Kelčská pahorkatina

Kelčská pahorkatina je geomorfologický podcelek o rozloze 365 km2, stř. výškce 313 m a stř. sklonu 3°32´, ležící v jih.-záp. části Podbeskydské pahorkatiny. Kelčská pahorkatina zaujímá poměrně rozsáhlé území mezi Přerovem, Holešovem a Valašským Meziříčím. Na JZ je vymezena mírným zlomovým svahem od Hornomoravského úvalu, na SZ je vymezena Moravskou bránou, na S masívem Maleníku a na SV hraničí s Příborskou pahorkatinou. Na JV a J ji ohraničuje vyvýšený a srázný zlomový okraj Hostýnských vrchů.

Geomorfologické rozdělení Kelčské pahorkatiny.
Geomorfologické rozdělení Kelčské pahorkatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Kelčské pahorkatiny je vymezeno sedm geomorfologických okrsků:

Podloží budují převážně flyšové horniny podslezské jednotkyslezské jednotky vnější skupiny příkrovů, neogenní sedimenty karpatské předhlubně a kvartérní pokryvy. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou tvořeny fluviálními a písčitohlinitými deluviofluviálními sedimenty.

Kelčská pahorkatina je členitá pahorkatina úpatního typu. V oblasti převažuje erozně–denudační, na okrajích tektonicky omezený reliéf. Široké a ploché rozvodní hřbety se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu jsou odděleny neckovitými, převážně podélnými údolími a širokými údolními nivami. V rozvodních polohách se vesměs prostírají erozně–denudační plošiny. Na plošinách a svazích se nacházejí překryvy sprašísprašových hlín. Při úpatí Hostýnských vrchů se nacházejí úpatní haldy, pedimentynáplavové kužely. Západní část oblasti odvodňuje říčka Moštěnka, vých. část oblasti odvodňuje říčka Juhyně. Nejvyšším bodem je Skalka (481 m) v Loučské brázdě.

Pediment (mírně ukloněná plošina) před čelem Kelčského Javorníku.
Pediment (mírně ukloněná plošina) před čelem Kelčského Javorníku.

Kelčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je málo zalesněná převážně dubovými porosty, místy i smrkovými monokulturami.

Tučínská pahorkatina

Tučínská pahorkatina je plochá pahorkatina budovaná převážně miocenními písčitojílovými a kamenito–písčitohlinitými eluvii a vrstevnatými vápnitými jíly a jílovci — šlíry karpatské předhlubně (karpatbaden). V centrální části oblasti mezi Pavlovicemi u Přerova, Domaželicemi a Bezuchovem vystupují paleogenní flyšové horniny žensklavského (ždánicko–hustopečské s.), menilitovéhofrýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy sprašísprašových hlín.

Tučínská pahorkatina leží v záp. části Kelčské pahorkatiny. Území tvoří první výběžky nízkých pahorků a návrší nad Hornomoravským úvalem. V oblasti převládá erozně–denudační reliéf k JZ se sklánějící tektonické kry, která je rozčleněna širokými neckovitými údolími v táhlé ploché hřbety se zbytky zarovnaného povrchu. Na pramenech vyvěrajících na zlomech se někde vytvořily travertinové kupy. Při sev.–záp. okraji oblasti se vyskytují říční terasy řeky Bečvy. Významným bodem jsou Švédské šance jih.–vých. od Přerova (298 m).

Pozn.: na jedné travertinové kupě leží i historické jádro města Přerova.

Tučínská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je pomístně zalesněná převážně dubovými porosty, místy i smrkovými monokulturami.

Vítonická pahorkatina

Vítonická pahorkatina je členitá pahorkatina se značně heterogenním geologickým podložím. Ve vých. a sev.–záp. části oblasti se uplatňují převážně miocenní písčitojílovité a kamenito–písčitohlinité eluvia a vrstevnaté vápnité jíly a jílovce — šlíry a také písky a štěrky karpatské předhlubně (karpatbaden). Převážnou část oblasti sev. od linie Bystřice p. Hostýnem—Vítonice—Býškovice budují paleogenní flyšové horniny žensklavského souvrství (ždánicko–hustopečské s.), menilitového souvrstvífrýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů.

Jižně od této linie jsou nasunuty horniny krosněnského souvrství, menilitového souvrstvírožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy sprašísprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.

Pohled z rozhledny na Hostýně směrem k Bystřici pod Hostýnem a za ní ležící, geomorfologicky nepříliš výrazné Vítonické pahorkatině.
Pohled z rozhledny na Hostýně směrem k Bystřici pod Hostýnem a za ní ležící, geomorfologicky nepříliš výrazné Vítonické pahorkatině.

Vítonická pahorkatina leží ve střed. části Kelčské pahorkatiny a tvoří její největší část. Značné zastoupení zde mají erozně–denudační plošiny vybíhající do širokých plochých hřbetů, které oddělují neckovitá údolí se širokými údolními nivami. V rozvodních částech jsou zachovány velké zbytky zarovnaného povrchu. Směrem k okraji Hostýnských vrchů terén klesá do mělkých, erozně podmíněných sníženin JankovickéLoučské brázdy. Při úpatí Hostýnských vrchů vystupují výrazné suky, úpatní haldynáplavové kužely. Významnými body jsou Chlum (418 m) a Kozinec (479 m).

Na podloží neogenních hornin (šlírů) s překryvy sprašových hlín se vyvinuly půdy typu pseudoglejů s charakteristickým pokryvem ostřice třeslicovité (Carex brizoides L.).
Na podloží neogenních hornin (šlírů) s překryvy sprašových hlín se vyvinuly půdy typu pseudoglejů s charakteristickým pokryvem ostřice třeslicovité (Carex brizoides L.).

Vítonická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněna dubovými a smrkovými porosty s vtroušeným bukem. Předmětem ochrany přírody je přirozená dubohabřina s teplomilnými druhy rostlin a charakteristickým bylinným patrem a v minulosti rovněž jediná lokalita třešně křovité (Prunus fruticosa) v PP Dubina a listnatý lesík s pískovcovou roklí a nalezištěm chráněných rostlin v PP Kamenice.

Němetická pahorkatina

Němetická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami horniny frýdlantského souvrství podslezské jednotky (dříve podmenilitové s.) vnější skupiny příkrovů. Vyskytují se v něm facie černošedých jílovcůpískovcovou facií (pískovce a slepence strážského typu), dále různé typy skvrnitých (rudohnědých) jílovců facie pestrých jílovců. V celé oblasti jsou v tektonických oknech a v předpolí příkrovu značně rozšířené překryvy miocenních jílů, písků a písčitých štěrků a jílovito-písčitých eluvií karpatské předhlubně.

Pohled na kostel v Kelči.
Pohled na kostel v Kelči.

Severovýchodní část oblasti od Zámrsk a Kladerub směrem k řece Bečvě budují v pestrém sledu horniny kelčského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Na složení se podílí horniny milotického, němetického, jasenickéhotěšínsko–hradišťského souvrství. Jižní hranici oblasti budují horniny krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy sprašísprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny. Výchozy sopečných hornin se nachází sev. od vrcholu Choryňská stráž. Tyto vulkanity těšínitové asociace se nacházejí na levém břehu Bečvy a dosahují výšky 4 m a délky 20 m.

Němetická pahorkatina leží v sev.–vých. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf je charakteristický nízkými návršími, které mírně vystupují nad plochou okolní krajinu. V oblasti dominuje erozně–denudační georeliéf krátkých plochých hřbetů se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Ty jsou odděleny hluboce zařezanými údolími levostranných přítoků řeky Bečvy. Nejvyšším bodem je Strážné (399 m), významným bodem je Choryňská stráž (357 m).

Aluvium říčky Juhyně pod Kelčí.
Aluvium říčky Juhyně pod Kelčí.

Němetická pahorkatina leží ve 3. vegetačním stupni a je nepříliš zalesněná porosty dubu. Předmětem ochrany přírody jsou smíšený listnatý les s bohatě vyvinutým keřovým a bylinným v PR Doubek, bažinatá louka s vlhkomilnou květenou v PP Těšice a teplomilné prvky fauny a flóry s výskytem zvláště chráněných druhů, zejména orchideje vstavače kukačky (Orchis morio), dále zárazy rusé (Orobanche flava) a modřence chocholatého (Muscari comosa), krutihlava obecného (Lynx torquilla) a otakárka fenyklového (Papilio machaon) v PR Choryňská stráň.

Provodovický hřbet

Provodovický hřbet je členitá pahorkatina budovaná převážně vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrstvírožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.

Pohled přes pastviny Provodovického hřbetu na dominantu Kelčského Javorníku (864 m).
Pohled přes pastviny Provodovického hřbetu na dominantu Kelčského Javorníku (864 m).

Provodovický hřbet leží v sev. –vých. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf tvoří strukturně–litologicky podmíněný široký a oblý hřbet SV—JZ směru, který vznikl rozčleněním pliocenního zarovnaného povrchu. Hřbet klesá do rozevřeného údolí říčky Juhyně, která jej obtéká ze sev. strany a tvoří hranici s Němetickou pahorkatinou. Významnými vrcholy jsou Stráž (433 m) a Strážka (424 m).

Plochý reliéf Provodovického hřbetu, v pozadí vždy dominantní Kelčský Javorník.
Plochý reliéf Provodovického hřbetu, v pozadí vždy dominantní Kelčský Javorník.

Provodovický hřbet leží ve 3. a 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněn smrkovými porosty.

Loučská brázda

Loučská brázda je erozní sníženina budovaná na podloží vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrstvírožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samotné dno brázdy vyplňují fluviálníproluviální kvartérní písčitohlinité štěrky.

Místy se vyskytují překryvy neogenních jílů, písků a písčitých štěrků karpatské předhlubně. Jižně od vesnice Police se při úpatí Hostýnských vrchů útržkovitě objevují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.

Typický mírně zvlněny reliéf Kelčské pahorkatiny.
Pohled na Loučskou brázdu od Podolí. V pozadí Petřkovická hora (607 m) ve Štramberské vrchovině..

Loučská brázda leží v sv. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter strukturně–litologicky podmíněné sníženiny směru SV–JZ. Jižně nad Loučskou brázdou se strmě zvedají svahy Hostýnských vrchů. Při úpatí svahů jsou časté pedimenty, náplavové kuželyúpatní haldy. V georeliéfu Loučské brázdy jsou nápadné pískovcové suky, k nimž patří i nejvyšší bod podcelku Skalka (481 m).

Loučská brázda leží ve 3. až 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněna smrkovými porosty s bukem.

Jankovická brázda

Jankovická brázda je erozní sníženina převážně budovaná na podloží flyšových hornin krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrstvírožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V linii Žopy—Chvalčova Lhota se v předpolí magurské skupiny příkrovů vyskytují horniny podmenilitového souvrství předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samostatně je budován vrcholek Chlumu (418 m) rusavskými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.

Dno brázdy vyplňují kvartérní fluviálníproluviální písčitohlinité štěrky. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty, proměnlivě kamenitými. Starší říční terasy a výplně výplavových kuželů tvoří fluviální písky a písčitohlinité štěrky. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny. Při úpatí Hostýnských vrchů jsou četné úpatní haldy a překryvy sprašísprašových hlín.

Vrchol Chlumu jih.–záp. od Bystřice p. Hostýnem (418 m) tvoří nápadnou vyvýšeninu nad okolním reliéfem Jankovické brázdy.
Vrchol Chlumu jih.–záp. od Bystřice p. Hostýnem (418 m) tvoří nápadnou vyvýšeninu nad okolním reliéfem Jankovické brázdy.

Jankovická brázda leží v jih.–záp. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter asymetrické, erozně podmíněné sníženiny směru SV–JZ, která je vázána na méně odolné horniny před čelem magurského příkrovu. V georeliéfu vystupují pískovcové suky, vázané na výskyt odolnějších hornin. V jih.–záp. části oblasti, na  dolním toku říčky Rusavy, je vytvořena široká údolní niva.

Barokní sousoší sv. Anny u Jankovic s Pannou Marií a Ježíškem, doplněné klečící postavou sv. Jana Sarkandra a dvěma andílky, z roku 1742.
Barokní sousoší sv. Anny u Jankovic s Pannou Marií a Ježíškem, doplněné klečící postavou sv. Jana Sarkandra a dvěma andílky, z roku 1742.

Jankovická brázda leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněna teplomilnými lužními a dubohabrovými porosty, výše se vyskytují smrkové porosty.

Pacetlucká pahorkatina

Pacetlucká pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně z nezpevněných proměnlivě písčito–jílovitých eluvií miocenních sedimentárních hornin karpatu a badenu. Nejvyšší polohy hlavního hřbetu od Přestavlk až nad Pacetluky budují miocenní vrstevnaté vápnité jílyvápnité písky, místy se štěrky – šlíry, které náleží sedimentům karpatské předhlubně.

Jihovýchodně od linie Roštění—Prusinovice se v podloží vyskytují flyšové horniny krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrstvírožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní polohy svahů jsou překryty deluviálními proměnlivě písčito–jílovitými hlínami. Údolní nivy říček KozrálkyMoštěnky vyplňují nivní hlíny. Celá oblast je značně překryta překryvy sprašísprašových hlín.

Pacetlucká pahorkatina leží v jih.–záp. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf pahorkatiny má erozně–denudační charakter tektonické kry, která byla vyzdvižena podél holešovského zlomu na JZ straně oblasti. Tím se vytvořil výrazný okrajový svah nad Holešovskou plošinou. Na rozvodních hřbetech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Významným bodem je Hrad (364 m) a Holý kopec (360 m).

Pacetlucká pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni, její hlavní hřbet je zalesněn nekvalitními smrkovými porosty, v nižších částech i dubovými porosty s bukem.

Související obrázky:

Podbeskydská pahorkatina

Pohled do Radhošťského podhůří z Velkého Javorníku.

Gemorfologický celek Podbeskydská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 1 508 km2 (na území ČR), střední výškce 353 m a středním sklon 4°20´. Nachází se v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západobeskydské podhůří. Leží jako jediný z celků této oblasti na území České republiky. Na polské straně leží geomorfologické celky Pogórze Śląskie, Pogórze WielickiePogórze Wiśnickie. Pokračovat ve čtení „Podbeskydská pahorkatina“

Související obrázky:

Západobeskydské podhůří

Geomorfologická oblast Západobeskydské podhůří  náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 1 508 km2, střední výšku 353 m a střední sklon 4°20´. Na J je vymezena Západními Beskydy a na S Vněkarpatskými sníženinami. Západobeskydské podhůří se rozprostírá na území sev.–vých. Moravy, odkud přechází do Polska. Pokračovat ve čtení „Západobeskydské podhůří“

Související obrázky:

Ráztocká hornatina

Geomorfologický podcelek Ráztocká hornatina je plochá hornatina o rozloze 149 km2, střední výšce 643 m a středním sklonu 11°34´. Ze S je vymezena od Vsetínských vrchů údolím Vsetínské Bečvy.  Východní a jižní hranici tvoří hlavní hřbet Javorníků, který v podstatné části tvoří zároveň česko-slovenskou hranici. Na Z je vymezena údolím říčky Senice od Vizovické vrchoviny. Ráztocká hornatina leží v sev.–záp. části Javorníků. Pokračovat ve čtení „Ráztocká hornatina“

Související obrázky:

Javorníky

Geomorfologický celek Javorníky se nachází v sev.–vých. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty. Pohoří o délce asi 30 km (na území ČR), ležící na rozhraní Moravy a Slovenska, začíná na JZ v Lyském průsmyku u Střelné a končí na SZ v Makovském průsmyku. Na moravské straně má pohoří výrazně pásemný charakter s jedním hlavním hřbetem orientovaným ve směru SV—JZ. Větší část pohoří se rozkládá na Slovensku. Pokračovat ve čtení „Javorníky“

Související obrázky:

Chmeľovská hornatina

Geomorfologický podcelek Chmeľovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 132 km2, střední výšce 509 m a středním sklonu 10°00´. Oblast na délku dosahuje téměř 18 km a na šířku 12 km. Chmeľovská hornatina hraničí na JZ s Lopenickou hornatinou a na SZ s Lačnovskou vrchovinou, která geomorfologicky náleží Vizovické vrchoviněNa SV v oblasti Lyského průsmyku krátce hraničí Javorníky. Po celé vých. až jih.–vých. hranici přechází na slovenskou stranu, kde se nachází nejvyšší bod oblasti Chmeľová (925 m). Chmeľovská hornatina leží v sev.–vých. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení „Chmeľovská hornatina“

Související obrázky:

Lopenická hornatina

Geomorfologické rozdělení Lopenické hornatiny.

Geomorfologický podcelek Lopenická hornatina je členitá hornatina o rozloze 197 km2, střední výšce 499 m a středním sklonu 9°13´. Oblast na délku dosahuje téměř 32 km a na šířku téměř 14 km. Na JZ hraničí se Straňanskou kotlinou a  Javořinskou hornatinou. Dlouhou a členitou sev. hranici tvoří geomorfologické jednotky Vizovické vrchoviny. Na SV hraničí s Chmeľovskou hornatinou a na J je vymezena česko-slovenskou hranicí. Lopenická hornatina leží ve střed. až sev.-vých. části Bílých Karpat.

Geomorfologické rozdělení Lopenické hornatiny.
Geomorfologické rozdělení Lopenické hornatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Lopenické hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Podloží je tvořeno paleogenními flyšovými pískovci a jílovci převážně hluckého vývoje, ale i vlárského vývoje bělokarpatské a bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Flyšové podloží je na mnohých místech porušeno drobnými intruzemi neovulkanitů.

Lopenická hornatina tvoří jeden ze tří vlastních horských podcelků Bílých Karpat. V záp. části má výrazné terénní ohraničení vůči nízké Hlucké pahorkatině, na S pak mírnější vůči Luhačovické vrchovině. Vysokou členitost georeliéfu zapříčinily zejména hluboko zaříznutá údolí, které prolomily vodní toky směrem na Slovensko. Příčinou posunu rozvodí na českou stranu, v podstatě až na hřeben Vizovických vrchů, je nižší erozní báze řeky Váhu.

Nad Vlárským průsmykem.
Nad Vlárským průsmykem.

Erozně–denudační reliéf širokých hřbetů a hlubokých rozevřených údolí je charakteristický výraznou závislostí na strukturně litologických poměrech. V ústřední části se vyvinul až inverzní typ reliéfu — synklinální hřbet. Pro území jsou charakteristické zbytky zarovnaných povrchů a četné jsou také sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) ve Vyškovecké hornatině.

Západní část oblasti je odvodněna řekou Olšavou do Moravy. Východní část oblasti oblasti je odvodněna řekou Vlárou do Váhu na Slovensku. Hlavní hřbet je je prolomen říčkami BošáčkouDrietomicí, které odvádí své vody rovněž do Váhu.

Pohled z Jelence na východní část Bílých Karpat. Vlevo Velký Lopeník, v pozadí Vršatecké bradlo.
Pohled z Jelence na východní část Bílých Karpat. Vlevo Velký Lopeník, v pozadí Vršatecké bradlo.

Oblast spadá do CHKO Bílé KarpatyEVL Bílé Karpaty (Natura 2000).

Komeňská vrchovina

Komeňská vrchovina je členitá vrchovina tvořená paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství hluckéhovlárského vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství (bystrických vrstev) bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Na styku těchto podloží (v prostoru Bojkovice — Bánov — Bystřice pod Lopeníkem) se objevují drobné intruze neovulkanitů (čediče, andezity, trachyandezity). Komeňská vrchovina leží v jih.–záp. části Lopenické hornatiny.

V lomu na Bučníku se těžil trachyandezit společně s pískovci bělokarpatské jednotky.
V lomu na Bučníku se těžil trachyandezit společně s pískovci bělokarpatské jednotky.

Komeňskou oblast tvoří nesouvisle vyvinutý vnitrozemský hřbet, který je paralelní k hraničnímu hřbetu. Vystupuje nejvýše Studeným vrchem (646 m) sev.–záp. od Březové. Do vnitrozemí padá prudkými svahy. Pro oblast je charakteristický erozně–denudační reliéf širokých stupňovitých, zčásti synklinálních hřbetů s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy.

Dubohabrové pařeziny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.
Dubohabrové pařeziny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.

Komeňská vrchovina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je středně zalesněná dubovobukovými, v nižších polohách dubovými pařezinami. Místy se vyskytují smrkové monokultury. V oblasti převládá orná půda, pomístně se objevují sady. Předmětem ochrany přírody jsou ukázky vegetační sukcese v opuštěném, zčásti zatopeném, pískovcovém lomu s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Lom Rasová. O vulkanické aktivitě v neogénu svědčí opuštěný kamenolom Bučník u Komně s odkryvem andezitů a též s porcelanity vypálenými z flyšových hornin.

Pískovcový lom na Rasové vnikl těžbou pískovců svodnického souvrství a nyní je částečně zatopený vodou. Díky bohatému výskytu obojživelníků a růstu vstavačovitých rostlin byl prohlášen za přírodní památku.
Pískovcový lom na Rasové vnikl těžbou pískovců svodnického souvrství a nyní je částečně zatopený vodou. Díky bohatému výskytu obojživelníků a růstu vstavačovitých rostlin byl prohlášen za přírodní památku.

Krajinářsky hodnotný a druhově pestrý je komplex původních pastvin, květnatých luk, mezí a rozptýlených skupin keřů a stromů v PR Horní louky, PP Nové louky, PP Cestiska, PP Rubaniska (Mravenčí louka)PP V Krátkých. Významný je výskyt kriticky ohrožených druhů mokřadních rostlin, zejména hlízovce Loeselova (Liparis loeselii) a ochrana dříve rozsáhlých slatinných pramenišť a mokřadů s pěnovcovými inkrustacemi v PP Kalábová a také ochrana teplomilných travnatých porostů a pramenišť s pěnovcovým mokřadem v PP Hrnčárky.

Vyškovecká hornatina

Vyškovecká hornatina je členitá hornatina budovaná převážně paleogenními flyšovými pískovci a jílovci javorinského souvrství vlárského vývoje a také horninami kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Značně rozšířené jsou deluviálními sedimenty. Vyškovecká hornatina leží ve střední části Lopenické hornatiny.

Pohled na Velký Lopeník od Březové.
Pohled na Malý a Velký Lopeník od Březové.

Vyškovecká hornatina tvoří svým vrcholem Velkým Lopeníkem (911 m)  nejvyšší část Lopenické hornatiny. Zaujímá záp. část hraničního hřbetu až po průlomové údolí Drietomice. Hřbet vybíhá několika širokými rozsochami, mezi něž se rychle zařezávají hluboká údolí s prudkými svahy.

Georeliéf je charakteristický erozně–denudačním reliéfem širokých hřbetů a hluboce zařezaných údolí s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. Synklinální hřbety pohoří vznikly inverzí reliéfu. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) – druhý nejvyšší bod Bílých Karpat v ČR, významným bodem je Mikulčin Vrch (799 m).

Konopné políčko pod Výškovcem.
Konopné políčko pod Výškovcem.

Vyškovecká hornatina leží ve 3. až 5. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněná dubovobukovými porosty, ve vyšších polohách bukovými porosty, které převažují nad smrkovými monokulturami. V oblasti se nacházejí rozlehlé enklávy květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami. Kvůli ochraně květnatých luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území — PP Chmelinec, PP Pod Hribovňou, PP Rubaniska, PP V KrátkýchPR Ve Vlčí.

Zvonice nad Lopeníkem.
Zvonice nad Lopeníkem.
Pozn.: V území došlo k vývoji specifického způsobu rozptýleného osídlení zvaného „kopaničářství“, zdejší region proto nese jméno Moravské kopanice.

Starohrozenkovská hornatina

Starohrozenkovská hornatina je plochá hornatina budovaná v již. části paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství, v jih.–vých. části také horninami javorinského souvrství vlárského vývoje s vložkami hornin kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.

Severní část Starohrozenkovské hornatiny budují horniny zlínského souvrství (bystrické vrstvy) s podélnými vložkami hornin belovežského souvrství bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Starohrozenkovská hornatina leží v sev.–vých. části Lopenické hornatiny.

V bývalém lomu nad Starým Hrozenkovem vystupuje v J. i S. stěně ložní žíla olivínického trachybazaltu o mocnosti asi 5 m. Trachybazalt má typickou sloupcovitou odlučnost a rozpadá se do pravidelných, různě rozměrných hranolů, kolmo orientovaných k nadložním i podložním sedimentům.
V bývalém lomu nad Starým Hrozenkovem vystupuje v J. i S. stěně ložní žíla olivínického trachybazaltu o mocnosti asi 5 m. Trachybazalt má typickou sloupcovitou odlučnost a rozpadá se do pravidelných, různě rozměrných hranolů, kolmo orientovaných k nadložním i podložním sedimentům.

Starohrozenkovská hornatina má podobný ráz jako Vyškovecká hornatina. Krajinu tvoří ústřední příhraniční hřbet, z něhož vybíhají boční rozsochy do vnitrozemí. Nejvyšší členitost povrchu se vyskytuje v okolí přítoků řeky Vláry a samotného vlárského průlomového údolí ve Vlárském průsmyku.

Georeliéf je charakteristický širokými rozsochovými hřbety a hluboce zařezanými, radiálně se rozbíhajícími údolími. V území se vyskytují zbytky stupňovitě uspořádaných zarovnaných povrchů, na prudších svazích se nacházejí rozsáhlé sesuvy. Pod kótou Na Koncích (652 m) pramení řeka Olšava. Významné body jsou Javorník (782 m) a Lokov (738 m).

Podzimní nálada nad Vlárským průsmykem. Pohled na bučiny na úbočí Chladného vrchu.
Podzimní nálada nad Vlárským průsmykem. Pohled na bučiny na úbočí Chladného vrchu.

Starohrozenkovská hornatina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je převážně zalesněná dubovobukovými, bukovými a javorobukovými porosty. Smrkové a pomístně i borové monokultury jsou rozptýleny do mnoha komplexů.

V krajině Starohrozenkovské hornatiny jsou rozesety rozsáhlé enklávy rekultivovaných luk a květnatých pastvin, pomístně se vyskytují sady (jabloň, švestka) na terasovaných svazích. Pro zachování květnatých bělokarpatských luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území, jsou ta například PR HutěPR Pod Žítkovským vrchem. V PP Chladný vrch jsou předmětem ochrany staré bukové porosty pralesovitého charakteru s výskytem tesaříka alpského (Rosalia alpina).

Stodoly v údolí pod Žítkovou.
Stodoly v údolí pod Žítkovou.

Související obrázky:

Straňanská kotlina

Straňanská kotlina leží mezi dvěma nejvyššími horami Bílých Karpat, Velkou Javořinou a Velkým Lopeníkem, při sníženinách říček Klanečnice a Bošáčky. Území má rozlohu 26 km2 se stř. výškou 479 m a stř. sklonem 8°21´. Oblast na Z hraničí s Javořinskou hornatinou, na S a SV s Lopenickou hornatinou a J přechází na území Slovenska. Straňanská kotlina leží ve střední části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení „Straňanská kotlina“

Související obrázky:

Javořinská hornatina

Geomorfologické rozdělení Javořinské hornatiny.

Geomorfologický podcelek Javořinská hornatina je plochá hornatina o rozloze 125 km2, střední výšce 490 m a středním sklonu 8°46´. Délka oblasti doshuje přibližně 17 km, šířka oblasti mírně přesahuje 12 km. Oblast je na JZ vymezena Žalostinskou vrchovinou, ze SZ a  S hraničí s Hluckou pahorkatinou, na V s Lopenickou hornatinouStraňanskou kotlinou. Jižní hranici tvoří česko-slovenská hranice, kde oblast přechází na území Slovenska. Javořinská hornatina leží v jih.–záp. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení „Javořinská hornatina“

Související obrázky:

Žalostinská vrchovina

Geomorfologický podcelek Žalostinská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 95 km2, střední výšce 345,2 m a středním sklonu 5°49´. Oblast je ze S vymezena Hluckou pahorkatinou, na V je údolím říčky Veličky oddělena od Javořinské vrchoviny a na J přechází na území Slovenska, kde se nachází její nejvyšší vrchol Žalostiná (625 m). Severozápadní hranici tvoří sníženina Dolnomoravského úvalu. Žalostinská vrchovina leží v jih.-záp. části Bílých Karpat.

Geomorfologické rozdělení Žalostinské vrchoviny.
Geomorfologické rozdělení Žalostinské vrchoviny.

V rámci geomorfologického podcelku Žalostinské vrchoviny jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:

Podloží Žalostinské vrchoviny tvoří zvrásněné flyšové horniny hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev.–vých části se uplatňují také neogenní sedimenty vídeňské pánve.

Žalostinská vrchovina tvoří první jih.–záp. výběžky Bílých Karpat. Pro krajinný ráz je charakteristický erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí s výrazným, tektonicky podmíněným okrajovým svahem na SZ. Ústřední nejvyšší části pohoří tvoří synklinální hřbety jako projevy inverze reliéfu. Časté jsou zbytky  zarovnaných povrchů, asymetrická údolí, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem v oblasti je Žalostiná (Slovensko, 625 m) a na moravské straně Kobyla (584 m).

Oblast odvodňují menší levostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem nyní ústí do Baťova kanálu. Jsou to potoky Radějovka s vodní nádrží Lučina a rybníkem KejdaSudoměřický potok s vodní nádrží Mlýnky.

Oblast Žalostinské vrchoviny spadá do CHKO Bílé KarpatyEVL Bílé Karpaty (Natura 2000).

Šumárnický hřbet

Šumárnický hřbet je členitá vrchovina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Z geologického hlediska je pro území charakteristické střídání synklinálníchantiklinálních vrstev. Šumárnický hřbet leží v sev. části Žalostinské vrchoviny.

Šumárnický hřbet vytváří nižší vnitrozemský paralelní hřbet k vyšší Radějovské vrchovině, od které je oddělen potokem Radějovkou. Erozně–denudační reliéf je tvořen asymetrickým hřbetem s vysokým, ale velmi mírným zlomovým svahem na S a SZ. Ve vrcholových partiích se nachází zbytky  zarovnaných povrchů a suky. Časté jsou drobné sesuvy. Významným bodem je Šumárník (398 m).

Pohled z rozhledny Travičné na Šumárník (398 m).
Pohled z rozhledny Travičné na Šumárník (398 m).

Šumárnický hřbet leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Severní část území je převážně bezlesá, již. část je středně zalesněná dubovými a místy i smrkovými porosty. V oblasti převládají rozměrné bloky orné půdy. V okolí chatových kolonií jsou zachovány zbytky pastvin s teplomilnou květenou a rozptýlenými listnatými dřevinami. V oblasti se nachází několik slavných jedinců jeřábu oskeruše (Sorbus domestica), které jsou prohlášeny za památné stromy.

Vrbovecká brázda

Vrbovecká brázda je tektonicky podmíněná úzká sníženina, ležící v sev.–vých. okraji Žalostinské vrchoviny v pramenné oblasti říček TepliceVeličky. Podloží brázdy je tvořeno převážně paleogenními flyšovými horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.

Vrbovecká brázda vznikla diferenciální erozí. Pro oblast je charakteristická antiklinální stavba s plochým dnem vyplněným fluviálnímideluviálními (svahovými) sedimenty. Při sev. okraji brázdy je nesouměrně položené údolní rozvodí mezi povodím Teplice a Veličky.

Vrbovecká brázda leží ve 3. vegetačním stupni a převládá zde orná půda. V území se nachází zbytky květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami.

Radějovská vrchovina

Radějovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná převážně paleogenními horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Západní část oblasti v okolí Čertoryjí budují horniny nivnického souvrství, již. část oblasti v okolí Kuželova tvoří horniny kuželovského souvrství. V celé oblasti se vyskytují vložky rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. Pro geologickou stavbu území je charakteristické četné střídání synklinálníchantiklinálních vrstev.

Charakteristická krajina Radějovské vrchoviny (Ostrý vrch 602 m).
Charakteristická krajina Radějovské vrchoviny (Ostrý vrch 602 m).

Radějovská vrchovina leží v jih.–vých. části Žalostinské vrchoviny. Erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí má roštovité uspořádání, v uspořádání reliéfu se projevuje výrazná závislost na strukturně- litologických poměrech. Nejvýchodnější část území tvoří synklinální hřbety vzniklé inverzí reliéfu. V oblasti se nachází zbytky  zarovnaných povrchů, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem na moravské straně je Kobyla (584 m), významnými body jsou Žerotín (322 m) a Čertoryje (445 m).

Radějovská vrchovina leží ve 2.—4. vegetačním stupni. V záp. části oblasti je převážně, ve střední části už méně zalesněná dubohabřinami a dubovými porosty (částečné pařeziny), méně smrkovými, borovými a bukovými porosty s příměsí modřínu. V sev.–záp. části území se nacházejí vinice a meruňkové sady. Krajinnou dominantou oblasti jsou rozsáhlé enklávy floristicky bohatých luk a pastvin s hojně rozptýlenými listnatými dřevinami (dub letní, jeřáb oskeruše). Nádhernou ukázkou je NPR Čertoryje tvořící komplex typických květnatých bělokarpatských luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Představuje jedno z nejcennějších území v CHKO Bílé Karpaty s vysokou krajinářskou hodnotou, které nemá obdobu v celé střední Evropě. Lesostepní stanoviště je předmětem ochrany v PP Žerotín.

NPR Čertoryje je skvostem jihozápadní části Bílých Karpat.
NPR Čertoryje je skvostem jihozápadní části Bílých Karpat.

Sudoměřický stupeň

Sudoměřický stupeň je plochá pahorkatina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami svodnickéhonivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů a neogenními sedimenty vídeňské pánve. Menší vložky v okolí Tlusté hory a Bukoviny tvoří horniny kaumberského souvrství (gbelské vrstvy). Sudoměřický stupeň leží v záp. části Žalostinské vrchoviny.

Krajina Sudoměřického stupně má charakter nízkého pásu reliéfu s akumulačními terasovými stupni řeky Moravy. Reliéf vytváří tektonická kra omezená stupňovitými zlomy jz.–sv. směru proti Dolnomoravskému úvalu. Povrch stupně tvoří velká plošina zarovnaného povrchu s náplavovými kužely kolem přítoků řeky Moravy a vysoká říční terasa řeky Moravy.

Sudoměřický stupeň leží ve 2. vegetačním stupni a je převážně bezlesý. Převládá orná půda, časté jsou vinice a sady meruňek, broskvoní s roztroušeným výskytem jeřábů oskeruší (Sorbus domestica). Předmětem ochrany přírody jsou společenstva bělokarpatských květnatých luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PR Kútky a také ukázka charakteristického zbytku bělokarpatské lesostepní květeny s přirozenými společenstvy četných teplomilných rostlin a živočichů v PP Žerotín (jediný zachovalý fragment šípákové doubravy v CHKO Bílé Karpaty).

Související obrázky: