Stránka o přírodě a lidech moravských Karpat.
Čím lépe založený kvas, tím lepší je vlastní destilát. Kvasu na slivovici se proto věnuje velká pozornost. Zatímco až do poloviny 19. století bylo vypálení jednou z posledních možností k záchraně méně kvalitního a částečně zkaženého ovoce, na přelomu 19. a 20. století se v ovocnářských časopisech objevují rady k co nejkvalitnějšímu zpracování ovocných výpěstků. Pokračovat ve čtení “Příprava kvasu”
Původní výroba pálenky v domácím prostředí byla velmi primitivní. Ovoce, často nahnilé nebo nekvalitní a nevhodné k jinému zpracování, se nechalo samovolně zkvasit. Kvasem se naplnil do tří čtvrtin veliký hrnec a na dno se postavila trojnožka s miskou pro zachycení odkapávaného destilátu. Pak se hrnec překryl mísou (lavorem) naplněnou studenou vodou. Pokračovat ve čtení “Průběh destilace”
Destiláty se vyrábí tak zvaným destilačním procesem, což není v podstatě nic jiného než oddělování dvou (reálně je to samozřejmě mnohem více) tekutých složek od sebe – alkoholu(ů) a vody. Tento proces je založen na jednoduchém principu – každá složka má jiný bod varu (etanol 78,37 a voda 100 stupňů °C – za normálního atmosférického tlaku (101,3 kPa)). K tomuto procesu je potřeba tedy nějaké destilační zařízení, v současnosti při výrobě pálenky jsou k dispozici v zásadě dva typy. Buď to palírník používá destilační kotel anebo destilační kolonu, případně multi-kolonu [2]. Pokračovat ve čtení “Typy destilačních zařízení”
S výrobou slivovice je spojena spousta lidových rad a rčení: Pokračovat ve čtení “Rady zaručeně nezaručené”
Značná obliba kořalky učinila z jejího pálení výnosnou činnost, která zaujala v období novověku podnikavou šlechtu. Po roce 1680 byla výroba kořalky prohlášena za vrchnostenský regál (privilegium šlechty). Výnosnou činnost v řadě případů šlechta neprovozovala ve vlastní režii, ale pronajímala ji za výhodný plat poddanským městům a často také Židům. Pokračovat ve čtení “Z historie výroby pálenky na Slovácku”
Za zcela zásadní lze považovat dekret dvorské komory z roku 1835, který „dovoluje jednotlivci napálit ročně 56 litrů (tedy jedno staré vědro) 50 % kořalky z plodin pocházejících z vlastních zahrad a pálení slivovice musí se na vlastním gruntě prováděti.“ Uvedený zákon platil pro Moravu a některé další země monarchie, naproti tomu v Čechách musel každý výrobu kořalky řádně zdanit. Pokračovat ve čtení “Právní aspekty pálení slivovice”
Kdo měl doma vypálené, napil se, kdy chtěl. V hostincích bylo možno dát si pálenku z panské palírny takřka kdykoliv a vrchnost do určité míry pití kořalky podporovala, protože se jí tím zvyšoval obrat. Pokračovat ve čtení “Pití pálenky v tradičním prostředí”
Waschberg–ždánicko–podslezská jednotka je nově vymezená jednotka vnější skupiny příkrovů (Picha et al. 2006), která obsahuje už dříve popsané jednotky: ždánickou jednotku a podslezskou jednotku na českém území a zónu waschbergu v Rakousku a na jižní Moravě. Pokračovat ve čtení “Waschberg–ždánicko–podslezská jednotka”
Čejčsko-zaječská jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Je odkryta podél východního okraje ždánické jednotky a západního okraje magurského příkrovu na jižní Moravě. Pokračovat ve čtení “Čejčsko-zaječská jednotka”
Nástup rozvoje železniční sítě v Evropě souvisí s počátkem průmyslové revoluce v Evropě a samozřejmě s vynalezením jejího hnacího mechanismu, tedy parního stroje. Expanze získávání surovin a zbožní výroby během průmyslové revoluce znamenala samozřejmě také výrazně vzrůstající objem dopravy, jak regionální, tak i nadregionální. Docházelo rovněž k převratným změnám v oblasti dopravy. Podstata těchto změn spočívala právě ve vytvoření kvalitativně nového dopravního systému – železnice, který se technicky opíral o sílu parního stroje. Počátky revoluční proměny dopravy na Moravě spadají přibližně do poloviny 30. let 19. století, kdy byla zahájena příprava a došlo ke stavbě první parostrojní železnice [1]. Pokračovat ve čtení “Historie železnice na Moravě”