejména flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální a proluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny kvartérními deluviofluviálními a fluviálními sedimenty. Vcelku je geologický podklad jednotvárný. Z pokryvů se uplatňují svahoviny, okrajově i sprašové hlíny, lokálně sutě.
Půdy v bioregionu jsou poměrně jednotvárné. Ve vyšších částech zcela převažují silně kyselé (dystrické) kambizemě, v nižších částech a na úpatích slabě oglejené kyselé typické kambizemě. Unikáty tvoří rankery na sutích a litozemě na skalách. Fluvizemě v nivách mají velmi malý rozsah, jsou glejové s velkým obsahem pískovcového štěrku.
Reliéf
Hostýnské vrchy představují hornatinné území, které je nejvíce vysunuto do vnitrozemí Moravy. Terénním uspořádáním představují Hostýnské vrchy soustavu členitých souběžných hřbetů SV—JZ směru, navzájem oddělených dosti hlubokými sedly a rychle se zařezávajícími vodními toky v údolích.
Reliéf má charakter kompaktního erozně-denudačního pohoří s projevy různé odolnosti hornin, příkrovové a zlomové tektoniky při okrajích. Charakteristické jsou příkré, až 400 m vysoké svahy Kelčského Javorníku na sev. čele magurského příkrovu na styku s Kelčskou pahorkatinou a výrazné okrajové zlomové svahy na jihozápadě nad Fryštáckou brázdou. Celkový sklon pohoří je od severu k jihu.
Georeliéf Hostýnských vrchů je silně podmíněn vlivem geologické stavby. Hřbety jsou vázány spíše na souvrství s převahou odolnějších pískovců, údolí a sedla jsou často založena v horninách s převahou jílovců. Na hřbetech hor zůstaly zachovány zbytky zarovnaného povrchu střední úrovně, podél údolí se nacházejí nižší úrovně zarovnávání. Typické jsou různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesy — izolovaná skaliska, mrazové sruby, pseudokrasové puklinové jeskyně a voštiny. Před čelem Hostýnských vrchů i podél údolí vodních toků jsou vytvořeny pedimenty. Na svazích dochází k sesuvům.
Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m) v Rusavské hornatině. Významnými body jsou Hostýn (734 m), Ondřejovsko (632 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m), Humenec (703 m) a Čečetkov (687 m).
Pozn.: K zajímavým oblastem patří Křížový vrch (670 m) u Semetína, kde skalní stěna mohutného sesuvu byla přemodelována na mrazový srub (7 m výška, 200 m délka). Od ní vybíhá úpatní suťová halda, na kterou navazují rozsáhlé sesuvné akumulace, částečně aktivizované. Při úpatí skalní stěny se nachází rozsedlinová Zbojnická jeskyně.
Klima
Dle Quitta leží prakticky celé pohoří v nejchladnější mírně teplé oblasti MT2, nejvyšší vrcholy pak v chladné oblasti CH7.
Podnebí je tedy mírně teplé až chladnější a podstatně sušší než v Moravskoslezských Beskydech, avšak atlantičtější než ve Vsetínském bioregionu, který již leží v mírném srážkovém stínu: Hostýn 5,9 °C, 934 mm; vrcholové části mají teploty pod 6 °C a přes 1 000 mm srážek (Kotáry), Rusava na dně údolí má 795 mm. Pohoří tvoří klimatický předěl mezi teplými a suchými pahorkatinami úvalů a vlhkou chladnou oblastí Beskyd. Projevuje se návětrný efekt, zvláště na severozápadním svahu a vrcholový fenomén na vyšších kopcích.
Vegetace
Bioregion leží v mezofytiku a zabírá fytogeografický okres 81. Hostýnské vrchy a západní okraje fytogeografického podokresu 80a. Vsetínská kotlina. Vegetační stupně (Skalický): (suprakolinní až) submontánní.
Potenciální přirozenou vegetaci tvoří na úpatí karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), výjimečně na strmých svazích na kyselých pískovcích snad i acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Většinu plochy zabírají bučiny, zastoupené asociacemi Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco-Fagetum a Carici pilosae-Fagetum. Na sutích pod skalnatými hřebeny jsou vyvinuty typické suťové lesy (Mercuriali-Fraxinetum a Lunario-Aceretum). Podél potoků jsou nivy, náležející převážně asociaci Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
V přirozené náhradní vegetaci jsou zastoupeny suché louky a pastviny s vegetací svazu Arrhenatherion a Cynosurion (zejména charakteristické Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i Violion caninae. V dosti vzácných lesních lemech je typická vegetace svazu Trifolion medii. Xerofilní vegetace prakticky chybí. Na vlhkých místech je přítomna vegetace svazu Calthion (zejména Cirsietum salisburgensis), na svahových prameništích fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae.
Flóra je nepříliš bohatá, tvořená průvodci karpatského lesa středních poloh, mezní a exklávní prvky jsou sporadické. K typickým druhům patří ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula), ječmenka lesní (Hordelymus europaeus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), z vyšších Karpat sem zasahují kapradina plevinatá (Dryopteris affinis) a kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia), charakteristický je rovněž výskyt subatlantských prvků, mezi něž je možno počítat kostřavu lesní (Festuca altissima), vřes obecný (Calluna vulgaris) a smilku tuhou (Nardus stricta).
Lidé a společnost
Hostýnské vrchy leží ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. Oblast je značně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Pro svůj typický krajinný ráz, velké zastoupení lesů a pastvin a charakteristickou historickou zástavbu obcí valašského typu byly hostýnské vrchy prohlášeny za přírodní park Hostýnské vrchy.
Oblast je bohatá na kulturní památky od nejstarších dob (zbytky keltského opida na Hostýně), přes zříceniny středověkých hradů (Lukov, Šaumburk, Zubříč, Obřany) až po technické památky jako je nádrž na plavení dříví – klauza v Rajnochovicích. Mimořádně významným prvkem je Svatý Hostýn s množstvím církevních památek, který patří mezi nejznámější mariánská poutní místa v naší republice, zároveň pravěké hradisko. V rámci soustavy Natura 2000 byly vyhlášeny ptačí oblast Hostýnské vrchy a evropsky významné lokality Velká Vela, Ondřejovsko, Rusava–Hořansko, Tesák a Semetín.
Geomorfologické jednotky
Rusavská hornatina
Rusavská hornatina je plochá hornatina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Brusné – Slavkov p. Hostýnem – Bystřice p. Hostýnem – Lázně – Chvalčov – Podhradní Lhota, se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitového a chvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Střední část oblasti vyplňují horniny hostýnských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Hlavní hřeben Kelčského Javorníku (865 m), Čerňavy (844 m) a Sochové (741 m) tvoří rusavské vrstvy zlínského souvrství.
V jižní části oblasti, jižně od linie Rusava – Bludný – Tesák – Košovy vystupují horniny ráztockých a lukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství račanské jednotky. V podsvahových polohách, zejména před čelem magurského příkrovu, jsou vyvinuty mocné písčitohlinité proluviální sedimenty a hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními a fluviálními sedimenty. Rusavská hornatina leží v sev.–záp. části Hostýnských vrchů.
Rusavská hornatina tvoří sev.–záp. a nejvyšší část Hostýnských vrchů. Srázný svah ke Kelčské pahorkatině, který je na úpatí lemován mocnými pedimenty, je založen na čele račanského příkrovu s tektonickým dotvořením. Osou okrsku jsou dva zvlněné a rozsochami lemované hřbety vybíhající z prostoru Kyčery (757 m); severní ke Kelčskému Javorníku (865 m), západní k Hostýnu (735 m). Ve vrcholové poloze Hostýna se nacházejí antropogenní valy bývalého pravěkého a středověkého hradiště.
Hradiště na Hostýně
Celý vrchol Hostýna byl ohrazen valy, které jsou vysoké kolem 4 m. Pouze na nejpřístupnější, jihozápadní straně dosahuje výšky až 8 m. V severovýchodní, nejnepřístupnější části je val téměř neznatelný. Součástí opevnění byl i příkop. Plocha hradiště je oválného půdorysu a rozkládá se mezi dvěma vrcholy a sedlem mezi nimi, na ploše 19,7 ha. Pravěké těleso valu – zhotovené z hlíny, kamení, písku a popela – je přerušované dvěma zřetelnými branami, Slavkovskou (název pochází od vesnice Slavkova pod Hostýnem při úpatí hory) a Železnou, a třemi menšími průkopy. Mohutné valy, jež zde Keltové našli po předchozích kulturách, sami ještě zpevnili, a tak mohli kontrolovat velký úsek důležité pohybové cesty, zvané Jantarová, která vedla od Středozemního moře Moravskou branou do povodí Odry a Visly k Baltu. (zdroj: http://www.hostyn.cz/historie/historie1_pravek.htm)
Hradiště na Hostýně bylo využíváno ve více obdobích. První, nečetné doklady osídlení pocházejí již z paleolitu. Lokalita byla významněji využívána až v mladší době bronzové – lužická fáze kultury lužických popelnicových polí (1300–1000 př.n.l.), v pozdní době bronzové – slezská fáze kultury lužických popelnicových polí (1000-750 př.n.l), ve starší době železné – kultura platěnická (750–560 př.n.l.) a v pozdní době laténské (125-30 př.n.l.). (zdroj: http://www.archeolog.cz/lokalita/chvalcov-hostyn/40)
Erozně–denudační reliéf je tvořen souběžnými hřbety SV–JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně. Reliéf je celkově ukloněn k J. Na hřbetech i svazích jsou zachovány periglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m), významnými body jsou Hostýn (734 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m) a Obřany (704 m).
Rusavská hornatina je pramennou oblastí Dřevnice, Moštěnky a Juhyně.
Rusavská hornatina leží ve 3.—5. vegetačním stupni a je z velké části zalesněná smrkovými a bukovými porosty, často smíšenými. Doposud zůstává v porostech zachován vysoký podíl jedle. V mnoha částech území je zachována přirozená skladba porostů. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené suťové lesní ekosystémy v PR Obřany, PR Smrdutá, PR Sochová a PR Kelčský Javorník, původní autochtonní karpatské jedlobukové lesy pralesovitého charakteru v PR Čerňava, PR Tesák, PP Solisko a PP Bernátka a přirozené podhorské karpatské louky se vzácnou květenou zvláště vstavačovitých (Orchidaceae) v PP Stráň a PP Pod Kozincem.
Hošťálkovská vrchovina
Hošťálkovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Rajnochovice – Podolí se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitového a chvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Od Podolí směrem k Valašskému Meziříčí na ně navazují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.
Ve střední části Hošťálkovské vrchoviny podloží budují horniny rusavských a újezdských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Jižně od linie Košovy – Lázy – Oznice – Mikulůvka se v podloží vykytují horniny ráztockých a lukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského a belovežského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními a fluviálními sedimenty.
Hošťálkovská vrchovina leží v sev.–vých. části Hostýnských vrchů. Reliéf je tvořen ústředním hřbetem SV—JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně a k V vybíhajícími delšími rozsochami s nižší úrovní zarovnání podél údolí Vsetínské Bečvy, kde se vyskytují rovněž říční terasy. Typické jsou suťové úpatní haldy, četné sesuvy a periglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Okolí Hošťálkové poznamenal v roce 1919 velký sesuv.
Nejvyšším bodem Hošťálkovské vrchoviny je Čečetkov (687 m), významnými body jsou Bludný (659 m), Hradiště (604 m) a Jarcovská kula (425 m).
Hošťálkovská vrchovina leží ve 3.–5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách je středně, ve vyšších polohách převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buku, borovice a modřínu. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Lesnatá krajina je na hřbetech vrchoviny místy rozvolněná pasekářským osídlením.
Předmětem ochrany přírody jsou travnatá stráň s fragmenty teplomilných rostlinných společenstev s kakostem krvavým (Geranium sanguineum L.) v PP Skalka–Polomsko, jediné souvislé vřesoviště s nadměrným výskytem jalovce, vřesu a plavuně v PP Vřesoviště Bílová, smíšený porost s řadou světlin, svahová prameniště s mokřadní květenou a bohatou populací mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.) a kruštíku bahenního (Epipactis palustris (L.) Crantz) v PR Dubcová, květnaté louky na sušších a mokřadních stanovištích s výskytem vzácných druhů květeny, zejména s populací pampelišky Skalińské (Taraxacum skalinskanum) v PP Zbrankova stráň a geomorfologický pískovcovo-slepencový skalní útvar v PP Jarcovská kula.
Liptálské hřbety
Liptálské hřbety jsou členitá vrchovina tvořená flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V hlavním hřebenu Humence (703 m) a Drastihlavy (695 ) se uplatňují morfologicky výrazné lukovské vrstvy, které doprovází ráztocké vrstvy zlínského souvrství a ojediněle také horniny belovežského souvrství račanské jednotky. Ostatní polohy, většinou v nižších částech oblasti, budují jemněji tvarované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinito–kamenitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Liptálské hřbety leží jih.–vých. části Hostýnských vrchů. Název okrsku vystihuje charakter krajiny, jedné se o soustavu kratších hřbetů a jejich rozsoch orientovaných do různých směrů. V reliéfu se silně projevují vlivy geologické struktury flyšových hornin, dominantní hřbety SV—JZ směru jsou tvořeny odolnějšími vrstvami s převahou pískovců. Nejvyšším bodem je Humenec (703 m), významnými body jsou Drastihlava (695 m) a Chléviska (641 m).
Pozn.: Zajímavé antropogenní těžební tvary se nacházejí na katastru obce Liptál (štoly, zasypané vchody do štol, haldy). Štoly vznikly při těžbě tence deskovitých pískovců pro výrobu brousků. Nachází se zde nejdelší štola na Valašsku s délkou 45 m. Díky silně vápnité vodě se ve štole vysrážely drobné kaskády, náteky a keříčkovité výrůstky, které řadíme ke krasovým tvarům.
Liptálské hřbety leží ve ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou středně, ve vyšších polohách převážně zalesněny smrkovými porosty s příměsí buku. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty.
Předmětem ochrany přírody jsou původní lesní porosty na skalnatých a balvanitých stanovištích lukovských vrstev s kryogenními tvary v PP Holíkova rezervace, PP Skály a PP Křížový a také pestrá společenstva mokřadů i suchých pastvin s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Pivovařiska.
Lukovská vrchovina
Lukovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Přílepy – Brusné, nesouvisle vystupují horniny podmenilitového, menilitového a chvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Hřbet Lysiny (597 m) a Barvínku (571 m) budují horniny rusavských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství.
Jižně od linie Přílepy – Rusava se v podloží vykytují horniny ráztockých vrstev a morfologicky výrazných lukovských vrstev soláňského souvrství, které budují hlavní hřbet Ondřejovska (632 m). Místy se vyskytují menší vložky hornin kaumberského a belovežského souvrství.
Nižší polohy jižně od hřebene Ondřejovska vyplňují jemněji modelované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními sedimenty a nivními hlínami.
Lukovská vrchovina leží v záp. části Hostýnských vrchů. Její osu tvoří obloukovitě prohnutý a vertikálně zprohýbaný centrální hřbet Z–V směru, který se místy zužuje na hřeben s nižšími, zlomově ukončenými rozsochami, vybíhajícími k JZ. Na J spadá vrchovina zlomovým svahem do Fryštácké brázdy. Nejvyšším bodem je Kuželek (638 m), významnými body jsou Ondřejovsko (637 m), Velá (526 m), Lukov (519 m) a Lysina (597 m).
Významnou historickou památkou je zřícenina hradu Lukova. Ten byl založen v první třetině 13. století a postupně byl držen mnoha významnými moravskými rody. Snad nejznámnějším držitelem je Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který hrad vyženil svatbou s majetnou Lukrécií Nekšovnou z Landeka. V průběhu 18. století za držby Rottalů a poté Seilernů hrad postupně ztrácel význam, až se stal nakonce zdrojem levného stavebního materiálu. Seilernové si v roce 1807 dokončili nové sídlo panství na Lešné.
Lukovská vrchovina leží ve 3.–4. vegetačním stupni a je téměř zcela zalesněná smrkovými porosty s bukem, dubem a borovicí. Místy se nacházejí ještě přirozené dubobukové a bukové porosty. Předmětem ochrany přírody je zachování přirozené skladby porostů na skalnatých a suťových stanovištích na podloží lukovských vrstev v PP Ondřejovsko, PP Bzová, PP Vela, ochrana kryogenního skalního útvaru v PP Králky a také ochrana početné populace celé řady druhů obojživelníků v PP Bezedník.